Tvrz ve Velkých Chvalovicích tu nestála odjakživa. Dávno a dávno před ní i před člověkem tu bývaly síly přírody, které ať tak či onak formovaly tuto krajinu. Krajinu, které říkáme dnes Polabí, ale která vznikla v dávné minulosti stovek milionů let, která bývala mořem i souší, řekou i lesem, stepí i ledovou pustinou. Nejvíce se zde v posledních 50 tisících letech podepsala řeka Labe.
Řeka Labe je pro zdejší kraj požehnáním. Její vody se zde často rozlévaly a přikryly mnohem starší horniny stovky milionů let staré, jako jsou ruly a migmatity, později usazené horniny křídového moře – opuky a pískovce, aby nakonec vytvořila tak zvanou třetí terasu štěrkopísků, jež se vyznačuje nálezy podkrkonošských drahých kamenů; a ještě vítr sem navál něco spraší a sprašových hlín. To všechno tvoří ideální podklad pro zdejší úrodné půdy, které sem přilákaly nakonec i člověka. První zemědělci se ve zdejším kraji, a pravděpodobně i na území Velkých Chvalovic objevili v 6. století před naším letopočtem. Byli to oni, kteří zúrodnili zdejší půdu, kterou »vyrvali« bažinám a lesním porostům i vátým pískům, a na ně v postupných migračních vlnách navázali lidé doby bronzové a pak Keltové, Germáni a v 6. století našeho letopočtu přišli do zdejšího kraje Slované. V místech, kde dnes stojí Velké Chvalovice, se stýkaly tři jejich významné kmeny – Čechové, Zličané a Charváti. Právě zde se usídlil někdo, kdo si říkal Chval, což je hezké staré slovanské jméno. A postavil si tu hrazený dvůr, takové tvrziště. A název dvora byly Chvalovice. Název je odvozen od osobního jména slovanského původu Chval (či Chvala), ves lidí Chvalových (přídomek Velké se začal používat v 19. století na odlišení od nedalekých Chvalovic u Nymburka).
První zmínka o vsi toho jména je z ro 1316, kdy zde měl zboží Diviš z Chvalovic. První známý držitel Chvalovic byl Diviš z Chvalovic, příznivec královského rodu Přemyslovců a ctitel Elišky Přemyslovny. Díky jí si podržel do své smrti i tvrziště, spíše opevněný dvorec či poplužní dvůr, Chvalovice. V l. 1401-1409 byl majitelem poplužního dvora Markvart Pomněna z Chvalovic, který zde pravděpodobně nechal postavit tvrz. Po dalších peripetiích s několika drobnými vlastníky tvrze se dostává tato do držení Mikuláše Krabice z Veitmile, purkrabího hradu Karlštejn, a to v roce 1479. Krabicové z Veitmile jsou stará česká vladycká rodina (původem z Durynska), která později povýšila do panského stavu. Přídomek odvozovali od tvrze Veitmile u Starých Smrkovic nedaleko Nového Bydžova. Předek pana Krabice byl slavným kronikářem doby Karla IV. Byl to český katolický kněz, v letech 1363–1375 arcijáhen žatecký, pražský kanovník, autor latinsky psané kroniky a třetí ředitel stavby pražské katedrály. A mezi námi, purkrabí na Karlštejně také byla dost veliká hodnost. Po panu Krabicovi se zde v 15. a 16. stol. střídaly drobné šlechtické rody. V r. 1609 prodal Karel Hlaváč z Vojenic statek Anně Zárubové z Valdštejna, tetě známého vojevůdce Albrechta z Valdštejna. Třicetiletá válka velmi zamíchala s vlastnictvími panství v Čechách. V roce 1632 prodává Anna Zárubová z Valdštejna chvalovickou državu a tvrz i ves získal Berchtold z Uherčic a připojil ji trvale k radimskému panství. Tvrz ztratila svou rezidenční funkci a nadále sloužila pouze jako zázemí k zajištění provozu poplužního dvora. Když v roce 1750 získala radimské panství hraběnka Augusta Kinská, nechala zpustlou chvalovickou tvrz v areálu dvora přestavět na špýchar v duchu tereziánské výstavby špýcharů. Ten slouží dodnes hospodářským potřebám dvora. Panství potom získali od roku 1783 Liechtensteinové a chvalovickou tvrz drželi až do roku 1848. Špýchar slouží dodnes hospodářským potřebám dvora. V roce 2003 byl špýchar se zbytky tvrze památkově opraven stávajícím majitelem areálu bývalého státního statku.
Mohutný dvoupatrový zděný špýchar obsahuje v severozápadním průčelí zbytky zdiva středověké tvrze, postaveného z lomového kamene, k severní straně vybíhalo ještě jedno křídlo, na jehož základy se narazilo při terénních úpravách areálu. Všechna čtyři nároží špýcharu jsou bosována mohutnými kameny, pocházejícími rovněž z bývalé tvrze, stejně jako překlad jednoho okna v severozápadním průčelí. Ve vstupním jihovýchodním průčelí vede ke vchodu s původními dveřmi z 1. poloviny 19. století dvouramenné schodiště, nad vchodem jsou dvě úzká, obdélná okna. Všechna okna v přízemí mají pískovcová barokní ostění, okna ve vyšších patrech jsou ohraničena pouze hladkými štukovými rámy. Jihovýchodní nároží budovy zdobí v úrovni mezipatra dvojice slunečních hodin. Špýchar je krytý sedlovou střechou s vikýři, pokrytou prejzy, ukončenou na obou stranách trojúhelníkovými štíty. Ty jsou horizontálně rozčleněné ve spodní části a v polovině výšky fabionovými římsami, rovněž krytými prejzy, a oválnými okny. Na špicích obou štítů byly původně kamenné koule.
V přízemí špýcharu je trámový strop, podepřený po stranách vodorovnými trámy, položenými na žulových krakorcích, a dřevěná podlaha. Dřevěné schodiště do vyšších pater je umístěno u východního nároží. V patře je trámový strop podepřený po stranách trámy, nesenými stojnami s příčným trámkem v horní části. Ve 2. patře je rovněž trámový strop podepřený po stranách vodorovnými trámy, nesenými sloupky. Střechu nese hambalkový krov, podepřený trámy a vzpěrami. Stavba reprezentuje unikátně autenticky dochovaný panský špýchar se zbytky zdiva středověké tvrze.
Sýpka (špýchar) byla 10. 2. 1987 zapsána do Ústředního seznamu nemovitých kulturních památek ČR pod číslem 18131/2–3155.
Víte co? Přijďte se na tuto zajímavou památku osobně podívat!
Václav Ziegler