Hanácké město Litovel se rozkládá nedaleko od Olomouce na řece Moravě, jejíchž šest ramen dodává Litovli specifický ráz. Městu se proto také přezdívá Hanácké Benátky. Jedno z ramen Moravy, Nečíz, protéká přímo pod radniční věží a pod celým náměstím. Litovel se rozkládá v nadmořské výšce 233 m n. m. na úpatí Bouzovské vrchoviny.
Název města je spolehlivě poprvé doložen k roku 1391 v podobě L’utovel a snad pochází z předpokládaného mužského osobního jména L’utov (»L’utův syn«). Podoba s hláskou, i místo přehlásky ’u, se ustálila v průběhu 15. století. Z morfologického hlediska je zajímavá zejména koncovka -el, v níž je souhláska l považována za epentetickou (čili česky vsuvnou) a mohla vzniknout z hypotetického předchozího spojení souhlásky v s přivlastňovací příponou -ja. Výraz L’utovja vьsь by tak znamenal »L’utova ves«. Tomu by odpovídala latinská verze názvu města Luthouia vyskytující se v pramenech z let 1272, 1382 a 1465.
Doba vzniku města se podle dendrochronologických výzkumů klade do let 1252–1256. Město založil Přemysl Otakar II. První písemná zmínka o Litovli pochází z let 1270–1272, kdy se v listinách kláštera Hradisko objevuje jméno Luthowl, ovšem první autentická písemná zmínka o založení města pochází až z roku 1287, jde o listinu uloženou v archivu města.
Roku 1291 král Václav II. udělil Litovli právo várečné a právo mílové, a Litovel byla povýšena na trhovou ves. V roce 1327 král Jan Lucemburský povolil městu stavbu hradeb. O devatenáct let později město vstoupilo do trojspolku s městy Uničov a Olomouc a o rok později, dne 1. listopadu 1437 byla Litovel přepadena husitskými vojsky.
Roku 1572 byla postavena typická radniční věž. Na památku morové epidemie pak byl v roce 1724 na náměstí postaven mariánský morový sloup od sochaře Václava Rendera (též autor sloupu Nejsvětější Trojice v Olomouci).
V souvislosti s obecní reformou se v roce 1850 Litovel stala okresním městem, roku 1869 zde vznikla rolnická záložna a roku 1899 Čechové vyhráli obecní volby, čímž Litovel se dostala pod českou správu. O čtyři roky později došlo k založení Rolnického pivovaru v Litovli. Pýchou české správy města se roku 1901 stala reálka, jejíž novorenesanční budova se tyčí nad hladinou rybníka ve Smetanových sadech (dnes Gymnázium Jana Opletala).
Dne 7. července 1997 přišla tisíciletá voda, město bylo zasaženo katastrofální povodní a bylo prakticky celé pod vodou, mnoho domů bylo zničeno (hned nebo z důvodů porušené statiky). V roce 2017 starosta města Zdeněk Potužák prohlásil, že kvůli problému s výkupem pozemků budou protipovodňová opatření dokončena nejdříve za 10 let. Dne 9. června 2004 pak město bylo poničeno tornádem (stupeň F3).
Při stavebních pracích odkryli v létě roku 2014 archeologové na náměstí Přemysla Otakara nejstarší zachovalý funkční kamenný most na Moravě. Most stojí nad Nečízem, jedním z ramen řeky Moravy, které teče pod náměstím. Dochovala se na něm i původní dlažba. Je dlouhý 8,5 metru a široký 7 metrů. Archeologové datují vznik mostu do přelomu čtrnáctého a patnáctého století.
Pojďme se však podívat do zdejšího okolí, na zdejší přírodu, kterou také formuje řeka Morava, vlastně páteř chráněné krajinné oblasti Litovelské Pomoraví. Ta byla vyhlášena roku 1990 zejména z důvodu ochrany přirozeného meandrujícího toku řeky Moravy a něj navazujícího komplexu lužních lesů. Území je rovněž chráněno jako ptačí oblast.
Geologický podklad Doubravy tvoří spodnokarbonské droby a břidlice; pouze v prostoru J od obce Králová se vyskytují fylity devonského stáří. Vápence devonského stáří tvoří vrch Třesín, skalní dno údolí Moravy mezi Řimicemi, Novými Zámky a Mladčí a v ojedinělých výchozech vystupují i podél J úpatí hřbetu Doubravy. Třesínské vápence mají složitou strukturu a je do nich zavrásněno několik pruhů spodnokarbonských břidlic. Nivu Moravy tvoří kvartérní sedimenty: štěrkopísky, písky a fluviální hlíny.
Neogenní pokryv tvoří neogén Hornomoravského úvalu (území od Olomouce po Mladeč) a neogén Mohelnické brázdy (PR Moravičanské jezero severně od Moravičan). Moravskoslezský a spodní devon reprezentují spodní karbon Drahanské vrchoviny (lesní komplex Doubrava) a devon konicko-mladečský (Třesín).
Reliéfem je, jak to na Hané bývá, většinou rovina s výškovou členitostí do 30 m, postupně k severu plochá pahorkatina se členitostí 30–75 m až členitá pahorkatina se členitostí 75–100 m v jižní části Úsovské vrchoviny. Nejnižším bodem je koryto Moravy na jižní hranici CHKO (210 m n. m.) a nejvyššími body jsou Jelení vrch (344,9 m n. m.) a Třesín (344,9 m n. m.).
Unikátní říční síť se řadí mezi anastomózní říční systémy. V lužních lesích se tok větví na boční stálá a periodická říční ramena, která se nazývají smuhy (hanácky: smohe). Smuhy během jara postupně vysychají a mění se na periodické tůně. Během léta většinou vysychají úplně. Záplavový (inundační) režim je dosud nenarušen a umožňuje tak přirozené pedogenetické fluviální procesy. V oblasti se nacházejí 2 významné jezy: řimický jez a hynkovský jez. Ochranu sídel zajišťují selské hráze. Kvartérní štěrkopísky mají vysoké zvodnění a slouží jako zdroje pitné vody. Vodárenské jímání podzemní vody ohrožuje vodní režim v oblasti a v minulosti např. vedlo ke zničení vápnitého slatiniště a prameniště Čerlinka.
Přirozený lesní kryt tvoří na většině území CHKO různé typy lužních a bažinných lesů. Jsou to zejména jilmové doubravy a na místech se stagnující vodou mokřadní olšiny Menší část pokrývají dubohabřiny a lipové doubravy. Černýšová dubohabřina v okolí Střeně a Jeleního kopce Z od Střelic patří mezi hercynské dubohabřiny. V zatopených pískovnách (PP Bázlerova pískovna, jezero Poděbrady, PP Chomoutovské jezero, PR Moravičanské jezero) rostou nejrůznější společenstva vodních a mokřadních rostlin v různém stadiu sukcese. Na písčitých náplavech PR Moravičanské jezero roste kriticky ohrožená přeslička různobarvá.
Bohaté jsou populace ryb a obojživelníků a pravidelně tu hnízdí asi 100 druhů ptáků. Žije zde vydra říční i bobr evropský.
A tak Litovel není známá jen kvůli svému dobrému pivu, ale především pro svou bohatou přírodu, která, možná i díky komárům a ovádům, zůstává stále dobře zachována.
Václav Ziegler
FOTO – archiv autora