Přírodní památka Vrškámen byla vyhlášena v roce 1977. Tehdy jsem byl u toho. Nachází se v nadmořské výšce 456 m v katastrálním území Vilasova Lhota, zhruba 500 metrů jihovýchodně od středu obce Petrovice v okrese Příbram a necelých 100 m od posledních domů v obci, situovaných podél silnice č. 105 ve směru na Kojetín.
Jde o jedno z nejmenších chráněných území v České republice, takže mé dnešní povídání vlastně je střípeček, nikoliv střípek. Přírodní památka se nachází na území geomorfologického celku Vlašimská pahorkatina. Podobně, jako v případě jiných skalních tvarů, vyskytujících se na Sedlčansku, Vrškámen vznikl selektivním zvětráváním »žulového« podloží (středočeský pluton) v třetihorním období. Magma, ze kterého vznikl, utuhlo v hloubce pod povrchem před více než 300 miliony lety. V průběhu tuhnutí se některé pevnější minerály sdružily do určitých center v magmatu a staly se pevnější než jejich okolí. V průběhu zvětrávání pak méně odolné partie tělesa zvětrávaly, v tom třetihorním a čtvrtohorním období rychleji a z pevnějších center se staly samostatné balvany. Vrškámen tak není jediný balvan, jižní Sedlčansko, kde se durbachit typu Čertova břemene vyskytuje, je jimi doslova poset. Z geologického hlediska je Vrškámen tvořen horninou obdobného původu, jako nedaleký viklan Husova kazatelna – porfyrickým syenitem až syenodioritem typu Čertova břemene (durbachit Čertova břemene), tj. totožnou horninu jako u Husovy kazatelny, která bývá charakterizována jako specifická odrůda syenitu. S rozměry 350 x 550 cm a výškou 320 cm je největším žulovým balvanem ve středních Čechách.
Podle Čertova břemene, skalního útvaru na severním okraji Jistebnické vrchoviny, se označuje typ hlubinných vyvřelin, granitoidů, vyskytující se v jihovýchodní části středočeského plutonu, zhruba mezi Táborem a Sedlčany. Jde o durbachity – tmavými minerály (např. amfibol, biotit a další) bohaté syenity až granity.
O Vrškameni u Vilasovy Lhoty se vypráví pověst, která je spojena s čertovskými hrátkami s láskou. Tady je ta pověst:
Kdysi dávno žil byl chudý chalupník, jemuž byl vrchností přidělen k obdělávání nevelký pozemek na okraji panství. Chalupník poděkoval a šel pozemek okouknout. Uprostřed něho ležel obrovský balvan a orné půdy okolo bylo maličko. Jenže chalupník měl úkol ten pozemek sdělat, a tak se chopil práce. I ta půda kolem balvanu byla kamenitá a ať chalupník dřel, jak mohl, velká úroda z toho nebyla. Tak tak, že uživil rodinu, neboť odvody vrchnosti tu byly a nebyly jediné. A úrody bylo skutečně málo. Tak to trvalo už několik let. Jednoho dne na jaře, když bylo třeba pozemek zorat a obilí (myslím, že to bylo žito, zasít, posteskl si, že by i duši čertu upsal, jen kdyby ten ho kamení na políčku zbavil. Rouhat se člověk nemá. V tu chvíli u něj stál pekelník, z pohledu děvčat docela švihák, a na chalupníka, že mu tedy pomůže, že ho kamene i kamení, co je na poli, zbaví. Plácli si, že do týdne bude pole čisté. A čert se činil. Inu, i pekelná vrchnost bývá přísná. Jeho úsilí pozorovala z nedalekého lesíka docela pěkná čertice (podle druhé verze děvečka od bohatého sedláka), která si na milého čerta dělala zálusk. Ale čert robotil, aby svůj slib splnil a dušičku peklu odevzdal. Když došlo konečně na ten velký balvan, tak se čert namáhal a namáhal, ale pohnout s ním bylo opravdu těžké. A milé čertici (děvečce) se toho pohledného pekelného mužského zželelo, a že mu pomůže. Jak bys mi mohla pomoci, ptal se čert, když ani já s tím balvanem nehnu. Ty budeš táhnout a já budu tlačit, pravila. A jak, zeptal se ten pohledný čert, ukaž mi to. A tak čertice (či děvečka) si podkasala sukni, porozepla blůzku (i čertice přece nosí sukni a blůzku), opřela se zády o kámen a zapřela se o pootevřené nohy a zatlačila. A čert najednou, při tom jejím postoji, spatřil všechnu její krásu, šel k ní a rovnou se jí zeptal, jestli by ho nechtěla za druha, když je tak krásná. A čertice (či děvečka), že ano, nechali balvan balvanem, což zachránilo chalupníkovu duši, a věnovali se plození malých čertíčků, což i peklo ocenilo. Neboť i v pekle je dorostu zapotřebí a pěkných čertic je málo. Tak zůstal Vrškámen (nebo také Čertův kámen) na místě, kde byl, na tom chalupníkově poli, čímž mu zůstala i jeho dušička. A Středočeskému kraji zůstal ten jeho největší balvan, který dosud má, neboť čert měl v úmyslu ho odnést daleko na jih, do šumavských hvozdů.
Václav Ziegler
FOTO – autor
Diskuze je uzavřena.