V USA, ale i v »české kotlině«, si stále mnozí nedokážou úplně uvědomit společenský vývoj a výsledky nedávných voleb v metropolích supervelmoci, kde se k moci s jistotou dostali (pro některé krajně) levicoví politici, a dokonce i marxisté. V Americe se tomu dnes eufemisticky říká »triumf komunismu« a schopný starosta New Yorku – muslim Zohran Mamdani – je vychvalován jako Lenin.
Kdyby Mezinárodní oddělení Ústředního výboru KSSS ještě existovalo, vydalo by nyní triumfální zprávu: nejdůležitější města USA se dostala pod kontrolu komunistů! To by jistojistě upevnilo vysokou morálku stranických řad a možná odradilo i některé zoufalce od narychlé změny dresu nebo od vykolejení vlaku.
Demokratičtí socialisté jsou prezidentem Donaldem Trumpem a loajální částí Republikánské strany označováni především za komunisty a pro ně i jejich média představují ono pověstné »komunistické nebezpečí«. Sami »komunisté« se nazývají Demokratičtí socialisté Ameriky a jsou podporováni stejnojmenným hnutím (DSA).
Ale možná americký prezident ví lépe – má na to aparát: přesvědčení socialisté jsou komunisté. A má vlastně pravdu. Lenin, Stalin a další byli sociálními demokraty! Mezinárodní oddělení Ústředního výboru KSSS i mezinárodní hnutí by je také raději vnímaly jako komunisty.
Politická změna jako odraz společenských změn a výzev
Teprve loni se New York, největší město Spojených států, poddal »rudé hrozbě« a zvolil si starostou Zohrana Mamdaniho, na místní poměry »krajně« levicového politika. Během této doby se na Manhattanu socialismus nebudoval, ale marxistický starosta neměl ani čas udělat žádné vážné chyby a provádí úspěšnou sociální politiku. Tím zabezpečuje i stabilitu americké společnosti.
Volby do Kongresu proto byly katastrofou jen pro republikány – stále se rozhoduje, zda demokratičtí senátoři budou zastupovat i tradičně konzervativní státy, jako jsou Aljaška a Mississippi. Byly však bezprecedentním úspěchem pro DSA – Americké demokratické socialisty.
Celkem se »komunistům« – podle Trumpa – podařilo prosadit přes sto svých kandidátů do vládních orgánů na různých úrovních a každý sedmý z nich byl v New Yorku, pod Mamdaniho křídlem. Nejzajímavějším úspěchem jsou posty starostů druhého nejlidnatějšího města, Los Angeles, a Washingtonu, D.C. Oba případy jsou svým způsobem odhalující.
Rudé hlavní město
Washington, D.C., je tak daleko vlevo, že tam ani Ronald Reagan nikdy nevyhrál volby – přitom zvítězil ve všech státech kromě Minnesoty. Je to město – bašta byrokratů, migrantů, uprchlíků a běženců.
Černoši tam měli politickou váhu už v 50. letech a nyní patří hlavní město USA mezi přední města, pokud jde o podíl obyvatel, kteří neovládají ani základní úroveň angličtiny. Místní zákony byly historicky – tedy už od dob George Washingtona – liberálnější než zákony jednotlivých států, což z District of Columbia dělá jakési útočiště levice.
Proto jsou tam starostové dlouhodobě striktně demokratičtí. Už nějakou dobu a možná navždy jsou to Afroameričané. Ale poprvé je to přesvědčená socialistka – Janice Lewis Georgeová. Navíc právě ona získala oficiální podporu od nechvalně známého hnutí Black Lives Matter. Ti, kteří BLM od samého začátku považovali za vzbouřence a vnitřní nepřátele, dnes už nejsou politicky potřební.

Pokud jde o Los Angeles, hlavní město silně liberální Kalifornie má od roku 2022 politicky bezchybnou starostku: ženu, černošku a samozřejmě demokratku. Karen Bassová se však v souboji o znovuzvolení nedokázala utkat s Nithyou Ramanovou, rovněž demokratkou, tentokrát však z Demokratické socialistické strany (DSA). V šesti letech se přestěhovala z Indie a nyní slibuje, že vyřeší problémy zadlužené metropole s dostupností bydlení.
Kandidáti DSA sdílejí stejné cíle, ať už kandidují na radnici, do Sněmovny reprezentantů, nebo do Senátu. Dostupné bydlení a zdravotní péče, rozvinutá veřejná doprava a ekologické prostředí. »Jsme pro všechno dobré, proti všemu, co je blbost – aby naše nohy mohly chodit po neposekané trávě.«
Metody k dosažení těchto cílů se točí kolem efektivní správy financí a sociální politiky pro občany, odebírání zdrojů bohatým a jejich spravedlivého přerozdělování. Tomu často brání federální legislativa, ale ještě více skutečnost, že bohatí nejsou povinni žít ve městě, kde jsou více zdaněni. Snadno se proto přestěhují na periferii, čímž »socialistická území« zůstávají téměř bez příjmů pro město.
Mamdanimu se, jak již bylo zmíněno, nepodařilo tento rozpor vyřešit. Vyzval však své vítězné spojence, aby si pospíšili a neváhali. Tvrdil, že »trumpisté« nedokázali svůj program realizovat proto, že otáleli a vyhřívali se na slunci vítězství. Klíčové je podle něj, aby demokratičtí socialisté jednali nyní a neopakovali chybu svého nepřítele.
Dopadlo to skoro jako u Iljiče: »Včera bylo příliš brzy, zítra bude příliš pozdě.« (Při rozhodování o revoluci.)
Starosta New Yorku sice netvrdí, že je vůdcem DSA, ale už se stal její tváří a hnací silou. Dříve tuto roli zastával Bernie Sanders, první americký politik, který se poté, co se prohlásil za socialistu, nejenže nedostal pod represi FBI, ale navíc získal kolosální dary na kampaň.
Sanders však v 85 letech nevypadá jako budoucí vůdce, zatímco Alexandria Ocasio-Cortezová, další prominentní komunistka na Kapitolu, si už dokázala vybudovat silné pozice. Mamdani tedy postupně zaujímá místo stále aktivního Sanderse a jeho charisma mu to umožňuje.
Přínos levice v minulosti
Něčeho velmi podobného jsme byli svědky v západní Evropě, kde se levicoví politici ani v minulém století nestyděli nazývat buď komunisty, nebo socialisty. Byli mezi nimi úspěšní ministři – například za rychlovlaky ve Francii vděčíme komunistickému ministrovi ve vládě socialisty F. Mitterranda. V určitém okamžiku se téměř všechna velká města Evropy dostala do rukou »malíčků«, a dokonce i »rudých«. Formálně patřili k přední levicové síle, ale byli mnohem progresivnější (podle jejich příznivců) a radikálnější (podle jejich odpůrců).
Některé z jejich inovací se dodnes staly normou pro mnoho měst i vesnic. Dokonce i ty, které byly původně kritizovány, jsou nyní široce přejímány. Například iniciativa londýnského starosty Kena Livingstona, který byl označen za jediného skutečně levicového politika ve Spojeném království. Ten například jako první instaloval všude značení pro zrakově postižené. Víte to? Dnes jsou to závazné předpisy v EU. A to nemluvě o sociální politice.
Ve srovnání s dneškem to byla požehnaná doba: Berlín, Londýn a Paříž si nyní mohou o své dřívější úrovni prosperity, bezpečnosti a image přední světové společnosti, která si dokonce mohla zvolit komunistu za starostu, jen zdát.
Možnosti realizace humanitárních plánů DSA zůstávají omezené: buď pustit milionáře na vodítko, nebo pokračovat v navyšování dluhové zátěže. Existují však modely sociálního hospodářství, které fungovaly nezávisle na tom, kdo místní vládu skutečně vedl. Takže nic není pouze na úrovni dobrých úmyslů.
Mezitím však bude kvůli krizi důvěry ve starou levici a novou pravici pokračovat triumfální pochod demokratických socialistů, jejichž řady se rozrostly na dříve nepředstavitelných 130 000 členů. Další na řadě je třetí největší metropole, Chicago, jejímž starostou je černoch a demokrat, ale nikoli »rudý«. Město je již dlouho považováno za jedno z hlavních center vnitrostranické korupce. A pak přijde na řadu i Houston.
Vše spočívá v tom, že lidé přijímají skutečně aktivní politiky, kteří mají přínos pro místní samosprávu a následně i pro vysokou politiku. Nikdo nechce a nevolí mentory a kazatele odnikud. Všichni demokratičtí socialisté jsou občanům dobře známí díky svým příznivým a sociálním aktivitám. Demokratičtí socialisté neuspěli díky nějakým skvěle znějícím dogmatům a strnulým prohlášením. Uspěli tím, že pracovali pro občany a jsou s nimi zajedno. A to už je skutečná levice současnosti…
Ioannis Sideropulos

