Vláda pod vedením premiéra Andreje Babiše (ANO) vyhlásila reformu českého zdravotnictví s cílem zajistit dlouhodobou udržitelnost, zvýšení kvality a efektivity péče při zachování solidarity. Hlavními pilíři jsou podle ministerstva zdravotnictví transformace lůžkové péče, posílení primární péče, digitalizace zdravotnictví a úprava financování pro zajištění stability našeho zdravotního systému. Podle vlády a ministerstva zdravotnictví má jít o ucelený projekt, který má výrazně zlepšit situaci v českém zdravotnictví, a to zejména v péči o naše občany. Na tuto skutečnost přirozeně reagují v médiích některé významné lékařské kapacity, ale i lékaři z praxe. Někteří pozitivně, jiní s řadou kritických připomínek. A právě v této souvislosti jsme o rozhovor požádali prezidenta České lékařské komory (ČLK) Milana Kubka.
Když slyšíte vyjádření z vlády a potažmo i z ministerstva zdravotnictví o chystaných změnách českého zdravotního systému, jaký to ve vás vyvolává dojem?
Ano, slyšíme řadu názorů, jak by mělo české zdravotnictví v příštích letech vypadat, na co by se mělo zaměřit a co je potřeba změnit. K tomu mohu jen dodat, že jde zatím spíše o proklamace obecného charakteru. Žádné konkrétní plány, tedy kdy a jak konkrétně se tyto navrhované změny uskuteční, jsme dosud neviděli. Ještě připomenu, že současná vláda již působí přes půl roku a Česká lékařská komora jako rozhodující stavovská organizace nic konkrétního neviděla ani neslyšela.
Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch v odborných lékařských kruzích či na veřejnosti spíše hovoří o tom, aby se část lékařské péče přesunula do lékáren, což z hlediska kvalifikované odbornosti našich lékařů považuji za nesmysl. Vždyť lékárníci absolvovali vzdělání farmaceutického typu, takže nemají potřebné znalosti o lidském těle. Dalším návrhem ministra Vojtěcha je i to, aby zdravotní sestry částečně nahrazovaly práci lékařů. Opět jsme u toho, že nemají příslušné odborné vzdělání lékařů. Rovněž teoretické úvahy o změnách v placení za zdravotní výkony jsou naprosto nekonkrétní. Takže nejsem schopen tyto návrhy ministra Vojtěcha, jak byly zatím zveřejněny, hodnotit. Spíše jde zatím jen o několik obecných frází.
Jedním z největších problémů českého zdravotnictví je fungování zdravotních pojišťoven. Vláda chce, aby si pojišťovny byly navzájem konkurenční. Má vláda podle vás jasno, jak toho chce dosáhnout?
Nejprve musím říci, že je opravdu zvláštní, že jedním z prvních kroků nového ministra zdravotnictví bylo odvolání ředitele Všeobecné zdravotní pojišťovny (VZP) Zdeňka Kabátka. Vždyť VZP přímo představuje ekonomickou kotvu českého zdravotnictví, a to na rozdíl od většiny tzv. rezortních zdravotních pojišťoven. VZP nemá ekonomické problémy.
V tezi o vzájemné konkurenci zdravotních pojišťoven vidím určitý rozpor v tom, že na jednu stranu se hovoří o tom, že pojišťovny by měly být více samostatné, ale na druhou stranu je ministerstvo zdravotnictví hodlá stále více svazovat tím, co by tyto pojišťovny měly za povinnosti. Takže nejsem si jist, jestli opět nejde jen o frázi bez reálného obsahu.
Nedávno ministr Vojtěch rozhodl o odebrání osmi miliard korun Všeobecné zdravotní pojišťovně a o jejich přesunu na účty tzv. rezortních pojišťoven. V části lékařské veřejnosti se objevily pochyby o správnosti rozhodnutí. Měly tyto kritické hlasy pravdu?
Podle mého názoru jde o vyloženě nouzové rozhodnutí, které ministr Vojtěch musel učinit. V podstatě to bylo jediné řešení, jak zabránit ekonomickému rozvratu některých rezortních zdravotních pojišťoven. V ruce měl prakticky tento jediný možný nástroj. Jinak hrozilo, že některé zdravotní pojišťovny by nemohly plnit své závazky. Samozřejmě že to bylo na úkor Všeobecné zdravotní pojišťovny.
Rozhodnutí ministra Vojtěcha nekritizuji, protože to bylo vynuceno tím, že bývalý ministr zdravotnictví Vlastimil Válek v roce 2022 prosadil snížení plateb státu do systému veřejného zdravotního pojištění za státní pojištěnce. Zdravotnictví tak přišlo o 14 miliard korun a v následujícím roce o dalších šest miliard. S těmito penězi mohlo zdravotnictví počítat. Ministři Válek a Kalousek nás o ně připravili a tyto peníze dnes v systému chybí!
Již delší dobu se hovoří o tom, že je potřeba odstranit nedostatek lékařů, zdravotních sester a dalšího zdravotního personálu. Co se s tím podle České lékařské komory dá dělat?
Jde o dvě profese, proto se nejprve bavme o lékařích. V první řadě potřebujeme mít více absolventů lékařských fakult. Ovšem s tím úzce souvisí, že je potřeba snížit počty cizinců, kteří si na lékařských fakultách studium sami platí. Vždyť tím do značné míry zabírají místa studentům z Čech a Moravy, ale i ze Slovenska. U nich je totiž šance, že by u nás po absolvování lékařské fakulty pracovali.
Jde totiž o to, že lékařské fakulty z hlediska svých kapacit nejsou nafukovací. Takže kdyby se lékařským fakultám zvýšila platba státu za jednoho medika, mohl by se omezit počet zahraničních studentů, kteří de facto ekonomicky dotují provoz našich lékařských fakult. Současná platba státu za medika je pro fakulty nedostatečná. Takto by, kdyby stát navýšil platby za mediky, mohlo českých mediků na lékařských fakultách studovat o 20 procent více. Počet zahraničních studentů totiž mezi jednotlivými fakultami osciluje mezi 22 až 26 procenty. A tito zahraniční studenti našim studentům zabírají místa, protože hned po škole odcházejí zpět do ciziny. Nikdo z nich si prostě neplatí drahé školné, aby u nás zůstal a nastoupil do české nemocnice za plat či mzdu, kterou berou naši lékaři.
Dalším krokem je naše lékaře v systému udržet. To znamená zlepšování pracovních podmínek v nemocnicích. Ale zde jsme přece jen nějakého úspěchu v posledních letech dosáhli. Platy se zvedly, přesčasy se omezily. Samozřejmě k ideálu to má daleko, ale něco se podařilo.
Třetím krokem, jak pomoci zabránit úbytku našich lékařů, je podpora pro matky-lékařky, protože dvě třetiny absolventů lékařských fakult jsou ženy a ony často stojí před dilematem, zda budou pracovat, či budou mít děti. Protože práci a přípravu na atestace nelze jednoduše skloubit s péčí o malé děti, anebo jen velmi obtížně. Zkrátka mladým lékařkám je potřebné v tomto pomoci.
Co by se podle ČLK mělo změnit v systému vzdělávání lékařů a zdravotních sester a jaká opatření by to vyžadovalo přijmout?
Pokud jde o vzdělávání lékařů, v první řadě by mělo dojít k zásadní reformě specializačního vzdělávání. Protože bezprostředně po absolvování lékařské fakulty lékař nemůže samostatně pracovat. Musí se připravit na tzv. atestaci, což trvá od tří až do šesti let. V českém zdravotnictví navíc existuje příliš velké množství různých specializačních oborů, které jsou navzájem úzce oddělené. Přitom není možné jednoduše přejít z jednoho oboru do druhého. Lékaři jsou napříč obory mezi sebou prakticky nezastupitelní, a právě to prohlubuje jejich nedostatek. Podle názoru ČLK je potřebné zkrátit tuto dobu vzdělávání na atestace na úroveň minimálních požadavků, které požaduje Evropská unie. Prostě je nutné, aby znalosti u nás atestovaných lékařů byly kompatibilní s požadavky EU. Zároveň je zapotřebí také zkrátit délku pobytu ve fakultních nemocnicích. Lékaři totiž dnes tráví roky ve fakultních nemocnicích, přičemž chybí v regionech.
Pokud jde o zdravotní sestry, je jich obrovský nedostatek. Problém u nás zhoršuje ještě to, že sestry místo toho, aby dělaly svoji práci, řada z nich, zejména těch vysokoškolsky vzdělaných, tuto práci považuje za něco, co je pod jejich úrovní. Proto řada z nich hledá nějaké jiné uplatnění i mimo medicínu, například jako úřednice. Případně by rády suplovaly práci lékařů. Jenže naši pacienti potřebují pomoc zdravotních sester, jejichž práce je nenahraditelná.
Jedním z úkolů vládní reformy je posílit primární péči, a to zejména příchodem mladých lékařů do určitých oblastí v regionech, kde tito lékaři chybí. Připravit pro ně odpovídající zázemí asi nebude jednoduché…
Česká lékařská komora v současnosti chystá velký průzkum mezi mediky a mladými lékaři včetně těch začínajících o tom, jaká opatření by měla smysl, aby je přitáhla k práci v regionech. Podle nás je přirozené, že když budou účastníci průzkumu tázáni, nebude existovat jen jedno či několik málo doporučení. Každý člověk to vidí sám podle sebe. Proto jsme také zvědavi na výsledky tohoto průzkumu.
K vaší otázce ještě mohu dodat, že bych ji neomezoval jen na primární péči, tj. na praktické lékaře. V regionech máme rovněž obrovský nedostatek ambulantních specialistů. Jde především o internisty, diabetology, oční lékaře, endokrinology apod. Zkrátka ambulantní specialisté nám stárnou, a to zejména v základních oborech, tj. chirurgie a interna. Mimochodem v ambulancích mezi pracujícími lékaři právě v klíčových oborech chirurgie a interna je více než polovina lékařů starších 60 let a téměř čtvrtina starších 70 let. Musím podotknout, že zájem o tuto práci v naší společnosti klesá. Provozování soukromé praxe je pro případné zájemce stále méně atraktivní. Vždyť na lékaře se hrne stále více povinností. Přitom ambulantní specialisté si připadají jako opomíjená skupina. Oprávněně! Dá se říci, že politici hovoří o primární péči, o nemocnicích, ale o tom, co je mezi tím, tedy o ambulantních specialistech, mlčí.
Náš zdravotní systém není připraven na stárnutí populace, což zdůrazňuje i současná vláda. Co byste jí jménem České lékařské komory poradil?
Samozřejmě že to není jednoduchý problém. Ale je zde matematická jistota, že populace stárne a stárnout bude a že je potřeba budovat příslušná zdravotnická zařízení či stávající zařízení transformovat na zařízení následné péče. Když to řeknu jednoduše: když je méně porodů, potřebujeme méně porodnic. Anebo když je více seniorů, potřebujeme více geriatrií. Prostě naše zdravotnictví se musí přizpůsobit potřebám populace. Přičemž toto přizpůsobování musí začít pokud možno v předstihu. To se nám zatím nedaří. I lékaře je třeba motivovat k tomu, aby se hlásili do těch oborů, které primárně zajišťují péči o staré lidi. Potřebujeme zejména všeobecné internisty. Jestliže čtvrtina z nich je v současnosti starších 70 let a polovina starších 60 let, znamená to, že máme vážný problém.
V posledních několika letech jsme zaznamenali trend transformovat akutní lůžka na lůžka následné a dlouhodobé péče. Kraje a obce projevují obavu o upozadění dosažitelnosti akutní lékařské péče na venkově. Co k tomu můžete říci?
Hodně se hovoří o tom, že akutní péče by se měla realizovat ve velkých nemocnicích, ale kapacita těchto nemocnic na tento zvýšený nápor pacientů nestačí. Roli v tom hraje i to, že k hospitalizaci pacientů pak dochází poměrně daleko od jejich bydliště a rodiny, což komplikuje návštěvy rodinných příslušníků. Mimochodem tito pacienti to psychicky dobře nevnímají, když jsou takto daleko izolováni od své rodiny. Vezmeme-li v úvahu dopravní dostupnost na venkově, která je v současné době spíše nedostatečná, není to pro ně jednoduché.
Navíc naše zdravotnictví musí mít určitou rezervní kapacitu, což jsme si velmi dobře ověřili během covidové pandemie. Jen připomenu, že mnozí tzv. reformátoři chtěli před touto pandemií rušit akutní lůžka. Nakonec jsme byli rádi, že tato akutní lůžka máme, a to navzdory chaosu, kdy vláda nechala zdravotníky »na holičkách«. Když se přijímala akutní protiepidemická opatření, ukázalo se, jak důležitá tato lůžka akutní péče jsou. Najednou byly nemocnice přeplněné. Určitě nějaká rezervní kapacita zůstat musí. Mimochodem kromě transformace části nemocnic na zařízení následné péče bude potřeba budovat další nová zdravotnická zařízení.
V této návaznosti se musím zmínit o záměru vlády vybudovat moderní nemocnici v Praze-Letňanech, kdy je s tím spojena transformace objektů některých pražských nemocnic na zařízení následné a dlouhodobé péče. Lidé žijící v dosahu těchto nemocnic údajně projevují obavu o ztrátu akutní zdravotní péče…
Záměr vlády vybudovat obrovskou nemocnici v Letňanech je logický. Osobně ho podporuji. Protože když se podíváte na mapu Prahy, je jasné, že na jednom břehu Vltavy je Fakultní nemocnice Motol a Homolka, což je špičková nemocnice, navíc po vybudování trasy metra je velmi dobře dostupná pro veřejnost. Z druhé strany Vltavy taková komplexní a zároveň velká nemocnice chybí. Přitom je v Letňanech rovněž zajištěna dobrá dopravní obslužnost, jak metrem, tak i pro automobilovou dopravu. Zkrátka je to vhodná lokalita.
Pokud jde o objekty Všeobecné fakultní nemocnice, Nemocnice Královské Vinohrady a Bulovky, je logické, že lékařské fakulty – ať již jde o 1. lékařskou fakultu působící ve Všeobecné fakultní nemocnici, tak i 3. lékařskou fakultu působící na Vinohradech – potřebují mít své teoretické i praktické zázemí. Určitě nejde o to, aby se objekty těchto nemocnic staly jen zařízeními následné a dlouhodobé péče. Navíc tyto budovy vzhledem ke svému stáří vyžadují neustálé opravy.
Celkově k tomu mohu říci, že je velmi dobře, když má někdo ambici posunout české zdravotnictví kupředu. To jako představitel nejvýznamnější lékařské stavovské organizace plně podporuji.
Ještě podotýkám, že se mi líbí i myšlenka, že by to byla i vojenská nemocnice. Zkrátka fungující zdravotnictví je jednou ze základních podmínek národní bezpečnosti. Výdaje na zdravotnickou infrastrukturu – a v tomto smyslu je projekt nové vojenské nemocnice přímo ideální – by se měly započítávat mezi tzv. měkké výdaje na obranu.
Ostatně před několika měsíci jsem s premiérem Babišem na toto téma hovořil. Shodli jsme se v tom, že by to mohla být jedna z cest, jak vybudování takové nemocnice podpořit. Protože co jiného by mělo zvyšovat úroveň národní bezpečnosti než dobře fungující zdravotnictví. Musím k tomu podotknout, že je logické, že do konce funkčního období současné vlády postavena nebude. Ale myslím si, že tyto výdaje na zdravotnictví, jako v případě budoucí vojenské nemocnice v Letňanech, jsou z hlediska zvýšení národní bezpečnosti účelnější než vynakládat peníze na dálnice a jiné stavby v rámci jejich zahrnutí do tzv. měkkých cílů. Vždyť pro bezpečnost státu má větší smysl fungující zdravotnictví. I tyto investice do vojenských nemocnic lze zahrnout do stanovené taxy 1,5 procenta z 5 procent, jak požaduje NATO.
Současný ředitel Všeobecné zdravotní pojišťovny Ivan Duškov nedávno prohlásil, že chce změnit systém financování v nemocnicích tak, aby nemocnice dostaly zaplaceno za vyléčení pacienta, nikoliv za počet vykonaných zdravotních výkonů. Chce tak zefektivnit nemocniční péči. To by asi byla revoluční změna…
Revoluční změnu by to znamenalo, ale nejsem si vědom, že by v některé evropské či jiné zemi takto nastavený systém fungoval. Řekl bych, že jde spíše o určitou obecnou tezi, kterou vyslovil současně s přáním zlepšit systém nemocniční péče. Taková změna totiž v sobě skrývá minimálně jedno velké riziko, a to riziko diskriminace rizikových pacientů. Protože když nemocnice bude vědět, že v případě zdravotních komplikací u pacienta, například po operaci, nedostane nákladnější péči zaplacenu, bude se logicky vyhýbat tomu, aby rizikové pacienty ošetřovala. Nikdo nebude chtít operovat složité pacienty, u nichž se dají očekávat komplikace. Takto by zdravotně postižení lidé mohli být diskriminováni. I při nejlepší snaze a profesionální práci všech zdravotníků se kdykoliv může přihodit něco nepředvídaného, co pacientův zdravotní stav zkomplikuje a další léčení prodraží.
Potom nastává situace, že někdo musí tuto výrazně dražší léčbu zaplatit. Nemocnice si tudíž logicky uvědomují, že tyto neočekávané nadměrné výdaje nemohou jít na jejich vrub. Hrozí tedy, že se těchto rizikových pacientů budou zbavovat. Právě v tom vidím ohromné riziko a znovu říkám, že si nejsem vědom toho, že by to takto v některé jiné zemi fungovalo.
Mezi zdravotnickou veřejností, ale i občany, se názory na připravované reformy českého zdravotnictví mohou lišit. Co k tomu můžete říci?
Musím se vrátit na začátek našeho rozhovoru. Návrhy ministerstva zdravotnictví jsou zatím velmi nekonkrétní. Před Vánocemi loňského roku jsme na poradě předsedů okresních sdružení komory měli jako hosta ministra Vojtěcha, který o reformě českého zdravotnictví hovořil velmi obecně. Asi po čtvrt roce jsme si na besedu pozvali náměstka ministra zdravotnictví Ladislava Švece, který má problematiku reformy zdravotnictví na starosti. Také on hovořil velmi obecně. Dá se říci, že Česká lékařská komora zatím nemá k dispozici konkrétní informace o tom, jak by měla připravovaná reforma českého zdravotnictví vypadat. Takže z odborného hlediska nelze ani předložené návrhy zhodnotit a zaujmout k nim kvalifikované stanovisko.
Co byste závěrem popřál českému zdravotnictví do příštích let?
Jako Česká lékařská komora jsme před loňskými volbami do Poslanecké sněmovny uspořádali besedu pro zástupce politických stran, které kandidovaly. Chtěli jsme od nich slyšet, s jakými vlastními návrhy chtějí české zdravotnictví stabilizovat, případně posunout na ještě vyšší úroveň. Všem jsme položili stejné otázky a očekávali jejich návrhy, jak by chtěli zdravotnictví řídit. Mimochodem šlo o tyto otázky: Jak zajistit ekonomickou udržitelnost zdravotnictví? Kde se dá ve zdravotnictví ušetřit? Jak zajistit personální udržitelnost zdravotnictví? Jak zlepšit dostupnost zdravotní péče? Jak zmírnit regionální rozdíly v dostupnosti zdravotní péče? Jak zvýšit atraktivitu práce ve zdravotnictví? Jak změnit specializační vzdělávání lékařů? Jak reagovat na stárnutí populace? Jak zlepšit zdravotní stav populace? Jak zvýšit naši zdravotní bezpečnost? Právě odpovědi na tyto otázky od politiků potřebujeme. Zatím jsme však konkrétních odpovědí od vládních či opozičních stran mnoho neslyšeli.
Miroslav Svoboda