Víte, nevíte? Je taková hra. Zahrajeme si ji, co říkáte? Byl v Římě po smrti císaře Tiberia zvolen do čela státu Gaius Caesar Augustus Germanicus, řečený Caligula, tedy Botička. Vládl čtyři roky, ne moc, aby to něco znamenalo, ne málo, aby se na něj zapomnělo. Tento muž po smrti svého starého již senilního strýce se stal císařem. Napřed byl dobrým vládcem, brzy se však začal domnívat, že je syn boha Iova, tedy Jupitera, největší mezi lidmi, a že vše smí. Odporovat se mu nesmělo. Také po dobu svých čtyř vládních let o všem rozhodoval. Dokonce svého koně se rozhodl jmenovat senátorem a své sochy nechal postavit i do židovských chrámů, čímž roznítil povstání, jež trvalo roky. Pak poslal své legie proti vzbouřivším se Makabejským a nastoupeným vojákům na pláži poblíž místa střetu nařídil sbírat škeble. Prý to je římská kořist. Takový byl Caligula – Botička. To bylo v letech 37 až 41 našeho letopočtu.
Mimochodem – ten Caligula byl blázen a skončil špatně. Kam ho pohřbili, nikdo neví a proč také?
A ta hra? Hra na velikána velikánů? Víte – nevíte? Jak skončila víme. Tedy ta s Caligulou.
Je dvacáté první století. Něco podobného není prý možné. Dějiny se neopakují. Naštěstí.
Je zima a jaro roku 2026. Bomby a rakety ničí Teherán a další íránská města. Prý, jak nám bylo řečeno na samém počátku bombardování, do té doby, než se vlády v téměř stomilionové zemi chopí jiná. Do toho, kdo to bude, chce v rozbombardovaném Íránu mluvit americký prezident. Prý takového představitele musí předem schválit. Stejně jako tomu bylo ve Venezuele, kde na jeho příkaz unesli američtí vojáci prezidenta a jeho manželku a viceprezidentka, kterou tam nechal, když se ze strachu podřídila, může dál vládnout. Změnilo se málo. Jen tankery s ropou byly nasměrovány do Spojených států. Snad zcela zdarma. Nebo za pakatel. Tam totiž trh s ropou začínal povážlivě stagnovat.
Jenže Írán není Venezuela, šíité nejsou katolíci, íránská vesnice není myšlenkově totožná s íránskými velkými městy, Venezuela má necelých třicet milionů obyvatel žijících ve městech či přímořských obcích, v Íránu žije skoro sto milionů obyvatel a většina z nich mimo hlavní město a centra oblastí.
Podle amerického prezidenta Spojené státy mohou válku s Íránem »vést na věky«. Hloupost, řeknete si. Svět nezná slovo věčně. Mohou ji ovšem vést dlouho. Mohou dokonce srovnat se zemí celý Írán. Nebude tam kámen na kameni, ani živáčka, ale za zbývající tři roky své vlády to Trump těžko stihne. Nemá tolik bomb a raket, ani tolik kulek pro nové bojovníky džihádu, kteří se rodí doslova před očima. Zbraňové a muniční zásoby US Army, jak píše americký tisk, jsou jeho zdejší válkou vyčerpány. Nyní s ním stále ještě jdou pohádkové destinace v Perském zálivu, jenže nebudou-li moci obchodovat s ropou, budou brzy na mizině, a kdo bude jezdit do zdejších nejluxusnějších hotelů? Obyvatelé bohatých arabských státečků potřebují pro svou prosperitu klid a mír. Stejně tak další muslimské země v regionu. Co pak bude dělat bůh nad bohy, který chce svými zásahy měnit běh světa, když si šíité podají ruku se sunnity?
Zabíjet z výšin je jistě spojeno s málem rizika. Navíc, když si podáme ruku s vyjednavači v Ománu a pak v další noci (osobně si myslím, že do poslední chvíle Íránci nepočítali s americko-izraelskou akcí) překvapivým mohutným nočním úderem zlikvidujeme celé jeho státní vedení a napadneme vojenská letiště s cílem zničit jeho obranné síly. Pak můžeme v klidu z vysokých výšek zabíjet. K úplnému vítězství, když nebyl vyslyšen hlas k převratu, je ovšem třeba pozemní akce a tady už je problém. Teprve poté budou Američané skutečně vědět, co je válka. Zda se pak podaří zvítězit, je diskutabilní. Spíš bude na Arlingtonském národním hřbitově přibývat mrtvých. Proto z pozemní akce sešlo a letecké údery prý budou pokračovat.
Zatím Evropa se dostala do nebývalé krize, protože ropa neproteče Hormuzským průlivem, jenž stále kontrolují ti poražení Íránčané.
To ovšem pochopil i americký prezident a tak raději od pozemní operace ustoupil. Zato však slíbil zničit celou íránskou civilizaci.
Přesto všechno se ovšem Donald Trump pasuje na nositele míru. Je zklamán, že zatím nedostal Nobelovu cenu. Proto rozčilen napsal norskému premiérovi Jonasovi Gahr Störeovi dopis, v němž píše, že »vzhledem k tomu, že vaše země se rozhodla neudělit mi Nobelovu cenu míru za zastavení více než osmi válek, již se necítím povinen myslet výhradně na mír. I když to vždy bude dominantní faktor, nyní mohu přemýšlet o tom, co je dobré a správné pro Spojené státy«. Sice tu svou mu dala venezuelská disidentka Machadová, domnívajíce se, že ji udělá prezidentkou ve Venezuele, ale nestalo se. Ona je zatím v zásobě, a on? Na skutečnou cenu může jen čekat a ta se vzdaluje a vzdaluje.
A tak se vedou války. Napřed ty slovní: »Kanada žije díky Spojeným státům. Pamatuj si to, Marku…« (Mark Carney, premiér Kanady), pak ekonomické (»Po Íránu je na řadě Kuba«… »…dojde k přátelskému převzetí Kuby«) nakonec přijde na řadu armáda. To už jsme u Íránu a možná, že i u Grónska a dalších zemí na Trumpově seznamu.
Americký prezident není ovšem Caligula. To víme. Ale stejně jako římskému císaříčkovi se ani jemu nesmí odporovat. Je prvním mužem světa. Tedy si to myslí. Neklaní se koni, ale, obrazně řečeno, dolarům. Přes ropu a další suroviny se k nim dostává. Proto ta Venezuela, Írán, Kuba, Grónsko, Kanada… Také proto by potřeboval konec války na Ukrajině. Otevřela by se mu totiž naleziště a suroviny Sibiře – kšeft je kšeft, něco za něco – a Spojené státy by to nestálo život ani jednoho vojáka. Trump by konečně i doma byl jedničkou a nějaký ten most či letiště by po něm jistě také nazvali. Možná, že i řeku Potomac by překřtili na Trumpriver. Lepší je ovšem Hormuzský průliv přejmenovat na Trumpovu úžinu. Dokonce si o to už řekl, nebo to snad nechal namalovat na mapách. Megaloman, či vlastně moderní Caligula.
Přání je zatím nutné odložit. Írán se brání. Svět nazývá úžinu stále po staru. Ani íránská ropa nesměřuje do Spojených států. Íránský jaderný program beru jako zástupný problém. Něco se zadrhlo. Přesto se americký prezident už nyní pasuje na vítěze a kandidáta na Nobelovu cenu míru. Je prý jedním z 287 kandidátů, kteří se ocitli na stole. Zvítězí? Proč ne? Ve hře je přece ještě přinést americký mír Kubě, Grónsku, Kanadě, jež by se zároveň staly součástí Států. Evropa se stejně nezmůže, jako je tomu dnes, na žádnou reakci, pokud by do zmíněných zemí vstoupila americká armáda. Dokázala to už tím, že mlčí, když ukrajinské surovinové zdroje jsou už dnes americké a když za americké zbraně dodané Kyjevu platí Evropská unie.
Zbývá se zeptat, když dostane tu Nobelovu cenu míru, kolik peněz vydáme za americké zbraně a kdo první se bude plazit do Oválné pracovny, aby ho Velký Trump pohladil. Skoro jako císař Caligula svého milovaného koně.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.