Šluknovský výběžek se nachází v severní části okresu Děčín a tvoří severovýchodní část Ústeckého kraje. Na státní hranici, poblíž Bukové hory, v katastru osady Severní, která spadá pod Lobendavu, se nachází nejsevernější místo České republiky, které má zeměpisnou šířku 51° 3’ 20″ severní zeměpisné šířky. Šluknovský výběžek je také místem, kde se Česká republika nejvíce přibližuje moři. Baltské moře je od něj vzdušnou čarou 300 km. Je charakteristickým územím styku a překrývání kultur tří oblastí: české, saské a lužické.
V pravěku bylo území Šluknovského výběžku neosídlené, jsou jen ojedinělé nálezy pravěkých kamenných nástrojů. Z mladšího paleolitu pochází pazourkovité nástroje a osm kusů oštěpů nalezených ve varnsdorfské cihelně v roce 1928, další podobné nástroje se našly i u obce Lipová. Z období mezolitu pochází pozůstatky po pravěkých obyvatelích, které se našly u Brtnického potoka poblíž obce Brtníky. Z eneolitu pochází nálezy sekeromlatů. Nejznámější je nález z roku 1882 z kamenolomu, který byl odkryt pro stavbu hotelu v Karlově údolí u Šluknova.
Počátky souvislejšího osídlení výběžku spadají do doby stěhování národů. V 6. století byly území okolo Šluknovského výběžku osídleno slovanským obyvatelstvem, kmenem Milčanů. Do 8. až. 10. století je datováno slovanské hradiště nad soutokem Brtnického potoka a Křinice poblíž Zadní Doubice, zkoumané v roce 1994. V raném středověku se území výběžku říkalo Záhvozd, kraj za hvozdem. Bylo od zbytku Čech odděleno hlubokými lesy. V 11. století přichází na území dnešního výběžku první němečtí kolonisté z Durynska a z Frank. Kolonisté rozšiřovali původní malá slovanská sídla a zakládali lesní lánové vsi. Ve 13. století vznikla řada osad, a základní síť osídlení, která přetrvala do počátku 21. století. Ve výběžku se rýžovalo i zlato, což je doloženo na potoce Bublava u Lobendavy. Pozůstatkem hornického sídliště je pravděpodobně Kyjovský hrad nad údolím Křinice u Kyjova. V okolí Kyjovského hradu se pravděpodobně těžila železná ruda, která se zde tavila a dále se prodávala. Ze stejného období pochází četné sklárny, například v Chřibské z roku 1298, dále například u Vlčí hory a u Rybniště. Výběžek je bohatý i na zbytky milířů a smolných pecí. Za Karla IV. byl výběžek již rozvinutou oblastí Českého království. Třicetiletá válka přinesla po celkem klidné době do výběžku bídu a utrpení. V roce 1619 žoldnéři českých stavů vydrancovali Rumburk, v roce 1624 jezdci Albrechta z Valdštejna jej prakticky vypálili, v roce 1626 byl v Rumburku mor. V roce 1631 přes výběžek postupovala vojska protestantského Saska, v roce 1632 přes něj ustupovala, též přes něj přešlo císařské katolické vojsko. V roce 1640 byl švédskými vojsky obsazen Šluknov. Ve výběžku se prosadilo luteránství. Při protireformaci museli protestanti opustit výběžek, ale většinou jen kousek za hranice do Saska. Po pražském míru 30. května 1635 se výběžek stal pohraničím. V roce 1642 Švédové dobyli a rozbořili Tolštejn, v roce 1643 vydrancovali Varnsdorf. Výchozím bodem bylo návrší Valy, kde jsou dodnes patrné náznaky švédského opevnění a u silnice mezi Studánkou a Varnsdorfem je mohyla zvaná Švédský hrob. V roce 1644 byla zkáza panství ve výběžku dokonána a počet obyvatel se zmenšil o třetinu. S obnovením císařské moci se ke strádání obyvatel připojuje velice tuhá protireformace.
Dne 29. června 1830 se výběžek zapsal do hudebních dějin celosvětovou liturgickou premiérou Beethovenovy Missy solemnis, slavnostní mše, která byla zahrána ve Varnsdorfu v kostele svatého Petra a Pavla. Také vznikaly spolky různého zaměření. K tradičním spolkům ostrostřelců přibyly spolky dobrovolných hasičů, divadelní spolky, mladých křesťanů, turistické, pro podporu chudých, ale i například abstinentů, pro ochranu zvířat nebo klub kuřáků dýmek.
Po roce 1850 po reformě veřejné a státní správy dochází k největšímu a nejrychlejšímu rozvoji výběžku, který se německy nazýval »Böhmisches Niederland«, čemuž odpovídá v češtině »České nizozemí« nebo »Česká dolní země«.
Za první světové válce v letech 1914 až 18 se výběžek nacházel v týlu. Vznikaly zde zásobovací obtíže, nedostatek potravin, tyfové epidemie, v roce 1917 začalo odevzdávání kostelních zvonů pro válečné účely, též vznikaly hladové demonstrace a nepokoje. V roce 1918 přišel ke slovu i špatný stav jednotek rakouské armády. Nastaly nepokoje a zásobovací potíže i u jednotek v zázemí, což vyvolávalo demonstrace a vzpoury. V Rumburku byly v roce 1918 soustředěny necelé dva tisíce vojáků, z nichž bylo 839 navrátilců, což byli osvobození či propuštění zajatci z Ruska po uzavření brestlitevského míru. Iniciátorem Rumburské vzpoury byla část náhradního 7. střeleckého pluku. Hlavním iniciátorem byl navrátilec František Noha. Posledním impulsem k jejímu vypuknutí byl rozkaz ze dne 20. května 1918 o snížení denních dávek chleba a dále také zařazení navrátilců do oddílu, který měl odejít 6. června 1918 na frontu. V úterý 21. května 1918 v šest hodin ráno nastoupila budoucí pochodová formace proti rozkazu ozbrojena. Vojáci odmítli složit zbraně, požadovali chleba, zadržovaný žold za dobu zajetí, slíbenou dovolenou a odmítli nastoupit na frontu. Vojáci neuposlechli rozkazů nadřízených a vypukla vzpoura. Nad hlavními iniciátory vzpoury Františkem Nohou, Vojtěchem Kovářem a Stanko Vodičkou byly vyneseny rozsudky smrti, které byly ráno 29. května za tehdejším rumburským hřbitovem vykonány. V Novém Boru bylo popraveno dalších sedm účastníků vzpoury a další byli odsouzeni k žaláři v Malé pevnosti v Terezíně. V roce 1919 byly vyzdviženy ostatky popravených a odvezeny do jejich rodných obcí, pozůstalí byli odškodněni a ještě v den vzniku Československa byla vojenskému velitelství v Litoměřicích doručena žádost pražského Národního výboru o amnestii rumburských povstalců. Každý rok až do roku 1938 se konaly každoročně oslavy výročí vzpoury, na motivy vzpoury natočil Martin Frič film Hvězda zvaná Pelyněk.
Vraťme se však na chvíli ještě k přírodě. Šluknovská pahorkatina představuje jižní část lužického žulového masívu, kterým je jedním z nejrozsáhlejších plutonů ve střední Evropě. Na území výběžku je charakterizována čtyřmi základními typy hornin převážně mladoproterozoického až kambrického stáří. Tvoří ji hrubě zrnitá, zčásti porfyrická biotitická žula, která vystupuje na povrch u v okolí Rumburka a u lužického přesmyku. Nejrozšířenější horninou Šluknovské pahorkatiny je biotitický granodiorit. Minulosti se těžil v lomech, a používal se například na výrobu dlažebních kostek. Přes Šluknovský výběžek prochází lužická porucha, která zde odděluje křídové pískovce Děčínské vrchoviny a Lužických hor od hornin Lužického žulového masívu. U Krásné Lípy se dostaly starší horniny (žula a jurské vápencové usazeniny) nad křídové sedimenty. U Jiřetína pod Jedlovou vyvrhla žula z hlubokého podloží dokonce pískovce vytvořené v prvohorách. Do Šluknovského výběžku, do nižších poloh Šluknovské pahorkatiny dvakrát ve čtvrtohorách pronikl pevninský dvakrát ledovec (v halštrovské a sálské) době ledové. Z této doby pocházejí glacifluviální písky a stěrky u Rumburka. Povrchové tvary Lužických hor určují sopečná tělesa, tvořená převážně čedičem a znělcem, která se dostala na povrch po pozdějším odnosu pískovců. Vrchy Lužických hor přestavují odkryté části znělcových lakolitů a větších čedičových sopouchů. Zbytky po odnosu povrchových sopečných výlevů a výplní sopouchů se nachází na řadě míst Šluknovské pahorkatiny a dnes tvoří hlavní vyvýšeniny Šluknovské pahorkatiny.
Na jihozápadě Šluknovského výběžku se nachází jeden ze čtyř národních parků České republiky Národní park České Švýcarsko a Chráněná krajinná oblast Labské pískovce, na jihu výběžku Chráněná krajinná oblast Lužické hory. Ve výběžku se dále nachází přírodní rezervace Vápenka, přírodní rezervace Spravedlnost, přírodní rezervace Marschnerova louka, přírodní památka Louka u Brodských, přírodní rezervace Velký rybník a přírodní rezervace Světlík.
Václav Ziegler
FOTO – archiv autora