Jinak řečeno: »Boží mlýny melou pomalu, ale jistě«. Spravedlnost lidská ani nějaká vyšší neexistuje, a proto se námi konané zlo k nám vrací. Zlo samo o sobě neexistuje, je pouze a jenom v lidech. Ale aktéři zla asi nevědí, že v lidské společnosti existuje základní zákon, kterému se přizpůsobují všechny ostatní, a tím je zákon akce a reakce, či příčiny a následku. Tento zákon říká, že následek nějakého činu se musí rovnat příčině. Tento zákon zdůvodňuje, proč stále tolik lidí, kteří mohou být i dobří, prožívá v životě tolik problémů a pohrom. Jedná se o následky příčiny, kterou způsobil člověk, a je jedno, zda tak činil úmyslně nebo jen z neznalosti. Jedinou jistotou je naše smrt. Proto vše ostatní v našem životě je volba.
Stát Izrael vznikl formou násilí, které je vždy spojeno se zlem. Odůvodňovat zlo tím, že se realizuje jen biblický odkaz, který hovoří o zemi zaslíbené, je projevem farizejství. Neznáme autory Bible, ale byli to Židé, kteří sledovali jistý cíl. Jeho součástí bylo sjednotit roztříštěné židovské kmeny, uváděné v počtu dvanáct. Bezesporným odůvodněním tohoto sjednocení bylo, že jde o Bohem vyvolený národ. Výtečná formulace, neboť být Bohem vyvolený už nepotřebuje žádné další zdůvodnění. Autoři pouze zamlčeli, že změnit kmenové uspořádání na národ nelze nikdy uskutečnit bez chmurných a krvavých událostí. Sjednocení se časem podařilo. Co se ale trvale nepodařilo, bylo naplnit atributy národa, ke kterým patří společný jazyk, kultura, historie, tradice a území. A právě územně se nepodařilo židovský národ trvale zakotvit. Nakonec žili rozprostřeně téměř po celém civilizovaném světě.
Čím vším si prošlo palestinské území?
Ve 12. století př. n. l. se zde usadili Filištíni (Pelištejci) a přidali se ke Kananejcům, kteří zde žili již 2000 let př. n. l. Židé věří, že jim tuto zemi zaslíbil Hospodin. Tento region je považován za kolébku judaismu a křesťanství. Kananejci zde vytvořili městské státy, ale státní útvary Izraelitů se zde objevily až později. V příbězích knihy Jozue se popisuje, že země zaslíbená se dobývala krvavým a krutým bojem. Jozue se spoléhal na »svaté« násilí, které zaštiťoval vůlí Hospodinovou. Vyprávění o dobývání zaslíbené země není návodem, ale jde o ukázku, jak se něco dělat nemá. Pokud názor prosazujeme zbraněmi, lidskou mocí, vnucováním ideologie nebo likvidací jinak smýšlejících, pak nejde o přesvědčování, ale jen o zastrašování s totalitními manýry. Pravdou je, že v této době bylo vítězné válčení chápáno jako jediný způsob vlastní prezentace. Pro řešení dnešních problémů to nesmí být příkladem. Proto díky mocichtivosti a válečným konfliktům se na palestinském území vystřídala celá řada říší a království. Po První světové válce zde Společnost národů vymezila britskou mandátní Palestinu.
V té době Arabové tvořili 90 % místních obyvatel, a proto ji považovali za svůj domov, za svou svatou zemi. Ale v roce 1922 se Společnost národů rozhodla respektovat britskou Balfourovu deklaraci z roku 1917, která uznala britskou správu Palestiny a podporovala myšlenku židovské národní domoviny v Palestině, nikoliv však židovského státu, při respektování občanských a náboženských práv nežidovského obyvatelstva tohoto území. To způsobilo, že Židé do této oblasti začali přicházet ve stále větším počtu, což v roce 1936 vyústilo ve válku mezi Židy a Araby. V době britského mandátu v roce 1923 žilo v Palestině kolem 90 000 Židů. V roce 1939 jich bylo již 445 477, čili tvořili asi 30 % veškerého obyvatelstva Palestiny.
Sionismus transformoval náboženství do nacionálního hnutí
Antisemitské vášně přiměly Židy uvažovat o odchodu z Evropy. O nové zemi existovaly různé představy. Palestina nepatřila k prvním výběrům. Ale je potřeba si uvědomit, že na ně také tlačili křesťanští sionisté, aby při výběru nezapomínali na Palestinu. Šlo o velice vlivné lidi hlavně z USA a Británie, kteří si přáli návrat Židů do Palestiny. Ortodoxní Židé byli a jsou přesvědčení, že jejich návrat do Palestiny bude znamenat začátek nového času, příchod mesiáše a vzkříšení mrtvých. Sionismus udělal transformaci judaismu z náboženství do nacionálního hnutí. Sionismus získal první finanční podporu od bohatých amerických židovských bankéřů. V první řadě to byla dynastie židovských finančníků původem z Německa, byli to Rothschildové, kteří podpořili první emigrační vlnu mezi rokem 1882 a začátkem 1. světové války. Během této války se předáci sionistického hnutí rozhodli přesunout centrálu z Berlína do Londýna. Tato změna vycházela z předvídavosti, že Německo prohraje válku. Navíc sionistické hnutí považovalo Británii za supervelmoc, která pomůže realizovat sionistickou ideologii.
V této době, kdy výrazně převažovala palestinská populace, by byl výsledek plebiscitu v Palestině zcela jasný. Toho se Židé obávali. Potřebovali výrazně navýšit židovskou populaci. Proto sionistický vůdce a prezident Světové sionistické organizace Chajim Weizmann přesvědčil britského premiéra lorda Davida Lloyda George, aby se prvním vysokým komisařem v britské mandátní Palestině stal britský politik a zásadový sionista Sir Herbert Louis Samuel. Všechno, co v průběhu své funkce dělal, směřovalo k tomu, aby se palestinská země změnila v židovský stát. Nástup Adolfa Hitlera k moci a zavedené nacistické zákony židovskou imigraci ještě umocnily. V této době činila asi 40 000 až 50 000 lidí ročně. A tak se zdálo, že numerický poměr zdejší populace se radikálně mění ve prospěch sionistického hnutí.
Británie vytvořila problém, který nedokázala řešit
Proto Palestinci zahájili řadu povstání proti Británii i proti sionistickému hnutí. Události v roce 1929 nakonec přesvědčily Brity, že musejí s Palestinci i se sionisty jednat. Ale vzniklý palestinský problém, který Británie sama vytvořila, nedokáže nijak vyřešit. Politika židovského osídlování byla nejenom v rozporu se slibem z roku 1915, týkajícím se vytvoření nezávislého arabského státu, ale neshodovala se ani s 5. a 12. bodem čtrnáctibodového programu prezidenta Woodrowa Wilsona, týkajícího se mezinárodního uspořádání světa po první světové válce, zvláště se to týkalo práva na sebeurčení. Arabové se proto rozhodli pro všeobecnou a úplnou stávku až do doby, kdy bude zastavena židovská imigrace a kdy britská vláda zavede zásadní změny ve své politice. Brity neřešená situace vedla ke stupňování teroristických útoků a k rozdmýchávání rasové nenávisti, a to na obou stranách. Výsledek tohoto arabsko-židovského konfliktu byl pro palestinské Araby katastrofální. Většinu jejich vůdců Britové zabili a zbývající odešli do exilu. To se negativně projevilo ve všech dalších arabských protestech.
Peelova komise, která vyšetřovala příčiny nepokojů mezi Araby a Židy v letech 1936–37 pod vedením lorda Roberta Peela, doporučila rozdělení Palestiny na tři regiony: židovský, podstatně větší arabský, který měl být připojen k Zajordánsku a britskou enklávu s vlastní správou. Ale výzvu komise odmítli Britové, Palestinci, Židé a dokonce i zajordánský král Abdulláh. S jistými výhradami to přijala jen Světová sionistická organizace. Britská vláda nakonec tento plán nerealizovala. Tato britská nečinnost zapříčinila další arabské povstání v letech 1936–39.
Po skončení britského mandátu v květnu 1948 byl založen nezávislý stát Izrael, ale žádný arabský stát Palestina. K této tragické nevyrovnanosti právě dopomohl první vrchní komisař, sionista Samuel, který tuto situaci pečlivě připravoval po celou dobu vykonávání své funkce v rámci britského mandátu. Sionisté navíc věděli, že když chtějí získat Palestinu jen pro sebe, musí tak učinit násilím. Tehdejší vůdce sionistického hnutí David Ben Gurion, první budoucí premiér Izraele, mluvil o tom, že je zapotřebí se zbavit Palestinců a k tomu je nutné vybudovat potřebnou vojenskou sílu. Tak trochu to připomínalo chování nacistického Německa. A víme, jak to nakonec pro Německo skončilo.
Na scénu vstupují Spojené státy…
Když v roce 1948 vznikl židovský stát Izrael, byl Irgun, extrémistická židovská skupina, rozpuštěna a řada jeho členů přešla do izraelské armády. Ale vrťme se časově zpět. V květnu 1945 skončila 2. světová válka. Lidé ze sionistického hnutí věděli, že Británie a Francie mocensky ochabují a že jestli má projekt sionismu uspět, je třeba nejen bojovat proti Britům, kteří židovský stát přímo nepodpořili, ale že je třeba podpory od někoho jiného a silného. A tehdy začali chápat význam bohaté a vlivné židovské komunity v USA. Navíc holocaust jasně akceleroval i mezinárodní snahu řešit židovskou domovinu. Proto se Britové nakonec rozhodli raději předat celou tuto záležitost nově vzniklé OSN, nástupkyni Společnosti národů. V květnu 1947 byla zřízena zvláštní komise OSN pro Palestinu. Komise předložila dva návrhy.
První návrh předpokládal vznik jednoho federálního státu složeného z arabského a židovského území. Tento návrh však nezískal většinu hlasů. Druhý návrh, který získal většinu hlasů, předpokládal vytvoření dvou samostatných států, palestinského a židovského, které by zabraly většinu historického palestinského území. Jedno procento z tohoto území bylo vyhrazeno Jeruzalému pod mezinárodním statutem. Tento návrh nebyl dobře propracován, neboť nešlo o skutečné řešení, ale jen o urychlené splnění zadaného úkolu. Delegace Spojených států podporovala základní atributy tohoto plánu, který požadoval rozdělení Palestiny se současnou legalizací židovské imigrace. Arabové odmítli oba zpackané návrhy.
A tak zvítězila představa, že se lze silou zbraní zbavit těch, kteří nevyhovují něčí etnicitě nebo něčí komunitě, a lze je proto přinutit, aby opustili svůj domov a žili za hranicemi v oblasti někoho jiného. Na tom všem se podílelo chybné rozhodnutí OSN. Je také velmi obtížné posoudit, zda se jednalo nebo nejednalo o koordinovanou politiku vyhošťování. V každém případě podmínky tohoto procesu byly nelidské. Tehdejší izraelská vláda zvolila politiku spálené země, kdy nechala likvidovat celé palestinské vesnice dynamitem, vypalovala pole s úrodou a nechala střílet do každého, kdo se chtěl vrátit. Z 650 vesnic, které připadly Izraelcům, jich zůstalo jen asi 150. Obyvatelé z asi 500 vesnic byli vyhoštěni.
Milion Palestinců přišel o vlast, Izrael rozpoutal genocidu
14. května 1948 byla v Tell Avivu zřízena vláda. Poprvé v novodobé historii měli Židé vlastní stát. V té době irácká vojska projížděla Ammánem, hlavním městem Zajordánska. Pochodovala na pomoc svým bratrům, kteří se potýkali s Židy. Armáda překročila Jordán a dostala se na dohled Jeruzaléma. Arabové šli do války proti Izraeli, ne však jako jednotná síla, neboť jejich úsilí bylo rozdrobené na několik nekoordinovaných front. Tato neorganizovanost a nejednotnost vojenských aktivit umožnila Izraelcům odolat a ubránit se. Jedinou armádou, která mohla změnit rovnováhu v boji proti Izraeli, byla právě ta jordánská. Byla arabskou armádou, která získala bojové zkušenosti za 2. světové války. A navíc byla dobře vyzbrojena. Jordánci ale měli tajnou dohodu s židovským vedením, že nebudou-li zasahovat, dostane Jordánsko možnost anektovat některé části Palestiny. Arabové a Židé začali v Palestině znovu bojovat. Izraelským silám se podařilo obsadit kontrolní body v Negevské poušti na jihu Izraele. Tato válka v roce 1948 skončila rozdělením Palestiny. Ale bylo to jiné rozdělení, než v jaké doufalo OSN. Asi 80 % území Palestiny se stalo židovským státem. Milion Palestinců z tohoto území přišel o vlast, skončili jako běženci mimo území, která získal Izrael. Podle dohody část západního břehu řeky Jordán anektovalo Jordánsko a menší část v pásmu Gazy ovládal Egypt. Palestina, jako naděje na vznik samostatného státu pro Palestince, přestala existovat.
Další vývoj potvrdil, že vzhledem ke spáchanému bezpráví, křivdám a krvavému násilí při zrodu státu Izrael vznikl pocit oprávněné křivdy na straně Palestinců a nekompromisní postoj na té izraelské. Vzájemně si obě strany způsobily tolik zla, že už nejsou schopné samy hledat optimální řešení bez použití síly. Navíc se stát Izrael rozhodl vyřešit problém s Pásmem Gazy vojenskou silou, kterou nelze nazvat jinak než genocidou. Izrael se rozhodl stát se hegemonem v této oblasti s tím, že s americkou pomocí si může dovolit jakékoliv zlo k realizaci svých mocenských zájmů. Genocida v Pásmu Gazy byla také zkouškou toho, co všechno si mohou dovolit, aby to světové mínění dokázalo v nějaké míře tolerovat.
S napadením Íránu se Američané a Izraelci přepočítali
Zákon příčiny a následku, o kterém hovořím v úvodu, lze dobře demonstrovat právě na vzniku státu Izrael. Příčinou byl absolutně špatný postup při utváření židovského státu Izrael, kdy došlo k porušení snad všech lidských, diplomatických i právních pravidel vzniku nového státního útvaru ve zvláštních podmínkách, neboť jeho ustanovení mělo proběhnout na území obývaném původním obyvatelstvem.
Logickým následkem této příčiny je zcela neutěšený a zlý dnešní stav na území Palestiny. Jde o klasickou ukázku, že zlo zplodí zase jen zlo. Další vývoj ukázal, že nejde jen o genocidu Palestinců v Pásmu Gazy, ale o širší globální následky prapůvodní zlé příčiny, která se dlouhodobě umocňovala tím, že pravdu měla jen jedna strana – Izrael.
Spojené státy se nechaly hloupě vtáhnout Izraelem do války proti Íránu, který se na tuto variantu roky připravoval. Izrael a USA podcenily Íránce, kteří ctí islám, ale nemají arabské fatalistické myšlení typu »inšá’alláh« – pokud Bůh chce. Jsou nesrovnatelně vzdělanější, pracovitější a inteligentnější. Důkazem je jejich dokonalá tichá příprava na tento konflikt. Zastaralé zásoby raket nezničili, ale využili pro odčerpání raket PVO Izraelců a Američanů, aby v dalších úderech mohli efektivněji využít své moderní rakety. Zároveň vybudovali rozsáhlou a odolnou síť podzemních úkrytů jak pro lidi, tak i pro výrobu.
Napadení Íránu nebylo kvůli jeho údajnému jadernému programu, ale šlo o krycí manévr, o tzv. »operaci pod falešnou vlajkou«. Skutečným důvodem byla realizace izraelské hegemonie v této oblasti. Ale jak Američané, tak i Izraelci se přepočítali. Původně plánovaný několikadenní vítězný útok se nekonal, ale proměnil se v »černou můru«, ve vleklý konflikt. Otázkou je, zda Izrael v případě vlastní prohry nesáhne po své jaderné munici a konflikt se převede v jadernou válku. Na to by Rusko a Čína musely adekvátně reagovat.
Pokud válka rychle neskončí, lze čekat ekonomický kolaps EU
Ale výše popsané příčiny v minulosti přinesly dnešní globální následky. EU i další části světa jsou bez přísunu plynu i ropy. V Evropě jde o klasickou ukázku eurounijní idiocie, kdy bruselské doupě znásilnilo ekonomiku svou hloupou ideologií a politikou. Odstřihli jsme se od stabilních a levných dodávek ruského plynu a ropy. Fialový hnus ještě loni radostně vykřikoval o konci závislosti na dodávkách z Ruska. Brusel je důkazem toho, že EU vedou hazardéři zaslepení politickou demagogií. Tito politici by se měli za svá hloupá rozhodnutí zodpovídat před soudem. Ale to by musela být jiná jurisdikce a skutečně nezávislé soudy zcela odolné vůči politickým tlakům. Ale na každého jednou dojde. Pokud se konflikt rychle neukončí, pak lze očekávat ekonomický kolaps EU, a tím i konec špatného eurounijního systému. Pokud to nastane, pak zaplať pánbůh.
František Krincvaj
Výborný článek.