Po celá desetiletí, ne-li století, se snaží Německo vnutit Čechům své pojetí dějin, svá výlučná práva a teorii o jakémsi germánském národu – sudetském, kterému bylo Čechy, resp. Československem ukřivděno. Nemluvě o výkladu událostí II. světové války a povinností SRN vyplatit reparace ČSR, ČSSR a nástupnické ČR.
Dnes jsme svědky snah potomků německé menšiny, která byla po dohodě se Spojenci a dohledem Červeného kříže přemístěna do německých okupačních zón o jakousi novou – jejich interpretaci dějin. Má se napravovat – z české strany, celý proces řešení otázky pobytu říšských Němců na území právě osvobozeného, z německé okupace, Československa. A to v těsné spolupráci s vítěznými Spojenci a Červený křížem. Ne, nenakládal nikdo Němce do dobytčáků… a nevezl je (o hladu) na Východ, na Sibiř! To, aby jim odplatil tu genocidu Židů stejnou měnou. To je ta reálná eventualita, na kterou rádi Němci zapomínají a někteří Češi svorně s nimi!
Nešlo tedy o nějaký divoký odsun, o kterém se v české mediální bublině rádo z nějakých důvodů a bez zamyšlení (humanitárně) píše. Ten »vyhnaný říšský národ« by totiž nikdo nepřijal! Problémů v okupačních zónách poraženého Německa bylo dost, takže by Němce vojenské hlídky nikam nepustily a pak by je nikam nepropsaly a nedostali by ani jídlo! To pro ty, kteří se rádi pokrytecky kají, za státní a obecné peníze!
To však jaksi mnohým pisatelům, ale i specialistům-historikům uniká. Další parametr je, že tito němečtí říšští občané tu v Československu neměli co dělat. Protiprávným způsobem se zřekli československého státního občanství, a tudíž, jako českoslovenští občané, by podléhali přísnému trestnímu postihu. Nemluvě o hodnocení jednání Němců vůči Čechům, Židům a Romům. Bez transferu by následovaly – válečné tribunály… a reálné tresty. Československo by se s genocidou a ujařmením českého národa – totálním nasazením, povinným odevzdáváním potravin a jinými formami násilí muselo vypořádat.
Transfer říšských Němců je pojem Spojenců a nelze je zaměňovat slovem vyhnání
Transfer říšské Němce mj. zachránil i před zodpovědností za velké majetkové delikty, když byl konfiskován – »arizován« majetek Židů, Čechů vlastenců a rozdáván mezi Němci za symbolickou cenu. Stejně tak byly odebírány firmy, nebo rozprodáván-rozdáván mezi Němci majetek a zařízení bytů deportovaných Židů a českých vlastenců. Nemluvě o dalším plundrování okupovaného Československa. Je tu i vážný aspekt koncept genocidy – holocaustu Židů a Romů a špiclování a nahlašování na Gestapu všeho podezřelého, což většina Němců dělala mnohdy s nadšením. V německém protektorátu byl navozen totální strach a represe. Za to vše mohli jen imaginární nacisté a ne reální lidé? Vyjadřovat dnes lítost a odsuzovat nacismus bez reparací za válečné škody je čistá demagogie a cynismus. Je však dnes vidět, že to bohužel zabírá! Funguje to!
Co otrávilo – mimo holocaustu a válečných zločinů nacistického Německa – vztahy mezi Čechy a Němci?
V prvé řadě to, že Ćeši byli ve své vlastní zemi najednou považováni za užitečné podlidi – Untermensche, které směli Němci využívat dle svého uvážení. Obludným faktem např. je, že se i z exekucí Čechů udělala podívaná! Popravy Čechů a Moraváků v Kounicových kolejích byla pro Němce vítaná zábava! A hlavně prostředek k nastolení teroru, jako systému podřízení i na prosté lidské úrovni. Přehlíží se, že německý nacistický režim byl od základu rasistický. Proto, už jen pojem Němec řešil vše.
Nestoudné překrucování dějin je vlastně i poválečná distance od zločinů Němců proti Čechům.
Za vše jsou vinni imaginární nacisté a Hitler
Teror a zločiny vykonávali Němci a oběti byli Češi. Z Němců se po 9. 5. 1945 stali občané s právy, což je v pořádku, ovšem ta jejich minulost není bezúhonná. Proto prostě na válečné zločiny zapomenout nelze. Nejen z důvodu, že to rozhodl Norimberský válečný tribunál! A už jen proto, že i ty veřejné popravy jsou zpochybňovány umělými argumenty, zda se prodávaly vstupenky na popravy či ne. Kde jsou tu ti zastřelení Češi?
Přitom veřejné popravy se vykonávaly Němci – nejen v Brně. A Němcům-Brňákům se vše líbilo. A na to jsou záznamy-svědectví. Příklad? »Na popravy v Kounicových kolejích se nikdy žádné lístky neprodávaly,« vyvrací tento mýtus historik Vladimír Černý. »Toto je fáma, která vznikla krátce po skončení války a tvrdošíjně se udržuje dodnes. Ale nebylo to tak. Celý areál kolejí byl jakožto přísně hlídaná věznice oplocen a obehnán ostnatým drátem,« zdůvodnil.
Toto zdůvodnění kulhá, je jaksi napůl: Němečtí občané přicházeli na popravy jako na velkou společenskou událost. Valná většina z nich se netajila radostí, že ti zlí Češi jsou nekompromisně trestáni. Jakoby měli pocit zadostiučinění, že za první republiky přišli o své výsostné nadřazené nad Čechy postavení. Němka Amalie Bosaniová obcházela známé, aby se šli podívat, jak jsou »české potvory a bestie« stříleny.
To, že v kolejích byla ostraha, vše ostatní nevylučuje. Jistý přístup do objektu měli říšští Němci a Kounicovy koleje jsou dodnes v městské zástavbě. Zpočátku nebyl vzhled kolejí nijak měněn: »Nám dobře a nikomu zle« – tj. nápis, který nesly koleje i po té obludné proměně. Samotné koleje byly rozděleny na dva bloky budov A a B, každý blok měl po 95 pokojích a byly spojeny průčelím (HABŘINA, Rajmund. Zbraň míru [na pamět 10. výročí prvních poprav v Kounicových kolejích v Brně]). Celé Kounicovy koleje se staly majetkem gestapa, jenž je přeměnilo ve věznici. Roku 1940 zalíčili okna všech cel, mříže přišly na řadu až v roce 1942. Celý komplex byl obehnán drátem s elektrickým osvětlením. (VAŠEK, František. Kounicovy studentské koleje v Brně). Areál se ale nacházel v širším centru města, takže nešlo o nějaké opevnění… v blízkosti Právnické fakulty, Sušilových kolejí a Dívčích kolejí, kde byli v druhé polovině roku 1940 ubytováni dozorci. I těch nebylo mnoho. Fort Knox se tedy průkazně nekoná…
Vyplundrování okupované ČSR
Protektorat Böhmen und Mähren byl považován za vnitřní říšské území. V protektorátu Němci zabavili – nebo i zničili přes 2500 českých podniků. Československo bylo prostě vykradeno.
Dle německého historika Detlefa Brandese, bylo do března 1942 zavřeno téměř tři tisíce českých podniků… Klíčovým opatřením okupační politiky ve vztahu k uvolnění výrobních kapacit, další pracovní síly a surovin byla koncentrace průmyslu, která vedla k ukončení nebo omezení tradiční výroby nepotřebné pro válečnou ekonomiku. To vše bez zřetele na vlastníky, nebo původní čsl. zákonodárství. Protektorátní vláda a její nařízení, pouze zprostředkovávala – uváděla povinně německé instrukce do praxe.
Nová forma otroctví
Počet nuceně nasazených českých pracujících není ani podle uvedené publikace pevně stanoven. Je však odhadován celkovým reálným číslem 400 až 600 tisíc osob za celé válečné období, některé zdroje uvádějí i 800 tisíc za jeden rok. (Kokošková, Zdeňka – Pažout, Jaroslav – Sedláková, Monika: Pracovali pro Třetí říši. Nucené pracovní nasazení českého obyvatelstva Protektorátu Čechy a Morava pro válečné hospodářství Třetí říše 1939–1945. Edice dokumentů s historickým úvodem Stanislava Kokošky. Scriptorium, Praha 2011).
Příklad ničení a konfiskace kulturních hodnot
Celkové ztráty na zvonech v protektorátu V otázce kvantifikace ztrát na zvonovém inventáři se všeobecně přijímá údaj, že z bývalých německých říšských území včetně okupovaného pohraničí ČSR bylo odebráno a roztaveno 42 583 zvonů církevních a 1193 zvonů radničních, věžních a školních. Z ciziny, včetně Protektorátu Čechy a Morava, to bylo cca 33 000 zvonů.
Český kampanolog Jaroslav Dobrodinský, který rekvizici zvonů v letech 1940 až 1945 ze své profesní povinnosti sledoval, uvádí, že v Čechách zbylo z předválečného počtu 13%, na Moravě 6% zvonů. (Jaroslav Dobrodinský, Památková ochrana zvonů, in: Zprávy památkové péče 15, 1955, č. 3, s. 103). Hrubým odhadem, na základě dílčích soupisů a přesných údajů o zvonech z protektorátu, lze dospět k počtu 10 000 zvonů odebraných z protektorátu a cca 3500 až 4000 zvonů odebraných z obsazeného pohraničí. Celkem tedy bylo použito pro potřeby německých podniků 13 000 až 14 000 českých zvonů. Nic ze zabaveného se do Československa nevrátilo! Ani nebylo nahraženo (web: Biskupství českobudějovické, Rekvizice českých zvonů za 2. světové války).
Výše uvedené je jenom stručná a názorná část toho, co se v Československu moc neprezentovalo. Současný dějepis ČR je o něčem jiném. Nicméně státní a veřejná správa je povinna být loajální zákonům a zájmům České republiky. Nejde tu o názor. Zájem ČR je vyplacení reparací ze strany SRN a ne přes celou řadu akcí, nejen veřejných umožňovat nahlodávání a revizi části prezidentských dekretů válečného a poválečného období osvobozeného Československa. Ti Němci, kteří Českou republiku a národ mají rádi (jak někteří deklarují), mají vzácnou a dobrou příležitost podpořit vyplacení reparací ze strany SRN České republice.
Tím se v praxi budou distancovat od nacistických zločinů a protičeských akcí ze strany nacistické Velkoněmecké říše. Jiné problémy mezi Čechy a Němci v podstatě nejsou, naopak existuje dobrá spolupráce snad ve všech oblastech společného zájmu. Ani na osobní úrovni tu nemáme problémy mezi Čechy a Němci a tak se nabízí praktická a prostá otázka váženému zastupitelstvu města Brna: co vaši (osobně) předci provedli Němcům, že se dnes máte potřebu s Němci smířit? Koho vlastně svým jednáním zastupujete?
Ioannis Sideropulos
FOTO – archiv autora + citované publikace