Smířit se a omluvit – tedy Češi

Prý letos bude vzhledem k brněnskému sjezdu Sudetoněmeckého landsmanšaftu třeba se smířit a také omluvit – tak myslí prezident republiky. Tak myslí Petr Pavel, jenž prý je u tří čtvrtin obyvatel naší vlasti nejvíce oblíbeným politikem. Nikdy jsem nevěřil, že člověk mající takové názory může mít takovou oblibu. Jenže vím, co mohou způsobit média, myslící si, že jen ony mají pravdu, svou naprosto pozitivní prezentací současné hlavy státu.

Jenže, zač se omluvit? Za to, že tzv. sudetští Němci rozbili předmnichovskou republiku? Za to, že v září 1938 jejich bojůvky pobily desítky českých strážců hranic a pak většinou utekli za hranice? Za to, že po okupaci se manifestačně přihlásili k němectví? Za to, že mnozí z nich po 15. březnu převzali významné funkce v protektorátu, u gestapa či v Abwehru a mají spoluodpovědnost za těch 360 000 Čechoslováků, kteří skončili v koncentračních táborech, byli odsouzeni stannými soudy k smrti, zastřeleni v bojích či při ilegální práci, zemřeli na podvýživu? Za to se máme omluvit, pane generále, nejoblíbenější člověče v naší vlasti?

Možná, že Vy se omluvíte, ale nebude to za národ, ale za kupu zrádců či naivních havlistů. Ten Havel se ovšem cítil povinen omlouvat. Jeho rodina se až příliš důvěrně stýkala s představiteli nacistické moci. Omlouval se tudíž lidem spřízněným, i když jeho jedinou vinou bylo, že se nechal houpat na kolenou strýčků v německé uniformě, jak bylo zachyceno na fotografii, která kdysi kolovala Českem. To štěstí, či smůlu, Petr Pavel neměl. Narodil se totiž až po válce.

Alespoň se tedy smířit? S kým však? S německým národem jsme už dávno smířeni. Jsou dokonce podepsány dvě smlouvy a jedna deklarace (Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji, 1997). Tzv. sudetští Němci jsou jen malou částečnou německého národa. Něco jako Spolek přátel Neveklovska. Nic víc. Proč jsem zvolil právě Neveklovsko? Protože odsud za okupace bylo Němci vystěhováno obyvatelstvo a jejich domy si obsadili příslušníci SS nebo použili jako cíl pro střelbu. Nepátral jsem, kolik z nich pocházelo z pohraničních oblastí Československa. Jistě by nás zjištěný údaj překvapil.

Není problém se smířit na úrovni patriotů odsud či odtamtud, s potomky dávných spolurodáků, ale partnery pro vládu jsou vlády Německa, případně jednotlivých spolkových zemí. Pro prezidenta pak jen spolkový prezident. Nikoli tedy předseda jednoho, i když preferovaného spolku. Smířit se může paní farářka Kopecká či úterní radikální diskutér z televize, nikoli však Sudetoněmecký landsmanšaft a Česká republika, když navíc stále v případě SdL platí, že »nejen sudetští Němci, nýbrž i německý národ vcelku se nikdy nesmíří s vyhnáním sudetských Němců z jejich staletí trvající vlasti«, že»nezřekneme se obnovení porušeného práva a zadostiučinění za škody způsobené vyhnáním«, že právem na vlast »rozumíme právo sudetoněmecké skupiny na návrat do své vlasti a na nerušený život právě zde v souladu s právem sebeurčení« a konečně »o osudu sudetských Němců a jejich území může být totiž rozhodováno jen s jejich výslovným souhlasem«. (Z platného programového dokumentu 20 bodů).

Za této situace jakékoli smíření nemůže připadat v úvahu. Pokud pan generál v.v. toto všechno zná, pak nelze konstatovat nic jiného, než, že jde o přímou zradu.

Jaroslav Kojzar