Pro německou »budoucí elitu« se i obyčejné čtení jeví jako nemožný úkol, píše Boban Dukić v německém deníku Berliner Zeitung. Akademický svět v zemi básníků a myslitelů se tiše proměnil v zařízení péče o lidi trpící alergií na čtení.
Dnes, když vejdete do učebny, už nepotkáte vzdělané lidi; místo toho uvidíte generaci, která trpí posttraumatickou stresovou poruchou, pouhým pohledem na obsah.
Nedávný komentář historika antiky Michaela Sommera z Univerzity v Oldenburgu, publikovaný v novinách Die Welt, poskytuje dostatek důvodů k hrůze. Jeho popisy univerzitní reality znějí jako poslední varovný výstřel před konečným úpadkem intelektualismu. Podle profesora si dnešní studenti dokonce stěžují na to, že musí číst celé knihy.
Refrén o krizi vzdělávání
V Německu se věčný refrén o krizi vzdělávání stal téměř zvykem. Stal se součástí mediálního hluku, jako zpoždění vlaků. Špatné výsledky v testech PISA (Program pro mezinárodní hodnocení studentů), globální zaostávání v matematice a studenti, kteří raději čerpají inspiraci pro texty od rapperů jako Haftbefehl než od Goetha, si už sotva zaslouží titulky. V zemi, kde je úpadek pouze mechanicky dokumentován, spíše než aby se jím vážně zabýval, vládne nebezpečná letargie.
»To, co vidím ve třídách, ve mně vyvolává hluboký pesimismus,« takto začíná Michael Sommer svou hořkou tirádu.
Dokonce i moderní záchranný kruh zvaný »umělá inteligence« je naprostý propadák. ChatGPT dokáže opravit pouze to, co rozpozná jako problém. Podle Sommera si však mnoho studentů již neuvědomuje, »že se s jazykem potýkají«. Ani algoritmus nepomůže někomu, kdo nechápe, že nic neví.
Kultura neochoty uspět
Proč je situace tak hrozná? Sommer jasně popisuje důvody tohoto systémového selhání. Vytvořili jsme »kulturu neochoty uspět«. V této nové německé pokoře jsou poražení vnímáni jako vzory a svědomití jako podezřívaví šprti. Zapomněli jsme, jak neúspěch označit jako takový a trestat ho známkou »neúspěch«. Pokud budeme přeskakovat všechno a všechny, abychom přikrášlili statistiky, neměli bychom být překvapeni vysoce kvalitními výsledky na konci řetězce.
Hořkou ironií je, že toto selhání se projevuje na nejvyšších úrovních moci. Ve společnosti, kde plagiátorství často zaručuje doktorát, je studentova známka »neprospěl« pouze logickou ozvěnou neefektivnosti osob s rozhodovací pravomocí. Sommer nenabízí žádné řešení – možná proto, že na tento druh kolektivního klamu neexistuje jednoduchý lék.
»Lze jen doufat, že vzdělání studentů bude dostatečné k tomu, aby někoho donutilo zhasnout světla a zamknout posluchárny. Koneckonců, po zveřejnění dalších výsledků PISA, očekávaných letos na podzim, začíná člověk tušit to nejhorší. ‚Látka‘, která se brzy bude vyučovat na německých univerzitách, se pravděpodobně nezlepší. Všem studentům, kteří kromě slov ‚všude‘ a ‚dříve‘ neznají ani význam slova ‚předtucha‘, doporučuji knihu, která by mohla pomoci: Dudenův slovník (nejpopulárnější pravopisný slovník německého jazyka, poprvé vydal Konrad Duden v roce 1880).«
(is)