Znovu se ozvaly hlasy o likvidaci svátku 1. máje. Prý ho neslaví ani v Dánsku a v Nizozemsku a pracuje se tam. Práce se neoslavuje, ale je součástí člověka. Proč ji tedy oslavovat? Zjednodušeně řečeno, práce polidštila opici. Jak k tomu došlo, nám vyložil »druhořadý filozof z 19. století« »nějaký Fridrich Engels«. Doposud však nikdo jeho základní tezi nevyvrátil. Bez práce by nebylo nic. Mnoho předchozích generací muselo vydat nekonečné úsilí, abychom se dostali k dnešku, ke století počítačů, elektroniky, ale i k přemíře atomových zbraní a k válkám, zatím bez použití nukleárních náloží.
Jenže nemít práci znamená bídu a konec se všemi sny člověka. Svátek to všechno připomíná. Také je příležitostí vyjádřit svůj názor na dění kolem sebe. Na války, nezaměstnanost, šikany ze strany mocných, zákony, které nemají nic společného s tolik zdůrazňovanými lidskými právy. Je také připomínkou minulých bojů, kdy lidé kvůli tomu, aby měli práci a zároveň mohli pracovat v míru, prolévali krev.
1. květen 1886
Psal se 1. květen 1886, kdy stávka dvaceti pěti tisíc dělníků v Chicagu, jež byla očekávána s napětím, znamenala doslova policejní manévry. Tábor lidu, dlouhodobě připravovaný, vytýčil jako hlavní požadavek osmihodinovou pracovní dobu. Šlo však i o vyšší mzdy a další sociální požadavky. Stávka skutečně ten den začala. Její součástí mělo být veřejné shromáždění dne 4. května. To se také skutečně konalo. Zahájil ho redaktor zdejšího německého Arbeitzeitungu Augustin Spies, připojil se další redaktor Albert Parsons a pak několik vět pronesl anglický dělník Samuel Fielden. Chystal se déšť a shromáždění se začali rozcházet. V době, kdy zůstalo asi tři sta posledních, došlo k výbuchu. Někdo do shromáždění hodil výbušninu. Začala vyprovokovaná bitka. Police zareagovala střelbou ostrými náboji. Později se ukázalo, že šlo o provokaci. Přesto se konal soud. K trestu smrti bylo odsouzeno sedm představitelů dělnictva. Přes protesty z celého světa nakonec byli popraveni čtyři z nich.
O dva roky později se z inciativy francouzského syndikátu sešel v Paříži Mezinárodní dělnický sjezd (14. až 20. července 1888), kde byla obnovena Internacionála. Její usnesení pak postupně vcházelo do činnosti jednotlivých dělnických stran. Jedním z bodů projednávaných na následných jednáních (20. července 1889) byl Mezinárodní projev 1. května 1890 na počest chicagských událostí, a to všude, kde tomu bylo možno.
Vyznamenali se i naši předkové. Bylo ojedinělým činem v Evropě, že se českým dělníkům a sociálnědemokratickým organizátorům podařilo uspořádat svou slavnost v tentýž den, co v hlavním městě Francie Paříži. Ani těm londýnským se to nepodařilo a zorganizovali ji o tři dny později.
Jaký to byl den? Policie získala posily, armáda byla v pohotovosti, propaganda vyvolala strach, že dokonce pravidelné trhy byly zrušeny. Přesto na Střelecký ostrov přišlo tisíce dělníků ve svátečních šatech, aby po úvodu známého socialisty Krapky-Náchodského vyslechli projevy za osmihodinovou pracovní dobu a politická práva. Vystoupení řečníků doprovázely souhlasné výkřiky.
Když akce skončila, v klidu se všichni rozešli. V pražských ulicích nikdo klid nenarušoval.
Svědectví Jana Nerudy
Z té doby máme vynikající svědectví. Napsal ho Jan Neruda. Jeho Májový fejeton patří mezi naše klasická novinářská díla.
»Klidným, železným krokem přirazily 1. Května 1890 bataliony dělnické, početné, nepřehledné, a vřadily se do lidského šiku, aby již navždy stejným postupem šly s námi ostatními za vznešenými lidskými cíli, stejné oprávnění, stejné obtížení, stejně blažení. Byl to postup mohutný, neodolatelný, jako když se hrnou vlny oceánu. Kdo přihlížel, porozuměl, co ‚síla elementární‘ znamená! I když přenesena na věc duševní, mravní…
Červené odznaky, červené kravaty – klikatým bleskem projela mozkem vzpomínka na Komunu, na rudé květy anarchistů! Poprvé jsem ji viděl, tu temně rudou barvu světového sociálního hnutí: zachvěl jsem se. Ku podivu – ku podivu! – tytéž barvy: černá na temně rudé půdě, které vlály nad hlavami Husitů, bojovníků za svobodu náboženskou, tytéž barvy vlají dnes nad hlavami bojovníků za úplnou rovnost občanskou!«
Kromě Prahy se na několika dalších místech 1. máj slavil také na Kladensku, v Plzni, Berouně, Kolíně, Brně, Prostějově… Všude při tom byl klid. Státní moc nemusela zasahovat.
O rok později už ale bylo vše jinak. Dělnictvo se sice 1. května 1891 znovu sešlo na pražském Střeleckém ostrově, ovšem na řadě míst už byly manifestace úředně zakázány. Četnictvo dokonce dostalo ostré náboje…
Dělnické demonstrace se nicméně konaly rok za rokem. Požadavky byly stejné. Jen přibylo všeobecné a rovné hlasovací právo…
Fašismus i boj proti němu
Historickým momentem byl rok 1918, kdy byl První máj poprvé za války slaven masově. V Praze tak do ulic vešlo na sto dvacet tisíc lidí. Svátek práce měl nový obsah, revoluční. Proti válce a dokonce i »za socialistický národ«. Společná oslava socialistických stran proběhla na Střeleckém ostrově a souběžně na Žofíně. Mluvili Zemínová, Němec, Klofáč… V divadlech panovala slavnostní nálada. V Národním zazněla báseň Buď práci čest! Svatopluka Čecha.
Poválečné První máje se nesly ve znamení boje za vyšší mzdy, za práci, proti nezaměstnanosti a propouštění. Ty radikálnější byly na komunistických demonstracích, ty vstřícnější u sociálních demokratů a socialistů. Už nebylo jednotného vedení, což rozbíjelo účinnost akcí. Ve třicátých letech pak přibylo téma boje proti fašismu, proti válce.
Naopak v Německu využívali nacisté První máje k uchopení moci, kdy se to všude množilo hákovými kříži a demagogickými projevy Goebbelse či Hitlera. Po okupaci a v době II. světové války se však slavnosti nekonaly. Byly nebezpečné. Proto byl každý náznak prvomájového myšlení potlačen.
Přesto si lidé ve vězeních a koncentračních táborech ten den podávali ruce, či na znamení solidarity a boje zvedli svou pěst. Připomeňme si i »rozcvičku« na Pankráci, jíž ten den vedl Julius Fučík a popsal ji ve své Reportáži psané na oprátce.
Poválečné První máje už měly jinou náplň. Byla to shromáždění vítězů. Dlouho si udržovala svůj »bojový vzhled«. Časem se z nich staly formální oslavy, mnohdy měly kýčovitou podobu. I mnozí pravověrní komunisté s odstupem času tvrdí, že to byla škoda. Zkrátka to vypadalo, že není za co bojovat.
Po listopadu 1989 dostaly prvomájové slavnosti svůj dávný smysl. Znovu jde o práci, hrozí nezaměstnanost, mzdové podmínky mnoha zaměstnanců jsou tristní, ale objevují se i další témata. Zvláště v současné době má svoji nejvyšší prioritu mír…
Všichni na Petřín!
Mnozí mají spojený 1. máj i s jiným přívlastkem. Ano, první květen je v českých luzích a hájích titulován i jako svátek lásky. A tradičním místem setkání všech zamilovaných bude jako obvykle Petřín, místo, kde se nachází socha Karla Hynka Máchy. Není kamenná, jak se zpívá ve slavné skladbě Lucie Bílé Láska je láska, nýbrž bronzová, ale písničkové heslo »Všichni na Petřín« bude pro zamilované dnes příkladným mottem.
Jak vlastně prvomájová zaláskovaná tradice vznikla? Řekli byste, že má mnohem delší historii než Svátek práce? Pak byste se hluboce zmýlili. Podle etnografky Kláry Posekané se nejedná o starý zvyk, mohl vzniknout okolo počátku 20. století.
Jako měsíc lásky je ostatně nazýván celý květen. S tímto pojetím je tradičně spojena především noc předcházející prvnímu květnu zahrnující stavění a hlídání máje, vylévání cestiček z hašeného vápna smíšeného s vodou mezi domy milenců a malování srdcí a nápisů vápnem na jejich vrata.
Na prvního máje se také líbají zamilované páry pod rozkvetlým stromem. »Aby žena neuschnula,« říkává se. Ideálními stromy jsou podle internetové wikipedie třešeň, višeň, jabloň či bříza.
Tím se však vracíme zpět k původní otázce – koho vlastně napadlo slavit lásku v první květnový den? Podle Posekané vznikl zvyk paradoxně v městském prostředí a právě v souvislosti s Máchou a Petřínem.
(Ne)romantický hrdina
Notoricky známá část verše z Máchova Máje »byl lásky čas« je součástí dokonale promýšlené a dokonale komponované skladby, a to na její mikro i makroúrovni. Máj má řadu témat, které nesou význam, a každý z těchto významů má mnoho vrstev. »Fakt, že se dva zamilovaní líbají pod rozkvetlou třešní, nemá vskutku s Máchovým Májem mnoho společného. Spíše je to tak, že Mácha nevědomky k tradici prvního máje jako svátku lásky přispěl, nebo ji posílil,« uvádí docent českého jazyka a literatury Ondřej Hník.
Význam (prvního) máje je podle něj u Máchy symbolický, a jako takový také mnohovrstevnatý. »Máj je měsíc probouzející se přírody, měsíc lásky. Začátek nového cyklu, obrody v přírodě, nových životů narozených mláďat. První máj je potom magickým přelomem, odstartováním nového, viditelného i neviditelného cyklu. Je potřeba si všimnout, že Mácha v prvním zpěvu Máje (a poté také ve 4. zpěvu) líčí májový večer, v jeho podání ‚večerní máj‘. Večer totiž přináší jiné a jemně hmotnější věci než den: Naplňuje prostor jiným světlem, jinými zvuky a vůněmi, rozkvetlé stromy jako by v krajině svítily, ptáci zintenzivňují svůj zpěv, voní i země a vodní hladina, i lidské prožívání světel, zvuků a vůní je intenzivnější. Při tom všem ale Máchova májová příroda ani Máchův večerní máj nejsou čistě idylické, je v nich přítomen i opačný pól: všimněme si například verše ‚Jezero hladké v křovích stinných zvučelo temně tajný bol‘ apod. V májové přírodě je obsažena jak jemnost a něha, tak divokost a divoká vášeň,« připojil ve svém rozboru pro iportaL24.cz Hník.
Dodává nicméně, že by bylo zkreslující se na tomto časoprostoru zastavit. V Máchově básni totiž nestojí máj a májový večer sám o sobě, ale je k němu do kontrastu položena Vilémova smrt, jeho čekání na smrt, uzavřený, tmavý a jednotvárný prostor jeho vězeňské cely. »Probouzející se příroda venku je něco jako ‚objektivní‘ čas, který bude plynout dále, ve své cykličnosti, tento čas nikdy nezemře, na rozdíl od hlavního lyrického hrdiny Máje, který zde na Zemi žije svůj ‚malý, lidský, lineární čas‘,« dodává Hník.
Představa Máchy jako romantického hrdiny zapadá, pokud se vrátíme k typickému vnímání »rozervance«, a nikoli novodobého gentlemana. Sám Mácha proslul mj. velmi komplikovaným vztahem s Eleonorou Šomkovou. Charakter tohoto nevyrovnaného pouta nejlépe nastiňuje Máchův intimní deník z roku 1835, který rozhodně neoplývá romantikou zpod rozkvetlých třešní, jak ji vnímáme dnes. Líčení intimních prožitků ve stylu »ztropil jsem onanii«, »pical jsem Lori«, »stěžovala si, že jí to bolí« apod. skutečně nesvědčí o tom, že by byl Mácha oním ideálním mužem pro romantickou ženskou duši.
Petr Kojzar
FOTO – iportaL24.cz/Marcela Špičková, wikimedia.org, archiv ČSSD, wikipedia.org/CC BY-SA 3.0/ŠJů, imis
Kapitalismus si lidské práce neváží. Proto neslaví Svátek práce a vysmívá se mu. Kapitalismus k tomu výsměchu má i dostatek svých hlupáků. Ti pronikli i do diskuse iportaL24 a předvádějí zde svou imbecilitu.
Povinně oslavovat práci neprací pod tribunami olysalých bolševiků. Jedna z největších absurdit totalitní moci. A opět se objevují pokusy tento nesmysl vrátit. A kdo po tom volá, Samozřejmě bývalí vrcholní bolševici nebo jejich potomci.
Karle, vy jste asi bumbal, co? Od kdy někdo volá po návratu oslav před rokem 1989? Svátek práce nechť si připomíná každý po svém. Předpokládám, že vy dnes makáte jako šroub a dřete do úmoru!
Viditelným důkazem podpory je porovnání počtu příznivců na vašem srazu a třeba duhovém pochodu. Nějak vám to ti skutečně pracující nevěří a máte podporu menší než LGBT+ proti kterým v rámci třídního boje štvete lidi.