Sedm set let tu, tedy na území dnešních českých zemí, žili Němci. Tak se to píše v programu »20 bodů« z roku 1961, který je stále v platnosti. Kolem osmi set let se scházívaly zemské sněmy (Čechy, Morava, Slezsko). Hranice Zemí Koruny české se konsolidovaly postupně, i když tu byly již v 11. století. Odpovídaly území, kterému tehdy vládla přemyslovská knížata, od nichž také odvíjíme českou státnost. Nejvýznamnější prostorem, jenž přibyl za Lucemburků, bylo Chebsko. Pak už šlo jen a jen o hraniční úpravy. Poslední se uskutečnila v devadesátých letech a vedl ji za českou stranu plukovník Čestmír Kadlec.
Hranice českých zemí nebyly nikdy zpochybňovány. Od 13. století měl český stát své zemské sněmy, jež se pokoušely být protiváhou panovníka. Mluvilo se na nich několik století česky a latinsky. Ani Habsburkové jejich existenci nezpochybňovali. Jen čeština postupně byla vytlačena němčinou.
Germanizace naši vlast zasáhla nejvíce v 18. století a týkala se i užívání jazyka. Paradoxně za ní stál i reformátor Josef II. Nejen tedy pobělohorské období, které vyhnalo české pány ze země a desetitisíce svobodných muselo uprchnout před katolicismem a majetek si přivlastnila německy či jinojazyčně mluvící šlechta. Čeština byla postupně vytlačována a stávala se jazykem venkovských vrstev či řemeslníků přicházejících do měst z venkova. To všechno se donedávna učilo i ve školách.
Počátkem 19. století se však vše začínalo měnit. Mohutná vlna Národního obrození během sto let se projevila i ve veškerém životě. Dosavadní majorita Němců, tedy německého jazyka, byla narušena. To pochopily i státní orgány ve Vídni. Nikoli však představitelé českých Němců. Vídeňské vládě bylo totiž čím dál jasnější, tedy po demokratizačních krocích šedesátých a sedmdesátých let, že potřebuje české voliče, tedy jejich zástupce v Říšské radě a v dalších orgánech moci. Němců v tehdy vzniklém předlitavském Rakousku najednou začalo být méně než ostatních národů v monarchii. Národní obrození se totiž netýkalo jen českého živlu. Slovanské obyvatelstvo tak začalo převažovat. Jenže čeští Němci, tedy ti, co žili na území zemí Koruny české, odmítli přijmout jazykovou a společenskou rovnost. Proto se neuskutečnilo další tzv. rakouské vyrovnání i s Čechy, ani nebyla do prosincové ústavy z roku 1867 vtělena alespoň nějaká pasáž mající zrovnoprávnit češtinu s němčinou, ač to František Josef I. údajně slíbil. Tlak na něho ze strany nacionalisticky smýšlejících českých Němců byl obrovský. Nadále se mělo úřadovat v němčině.
Je pravdou, že v dalších letech návrhy rakouských státních orgánů čas od času směřovaly k zrovnoprávnění národností, ale pokud jde o české země, dál narážely na silný odpor českých Němců a nepodařilo se je uvádět do života, ať již šlo o tzv. punktace, Thůnův jazykový zákon či třeba Koerberovu úpravu jazykových poměrů. Odpor tzv. českých Němců se dokonce projevil návrhem zavést v českých zemích němčinu jakožto státní jazyk.
Stále také platilo, pokud jde o volby, rozdělení českých zemí na části, které byly zvýhodněny – tam, kde převažovalo německé obyvatelstvo, bylo třeba méně hlasů ke zvolení kandidáta, než v krajích s českou většinou. Jakékoli změny tohoto systému narážely na odpor německých členů Říšské rady a politiků rakouskoněmecké národnosti.
1. světová válka situaci úplně překlonila směrem k rakousko-německému nacionalismu.
Jak píše Karel Richter ve svých Sudetech, v listopadu roku 1914 dokonce představitelé Němců z českých zemí sepsali spis Forterungen der Deutschen Östereich zur Neuordnung nach dem Kriege, který předložili vídeňské vládě a v kopii i pruským spojencům. Šlo o program germanizace českých zemí. Jak se tehdy rakouské úřady a jejich vojenští představitelé k Čechům chovali, si lze přečíst v dvoudílných pamětech 1918, jež sepsal významný sociálnědemokratický politik František Soukup.
Vznik republiky byl pro české Němce šok, který z panského národa ve státu, kde měli jednoznačnou přednost, udělal součástí republiky, kde tuto výhodu ztratili. To nepřenesli přes srdce. Pokus po porážce Rakouska odtrhnout část území a připojit ho k Německu nevyšel. Vývoj směřoval jinam. Vymlouvat se však na Hitlera a jeho režim, znamená vyvinit sebe a své předky z toho, co následovalo. Jenže ono všechno bylo jinak. Pokud to autoři či stoupenci programu »20 bodů«, nepochopí, neměli by na našem území mít co pohledávat.
Jaroslav Kojzar
Karel IV naháněl němce k usazování se v naší kotlince.Němcům se zde líbilo a proto chtěli vládnout.Češi je měli rádi až do doby Sudet.Česko je nasáklé německou kyselinou až do dnešních dní apatie.Mezitím po roce 1989 vtrhla do Čech angloamerická primitivní ideologie a máme zde pořádný guláš z blbosti.
Krásná starost soudruha o čistotu českého jazyka. Zapomněl jste jak jste náš jazy zaplevelili rusismy jako jsou : prestrojka, glasnosť, chozrasčot, trenýrovka, brigadýr, agitka, a mnoho dalších.
Sudeťáci byli po jejich prohrané válce vypráskáni za svinstva a zločiny proti našemu národu a proti Československu. Pustli jsme je po válce ven slušně dveřmi, bez potrestání jejich válečných zvěrstev proti Čechoslovákům, a Sudeťáci se sem cpou zpátky oknem. Sudeťáci nemají s touto zemí a národem dobré úmysly. Jejich činy a historie to dokazují. Doufám, že máme rozum a poučili jsme se z historie a nepustíme Sudeťáky zpátky do naší vlasti a společnosti a že to nedovolíme domácí české prosudeťácké kolaboraci.
Když vidím, co sem do iportaL24 denně nasmolí Brázda, tak se nedivím jeho zápasu s českým jazykem. Nejtěžším obdobím Brázdova života bylo pět let v první třídě obecné školy.
Lidem pod padesát let jsou nějací imaginární sudetští Němci naprosto ukradení. V dnešní době turbulentní době geopolitických změn je to lokální naprosto okrajové téma z minulého století. Činnost obrozenců pak z pohledu složitosti české gramatiky berou mladí jako jejich mstu na svých budoucích potomcích. Kolik zbytečného času se např. děti musí věnovat naprosto zbytečnému biflování rozdílů pravopisu y/i. Vždyť v mluvené řeči žádné rozdíly v y/i nejsou a přesto si rozumíme. Proto zjednodušme češtinu ať se děti mohou věnovat něčemu podstatnějšímu. A sudetské Němce ať si plácají, co chtějí.
Jako učitel češtiny říkám, že zjednodušení y/i je nesmysl. Ono to má i rozlišovací charakter (klasický příklad být a mít, mýt a mít). Příkladů je více (vč. zprofanovaného pykat a pikat nebo výskat a vískat), pak by to mátlo při pochopení smyslu. To je, jako kdybyste chtěl po Angličanech, ať píšou přesně tak, jak vyslovují.
Když vidím, jak píší mladí na sociálních sítích se všemi těmi zkratkami a anglicismy, ve kterých se člověk ztrácí, jak mezi sebou mluví ajťáci, tak je jasné, že k té demokratizaci českého jazyka dojde velice rychle. A žádní češtináři na tom nic nezmění. Jen přijdou o práci. Krom toho, už dnes vám AI vytvoří špičkovou esej na libovolné téma v brilantní češtině.
Sudeťáci jen chtěli domů do Německa, tak jsme jim to umožnili. Co je na tom k rozporování?