Projevuje se nepříjemnými myšlenkami, před kterými člověk hledá úlevu tak, že se neustále ujišťuje a opakovaně provádí určitou činnost. Řeč je o OCD neboli obsedantně kompulzivní poruše, jejíž diagnózu si jen v České republice ročně vyslechne okolo 2300 lidí. Po depresi se jedná o druhou nejčastější psychiatrickou poruchu. V rámci kampaně Dobré nitro se osvětě tohoto onemocnění věnuje také nezisková organizace Loono.
»I když se jedná o závažné onemocnění, většina forem OCD je v dnešní době léčitelná, nedaří se zvládnout jen opravdu vzácně. Psychiatrická onemocnění jsou ale bohužel stále tabu, málo se o nich mluví a lidé se pak zdráhají vyhledat odborníka, protože se za své problémy stydí a bojí se odsouzení. Přitom OCD trpí dvě až tři procenta lidí, takže to není opravdu nic výjimečného. A objevuje se ve stejném poměru u mužů i u žen,« vysvětlujezakladatelka neziskové organizace Loono, která se psychickému zdraví věnuje v rámci kampaně Dobré nitro, Kateřina Šédová.
OCD charakterizuje vznik obsese a kompulze. Obsese jsou opakující se vtíravé myšlenky, představy, obavy nebo pochybnosti, které člověku způsobují tíseň a mnohdy ho děsí, zejména pokud jsou násilného charakteru. Mohou to být například představy, že někomu ublíží nebo se nakazí nějakou nemocí. Kompulze je pak rituálem, který tuto úzkost odstraňuje, nicméně jen dočasně. Z dlouhodobé perspektivy vede ke vzniku začarovaného kruhu, kdy se úzkost stále stupňuje. Lidé s OCD kompulzi často vnímají jako prevenci něčeho, co by mohlo uškodit jim samým nebo někomu jinému.
Kompulzí může být například neustálé kontrolování dveří, zda jsou zamčené, a to do takové míry, že člověk přijde pozdě do práce nebo do školy. Jednat se může také o nadměrný smysl pro pořádek, například neustálé přerovnávání šatníku, protože jeden kus není dokonale složený. Kompulzí může být také nutkavé mytí rukou, a to často tak dlouho a důkladně, dokud nejsou rozedřené, nebo patologické shromažďování věcí, třeba novin a časopisů v takové míře, že tím trpí kvalita bydlení.
»Spustilo se to rozvodem rodičů, když mi bylo 10 let. Od té doby to už nikdy úplně neodešlo, jen se střídala období relativního klidu, kdy jsem obranné rituály dělala méně, s náročnějšími chvílemi, během kterých to bylo častější. Vždy záleželo hlavně na stresu. Opravdový hardcore přišel až o 15 let později po prodělání náročné onkologické léčby. To jsem poprvé začala mít myšlenky, že bych mohla někomu ublížit, včetně mých nejbližších,« říká pacientka, které byla OCD diagnostikována v jejích 26 letech.
Člověk s OCD vnímá tyto myšlenky jako iracionální, avšak nedokáže je potlačit a považuje je za své vlastní. Vyhledání odborníka je prvním, nicméně velmi důležitým krokem k úspěšné léčbě. Mnoho lidí však tuto návštěvu odkládá ze strachu z toho, že bude diagnóza mnohem fatálnější. O příznacích tohoto onemocnění se mluví totiž jen zřídka. »Strašně jsem se bála to někomu říct. Věděla jsem, že je to bláznivé a nelogické, ale nemohla jsem si pomoci. Když jsem šla nakonec k psycholožce, hrozně se mi ulevilo. Dozvěděla jsem se totiž, že je to normální a vůbec ne ojedinělá diagnóza. Která má navíc řešení,« pokračuje.
Léčbou první volby je dnes kognitivně behaviorální terapie, během níž je pacient vystaven situaci, která v něm vyvolává úzkost, a je mu bráněno ve vykonávání kompulze. Postupuje se od jednodušších aktivit ke složitějším, konkrétní úkoly jsou ale pro každého individuální. K léčbě se využívají rovněž antidepresiva a režimová opatření, jako je eliminace stresu, relaxace a pohyb. Jen zřídka je nutný neurochirurgický zásah.
»Nejhorší na tom je, že bojujete sami se sebou, se svým strachem. Není žádná cesta kolem, musíte jít jen rovně, začít si věřit a svůj strach překonat. Když to neuděláte, utopíte se v něm,« dodává pacientka.
(zmk)