Nejen Havel

Sjezd Sudetendeutsche Landsmannschaftu v Brně? Co se divíme! Vše bylo dáno Vítězným listopadem. Stačí si trochu přehrát film z konce osmadevadesátého, prolétnout tehdejší noviny a přečíst Pithartovu knížku Devětaosmdesátý a vše je jasné. Je třeba jen dát některé momenty do souvislosti.

Divím se ovšem, že Klausovi pohrobci z ODS – s mnohými z nich začínal či vládl ve svém velkém období – se od jeho myšlení tak odklonili a dnes jsou ochotni se propůjčit až k fandovství této organizaci. Neměl bych se ovšem divit, když bývalý prominentní člen KSČ, dnešní prezident České republiky, se osobně na motocyklu 19. května 2023 vydal na stroji typu enduro zn. BMW zahájit společně s premiérem Markusem Söderem Bavorsko-české týdny přátelství. Při této příležitosti se setkal s předsedou landsmanšaftu Berndem Posseltem, podali si ruku a nechali se fotografovat. Nikdo mne nepřesvědčí, že při tehdejším setkání pan generál něco neslíbil.

Ale začátek omluv nebyl u něj. Byl už v době po osvobození a rozhodnutí o odsunu tzv. sudetských Němců a nemyslím tím Wenzela Jaksche, jenž se s další československou emigrací rozešel dokonce také v nahlížení na Mnichov a nevrátil se domů. »Tehdy se rodilo špatné svědomí našeho národa. Objevilo se, že obraz, i v neštěstí hrdý, jejž jsme si po celé století právem budovali o myšlenkové a mravní podstatě českého národa, nám naše luza obratem několika měsíců proměnila v mythus lživě lichotivý, v prázdnou iluzi. Zač lepšího než naši protivníci, než kdokoliv, se od května 1945 chceme vydávat? Bez myšlenkového a mravního prožitku pětačtyřicátého nelze ani dnes s klidnou myslí odhadnout naši spravedlivou národní budoucí vyhlídku. Kéž jsem špatným prorokem, ale vcházel jsem již do roku 1946 zmučen obavou: po událostech německého odsunu nemáme už, a nadlouho, šanci.« (Václav Černý: Paměti IV, 1986).

Jeden z ideových vůdců havlovské části pozdějšího disentu už tehdy stanovil směr, jímž se měl v budoucnu ubírat. Důkladněji ho vylepšil Ján Mlynárik, inklinoval k němu Petr Pithart a ještě později profesor Jaroslav Kučera.

Odsun! Byl jedním z možných vyústění událostí, které dosud svět nepamatoval, hrůz, na jakých se podíleli Němci. Nejen ti říšští, ale také ti z českého pohraničí. Tehdy by se nikdo nedivil, kdyby odplata byla ještě větší. Šlo nejen o Osvětim, Lidice, ale i o samotnou existenci národa. To není omluva excesů, to je konstatování. Šlo přece, pokud jde o odsun, o rozhodnutí tří velmocí přenesené do našeho práva v tzv. Benešových dekretech, což v budoucnu mělo zabránit podobným situacím, jaké byly v roce 1938, a bylo »pořád lepší a lidštější řešení nežli nové nelidské masakry v poválečných výbuších občanské války a brutální pomsty a pak znovu další národnostní boje, jež by byly stále se opakující překážkou sociálního a hospodářského pokroku lidstva…« (Edvard Beneš: Paměti)

Nepopírám, že přesto v řadě míst k excesům docházelo. Kdyby nebyli pohraniční Němci ve své většině odsunuti, docházelo by k nim i dál. Staré rány by doplnily nové, protože bojůvky militantních »Sudetoněmců«, wervolfové, bývalí nacističtí funkcionáři, nacionalisté, skrytí esesáci, se stále bránili zuby nehty a po nocích útočili na české obyvatele. Karel Richter nám ve svých Sudetech uvádí dlouhou řadu příkladů, jež měly za výsledek smrt českých vojáků, policistů, civilních osob – Obrnice 16. května, Liberec 21. května, Hřensko 29. května, Jizeří 14. června, Teplice-Šanov 29. června ad. Tu zahynul voják, tam pyrotechnik, důstojník Šindelář, sedm Čechů v Chropyni, jedenadvacetiletý vojín Květoslav Stehlík… Mnoho příkladů bychom našli také v publikacích vydávaných Naším vojskem (knihy Oty Holuba, Vlastimila Kroupy ad.). Chartista a polistopadový ředitel Ústavu T. G. Masaryka a docent Jaroslav Opat celé toto období vystihl jedinou větou: »Fašismus a odsun nestojí v dějinách vedle sebe. Mezi nimi je vztah příčina a následku.« (Viz knihaEdvard Beneš – československý a evropský politik.)

Je čas se ovšem věnovat přelomové době. Ještě před Vánocemi roku 1989 byla zveřejněna v Rudém právu informace o dopisu Václava Havla německému prezidentu Richardu von Weiszäckerovi. Byla to omluva za odsun pohraničních Němců. Tehdy ještě Havel nebyl prezidentem. Prý to omlouvá. Jenže byl hlavním kandidátem Občanského fóra a předpokládaným sněmovnami zvoleným vítězem. A Richard von Weiszäcker? Syn Státního tajemníka Ministerstva zahraničí Německé říše, člena NSDAP, důstojníka SS, jednoho z těch, co se spoluúčastnili na vypracování textu Mnichovské dohody a Molotov-Ribbentropova paktu. Je mi jasné, že děti nemohou za své rodiče, ale přece jen, není zde něco podivného, nebo alespoň symbolického? To zřejmě pochopilo i vedení OF, proto se následující den rychle pokusilo v podzemí výstavní síně Aurora vytvořit dokument vysvětlující, jak to Václav Havel myslel.

Havel jim to ovšem později znesnadnil, když už coby prezident nezamířil do Bratislavy, jak bylo dokonce plánováno, ale do Mnichova, sídla SdL a bavorské vlády, v jejímž čele tehdy stál korupcí ověnčený předseda. Proč? Dozvíme se někdy?

Další jeho oficiální cesta směřovala do Berlína, nikoli tedy do Bratislavy, Varšavy či Vídně. Opět se jenom můžeme zeptat proč?

V témže roce na Moravě vznikla Panevropská unie (Paneuropa-Union Böhmen und Mähren). Jako její hosty zde přivítali poslance Evropského parlamentu Otto von Habsburka. S ním přijel i představitel SdL Bernd Posselt. Zdá se, že to byla jejich první návštěva v republice. Pobyli zde několik dnů a projeli s doprovodem Moravou. Doprovázel je novinář a regionální historik, později profesor politologie na brněnské univerzitě, Petr Fiala. Zajímavá shoda, že?

Nyní právě do Brna míří na pozvání spolku Meeting Brno každoročně pořádaný sjezd SdL. Prý přijede tisíc delegátů. S nimi i ministr vnitra Spolkové republiky Alexander Dobrindt a předseda bavorské vlády Markus Söder. Z české strany zatím nevíme, i když ministři už kdysi na jednom ze sjezdů byli – Pavel Bělobrádek, Daniel Herman (oba KDU-ČSL), Ilja Šmíd (ANO), Michaela Marksová-Tominová (ČSSD).

Dnes víme, že účastnit se chtějí nejen někteří brněnští představitelé v čele s primátorkou Markétou Vaňkovou a představitelé církví, ale také politici opozičních stran. Vůbec jim nevadí protičeská rétorika stále platného základního dokumentu SdL, tedy »20 bodů«. Dokonce ani vyhrožování (»sudetští Němci, nýbrž i německý národ vcelku se nikdy nesmíří s vyhnáním sudetských Němců«), zpochybňování Mnichova (»sporná mnichovská unie«), podivné požadavky (»nezřekneme se obnovení porušeného práva a zadostiučinění za škody způsobené vyhnáním«), velkopanské chování (»O osudu sudetských Němců a jejich území může být totiž rozhodováno jen s jejich výslovným souhlasem«). Ale my nejsme protektorát, Liberec už není Reichenberg, Mikulov Nikolsburg, Opava Troppau a Brno není Brünn.

Jaroslav Kojzar