Nad vyvěšováním vlajek

»Četl jsem H. G. Wellse. / Možno mu věřit? / Nelze!« (Konstantin Biebl). Omlouvám se anglickému spisovateli, že jsem použil jeho jméno. Mělo by být nahrazeno slovem politik. Lze totiž věřit politikům? Svého času v Partii Terezie Tománkové potvrdil i bývalý premiér Petr Fiala, že předvolební sliby jsou jen cár papíru. Svedl to ovšem na ruský útok na Ukrajinu.

Dnes jsme o nějaký ten týden dále. Změnilo se něco? V úterý na budově předsednictva vlády, na průčelí Strakovy akademie, opět zavládla ukrajinská vlajka. Je tomu tak i na průčelí několika ministerstev, jímž vládnou ministři ze seskupení ANO. Jak si to vykládat? Prý jako podporu bojující Ukrajině. Ne míru! Mír není zatím přece ve hře, ale vojenské dodávky našich zbrojařů ano. O ničem podobném jsme ve vládním prohlášení a před tím v předvolebních slibech nic číst nemohli. Tehdy bylo slíbeno zrušit tzv. muniční iniciativu a přehodnotit nákup amerických stíhaček F-35. Dokonce jistý tlak na trojkoalici od prezidenta, jenž žádal o nějaké slovní vyjádření našeho zapojení do NATO, jež je spojeno s angažovaností na Ukrajině, byl odmítnut. Najednou tu je však změna. Proč? Jde jen o náhodu?

Ještě před nástupem do Strakovky byl Andrej Babiš pozván na Pražský hrad. Tam s prezidentem seděl americký generál Curtis Bazzard, jenž je v NATO zodpovědný za koordinaci vojenské pomoci Ukrajině. Po jmenování Babiše premiérem zase nový americký velvyslanec v Praze Nicolas Merrick požádal o přijetí Andrejem Babišem a Karlem Havlíčkem. Stalo se, byl přijat a vyslyšen. Výsledek schůzek nebyl zveřejněn. Ví se však, že šlo o výši prostředků na zbrojení, o naši angažovanost ve směru Ukrajina, o letadla F-35 a o tzv. muniční iniciativu. Poté se postoj Babiše jako premiéra začal měnit. Po kapkách jsme se dozvěděli, že objednávku letadel F-35 nelze zrušit, i když některé země NATO od nich odstoupily, že muniční iniciativa dál bude pokračovat, i když my se finančně nespoluúčastníme, že Ukrajině dál budeme pomáhat a záměr prověřit pobyty Ukrajinců u nás zřejmě odložíme ad acta a na především americké zbraně ve výhledu možná dáme i těch pět procent.

Souběžně byl a je na Babiše vyvíjen tlak probruselských aktivistů. Milion chvilek kvůli banálnímu důvodu vytáhlo do ulic, i když dva roky jsme o milionářích nic neslyšeli. Najednou tu jsou v plné zbroji. Piráti zase podali žalobu na čerpání dotací podniky Agrofertu. Média spekulují o možném obviněním Babiše ve Francii – zdá se, že jeho tamní provinění má být vztyčeným varujícím prstem ve stylu: Odchyl se od našich zájmů a půjdeš, tentokrát už třeba za katr.

Je demokracie, soudy jsou prý nezávislé, proto jim státní orgány nemohou poroučet, ale nejsou jen státní orgány a ne všichni soudci fandí nezávislosti. Proto už nyní je tolik otazníků kolem Babišova preventivního odsouzení pro jistotu dokonce vyšší instancí. Sem patří i kauza Walderode a prolomení Benešových dekretů, ale to se netýká Babiše.

Ukrajinské vlajky na státních budovách neznamenají sounáležitost s Ukrajinou, ale důkaz poslušnosti. Okamura může sice prezentovat své odlišné názory tím, že na budově Sněmovny nevisí vlajka Ukrajiny, ale nemá reálnou moc. Dokonce ani to referendum o našem členství v EU a v NATO mu nepovolili. Víc dělat nemůže. Odstřihli by ho a jeho stoupence úplně od moci. Vůbec by jim pak nevadilo, že Rajchl se dál vypovídává, David taktéž, snad i Radim Fiala, ale co to pak SPD bude platné? Jsou bráni jako kolorit. Ostatně, kdyby moc zlobili, lze je nahradit někým z opozičního tábora. Vít Rakušan se na funkci třese a kdoví, kolik poslanců se připojí ke Kubově straně Naše Česko? Možná, že až ta se zkonsoliduje, mohla by nahradit zlobivé SPD. To by ovšem znamenalo, že Tomio Okamura přijde o svůj předsednický post. Proto ani on neprotestuje. Jen se k vyvěšování vlajek nepřipojil.

Nejsme už svéprávnou zemí. Dobře víme, kam až smíme, zvláště když premiér má strach o sebe sama. Kapitál, který se světu snaží vládnout, dovolí diskusi, jakékoli sliby, ale v praxi to musí být po jeho. Tam už není místo pro bratra. Babiš je obchodník. Ví, že obchod je co za co a že vybočení z řady, pokud jde o činy, se netoleruje. Ty vlajky jsou jen místem v zástupu, o ně ani tak moc nejde, za nimi se však skrývá podřízenost.

Jsme Češi, na stožár patří od vzniku naší novodobé státnosti české vlajky a jakékoli další tam nemají co dělat. Jen možná ty eurounijní, když už pro ně svého času hlasovala většina národa. To, že se ty cizí ocitly opět nad vchodem do našich státních a národních zařízení, svědčí však o tom, že jsme jen poslušnými služebníčky, kteří se neodvažují neplnit zahraniční zadání, i když slibovali něco jiného.

Možno tedy věřit politikům? Nelze.

Jaroslav Kojzar

A ještě pár myšlenek pro zamyšlení. Vyberte si…

Charles Chaplin: »…ve jménu demokracie… spojme se všichni. Bojujme za nový svět – za slušný svět, který dá lidem šanci pracovat – který dá mládí budoucnost a stáří jistotu. Slibem těchto věcí se k moci dostali surovci. Ale oni lžou! Tento slib neplní. Nikdy to neudělají!«

Tomáš Garrigue Masaryk: »Lež je druh násilí, proto lži jako ochranného prostředku musí být co nejméně«.

…a dále…

Henryk Wisner, polský historik: »Politik, který předpokládá, že spojenci budou jednat v souladu s naším zájmem a ne s vlastním, není politik.«

Nicolo Macchiavelli: »Jen taková vláda je spolehlivá a trvalá, která spoléhá sama na sebe«.