Za novou Česko-Slovenskou státnost

Československé mírové fórum považuje za svůj prvořadý úkol usilovat o nové kroky k upevnění historických česko-slovenských vazeb. V kontextu těsné kulturní vzájemnosti obou národů, aktuální situace v Evropě a ve světě i dosavadní zkušenosti s politickým i ekonomickým vývojem obou republik po rozdělení ČSFR považujeme za náš úkol nabídnout vizi obnovy česko-slovenské státnosti na základě rovných státoprávních vztahů obou republik – Slovenské a České.

Polistopadová Česká a Slovenská Federativní Republika

Celkový vývoj v ČSFR po listopadu 1989 byl ve znamení politického diletantství, osobního prospěchářství, do nebe žalujícího ahistorismu a zejména na české straně zcela nekritického »západnictví«.

Česká strana vnímala diferencovanější postoj k minulosti a rezervovanější postoj k pražskému opojení novou modlou »svatého trhu« na slovenské straně jako přítěž a brzdu na cestě do rajské budoucnosti v »zaslíbené Evropě«. Byly ignorovány varovné hlasy těch, kteří si byli vědomi nadčasového, geopolitického významu Česko-Slovenské státnosti, uvědomovali si historickou šanci na transformaci dosavadní Federace do nové autentické podoby a varovali, že Havlův narativ o »návratu do Evropy (přes Německo)« implikoval výlučně Evropu západní a totální podřízení pravidlům hry, které určí její mocenské a vlivové struktury. Tyto hlasy byly odsunuty na politickou periferii. Jejich prognózy, že tato cesta povede k rozbití Federace a následnému výprodeji obou republik, se bohužel naplnily.

Celková nešťastná, amatérsky vedená česko-slovenská »diskuze« o budoucím uspořádání společného státu (tzv. pomlčková válka; některé bizarní návrhy státní symboliky, které zazněly z Pražského hradu bez odborného fundamentu, zato s odůvodněním, že navrhovaný státní znak je »hezký« a podobně) prozradila nevyzrálost politické kultury, zejména v otázkách státoprávních. Tento deficit měl historické kořeny, které se pokusíme stručně připomenout následujícími body.

Země Koruny české: od raného středověku po rok 1619

Ve středověku a počátkem novověku měly Čechy a jejich korunní země dokonce náskok v procesu konstituce státní jednoty před většinou budoucích evropských států – a sice na základě federativních vazeb mezi Čechami, Moravou, Slezskem a oběma Lužicemi (Česká konfederace). Tento historický proces byl zastaven osudnou a ostudnou strategií »politické elity« roku 1620. Tím bylo znemožněno konstituční zrání Konfederace v rámci autentického vývoje svobodného subjektu evropských dějin až do její moderní fáze.

1918 a ČSR

Šance na obnovu národní samostatnosti a státní existence nastala v roce 1918, tentokráte ve spojení se Slovenskem a Podkarpatskou Rusí. Kdo na deficity první ČSR žehrá, musí si uvědomit objektivní podmínky jejího vzniku: České země byly vystaveny nejen výzvě k překonání třistaleté negace státotvorného procesu Koruny. Zároveň ale do její moderní konstituce namísto obou Lužic bylo integrováno Slovensko a Podkarpatská Rus. Takto byl rok 1918 českou společností většinově chápán, což je v kontextu doby zcela pochopitelné. V této souvislosti je nutné si uvědomit zásadní mezinárodněpolitický problém nové samostatnosti. Na straně jedné bylo nutné zdůraznit kontinuitu mezi českou státností před rokem 1620 a prokázat její existenci. Na straně druhé politicky a státoprávně reagovat na spojení s novými zeměmi – Slovenskem a Podkarpatskou Rusí, které však nevykazovaly žádné znaky právní subjektivity. Objektivně viděno – muselo být zrání státnosti Čechů, Slováků, Rusínů a všech národností na státním území založeno na pozvolném, evolučním procesu federalizace Československa.

Přesto znamenala Československá republika první fázi realizace historické šance, kterou našim třem národům nabídl konec I. světové války. V tomto kontextu není možné analyzovat konkrétní problémy a jejich důvody, se kterými byl tehdejší československý stát konfrontován – o nich v jiné stati. Nicméně ponecháme-li zásadní, destruktivní tzv. sudetoněmecký problém v jeho mezinárodních souvislostech stranou, lze předpokládat, že bez vnějšího zásahu, jakým byla německá okupace, válka a následný nástup války studené, by se politické konflikty ohledně vnitřních vztahů mezi národy a národnostmi odehrávaly v konstitučním rámci právního a demokratického státu, v demokratických podmínkách Československé republiky a měly tudíž zásadní předpoklad pro positivní řešení. Vzhledem k ekonomickému potenciálu, demokratickému charakteru státu a mezinárodní prestiži ČSR by s největší pravděpodobností vyústily ve státoprávní konstrukci tří federativních subjektů. Válka hitlerovského Německa a poválečný systém dvou bloků však tuto šanci překazily.

Realita dneška

ČSMF je přesvědčeno o hlubokém smyslu česko-slovenského státoprávního spojení. A vzhledem k turbulenci nynější doby a rizikům budoucího vývoje dokonce o jeho nutnosti. Dodnes je jméno »Československo« vizitkou, za kterou se v Evropě a ve světě nemusíme stydět. Na místě je pochybnost, zda se tímtéž budou moci pochlubit i oba samostatné státy. Že mezi Slováky a Čechy existuje pevné kulturní spojení i moderní historická zkušenost, že i po 33 letech státního rozdělení existuje silná forma vzájemnosti, je evidentní fakt. A je děsivé, jak snadno jsme se společného státu vzdali a jak zažité jsou myšlenkové stereotypy naší společné politické (ne)kultury, založené na pasivním přístupu k dějinám. Tato pasivita je v přímém rozporu se zakladateli naší moderní státnosti, na které se tak rádi odvoláváme (dlužno dodat, že s přibývajícím politickým a morálním úpadkem pro jistotu se stále zřetelnější zdrženlivostí).

Princip rovnováhy

Československo nebyl omyl dějin, jak se snažili a snaží sugerovat kruhy z německého prostředí, mentálně spojené s dobou 1933–1945. Tito lidé nemohli mít problém s Československem jako domovským státem, který jim zaručoval ústavní svobody a kulturní autonomii, o jaké mohli jejich soukmenovci v nacistické Říši jen snít. Jejich zloba měla kořeny v mentálním deficitu lidskosti, v německy šovinistickém, ahistorickém vnímání nově nabyté státní suverenity zemí, do kterých v době středověku a později v rámci stěhování uvnitř Habsburské monarchie přicházeli jako kvalifikovaní přistěhovalci. Zaskočil je vývoj, který přinesl ztrátu politické exkluzivity a privilegovaného společenského postavení. Fakticky se jednalo o jejich problém s československou demokracií, která nacistické Říši až do posledku vzdorovala. A je děsivé, že toto totalitní, šovinistické a zcela ahistorické politizování přebrali mnozí »naši« polistopadoví politici a »intelektuálové«. Zde nejde o hospodské žvanění, ale o zásadní element české státní politické kultury.

Československo byl smysluplný a pro všechny demokraticky smýšlející národnostní skupiny otevřený projekt budoucnosti, který potřeboval »čas a trpělivou práci« (T. G. Masaryk), aby docílil vnitřní stabilitu na principu rovnovážných vztahů.

ČSMF vyzývá všechny národní demokratické síly k úsilí o realizaci této historické výzvy.

V této souvislosti zásadní poznámka.

ČSMF v žádném případě nezamýšlí 1. čs. republiku idealizovat. Její reálná existence se musela potýkat jak s hospodářskou krizí způsobenou krizovým kapitalistickým systémem a jeho sociálními dopady, tak i s problémy národnostními. K tomu všemu se přidal stranický egoismus, který často upřednostňoval osobní nebo parciální zájmy před prospěchem celku. Tento stav však v různé intenzitě postihl celou Evropu a tedy i ty multinárodní státy, které ale na rozdíl od Československa dodnes existují. Nicméně jednu skutečnost nelze při vší oprávněné kritice poměrů v žádném případě opomenout: Československá státnost, v té době jakkoliv nedokonalá, byl společný projekt našich předků založený na zásadách humanity, demokracie a práva. Vycházel z česko-slovenského obrodného procesu 19. století, který slovanství spojil s všelidskými ideály. Tato podmínka smysluplné existence v dějinách se automaticky musela dostat do ideologického a následně i existenčního konfliktu s mytologickým narrativem západního souseda, který chápal národní existenci jako exkluzivní společenství »půdy a krve« (Blut und Boden), nadřazené ostatním národům.

Vize společné budoucnosti

Za pozitivní východisko z nynější situace považuje ČSMF kritickou, nicméně fundovanou reflexi minulosti a spojení národních, demokratických sil Čechů, Slováků a dalších národností bývalého Československa v úsilí o konstituci ČeskoSlovenska nového na federativním nebo konfederačním státoprávním základě.

Jsme přesvědčeni o tom, že společné autentické úsilí těch sil, které nezapomněly na odkaz našich předků, mohou naše země vrátit na půdu demokracie, práva, sociální rovnováhy i mravnosti. ČSMF je přesvědčeno, že se jedná o geopolitickou nutnost v budoucí střední Evropě. V neposlední řadě zároveň i o politický a morální dluh vůči minulým generacím, které ve jménu bratrství obou národů od dob tzv. národního obrození z této myšlenky vycházely a v dobách nejtěžších za svobodu, demokracii a prosperitu celé naší vlasti obětovaly své životy.

Tyto generace dokázaly rozpoznat signál doby přerodu a šanci, kterou našim národům nabízí. I nyní vzniká nový světový pořádek a pokud tyto turbulence svět přežije, otvírá se v jeho stínu šance pro naši společnou budoucnost – tentokrát jako výsledek autentické vůle obou národů.

Třicet tři roků oddělené existence nemilosrdně potvrdily slova Milana Rastislava Štefánika a zároveň vyvrátily pohádku o tom, jak nám bude jeden bez druhého lépe.

Petr Schnur a Vladimíra Vítová, Československé mírové fórum