Bylo, nebylo. V jedné zemi uprostřed Evropy zvané Česká republika, kde se místo draků bojuje spíše s inflací i Babišem či komunisty, a místo princezen se zachraňují rozpočty, žil jeden profesor. Říkalo se mu Petr Fiala Nutella a byl to muž rozvážný, klidný a občas i odhodlaný jít proti proudu — i když ten proud byl zrovna docela silný.
Jednoho dne se vydal k řece. Ne proto, že by chtěl lovit, ale protože, jak známo, když si politik neví rady, jde »naslouchat lidem«. A jak tak naslouchal šumění vody, najednou — šplouch!
Do sítě se mu chytila zlatá rybka. Ta se profesora lekla a pravila: »Neubližuj mi, když mě postíš zpátky do vody, tak ti splním tři přání.«
Profesor Nutella se zamyslel. Nebyl to člověk impulzivní. Nejprve si udělal malou politologickou analýzu situace, zvážil historické paralely, a pak pravil: »Dobrá, rybko. Mám jen jediné přání.«
Rybka si povzdechla. Tohle už slyšela mockrát.
»Chtěl bych…« odmlčel se profesor slavnostně, »…zase být premiérem České republiky!«
Rybka zamrkala. Pak ještě jednou. Podívala se na něj zleva, zprava, a nakonec si ho přeměřila pohledem, který by rozpustil i státní dluh.
»Víš ty co, profesůrku,« řekla nakonec, »tak to mě radši sežer!«
A tak profesor stál u řeky, rybku v ruce, a poprvé za dlouhou dobu nevěděl, jestli je problém v přání… nebo v realitě.
A rybka? Ta si od té doby dává velký pozor, komu slibuje splnění přání. Zejména pokud jde o návraty do funkce předsedy vlády, které mají tendenci chutnat hořce i podruhé.
A pokud jdete někdy k řece a uslyšíte tiché »Radši mě sněz…«, vězte, že ne každé přání je tak nevinné, jak se na první pohled zdá.
Jan Klán
Diskuze je uzavřena.