Byli tzv. sudetští Němci u nás diskriminováni?

Dvacet programových bodů (»20 bodů«) Sudetendeutsche landsmanschaftu z roku 1961 je pro nás stálým poučením. Nikoli jen jako relikt minulosti, ale jako stále platný dokument, jenž má varující obsah, který je i po jistých úpravách stále v platnosti. Přes údajnou vyčichlost však tento program nebyl zrušen a stále tedy platí. Budiž. Měl by tak být poučením pro naši případnou vstřícnost k jakýmkoli pokusům SdL o revizi minulosti a zdůvodnění, že všechny problémy vznikly vinou české strany a že v tehdejší Československé republice byli Němci diskriminováni a postihováni kvůli své národnosti.

Tak si také lze vykládat bod č. 5 zmíněného dokumentu: »Sudetští Němci se marně snažili zajistit na půdě oktrojované československé ústavy svou hospodářskou, sociální a národní (nationale) existenci, autonomii svého kulturního života a proporcionální podílení na státních prostředcích, zařízeních a úřednických místech. V letech 1926 až 1938 se německé politické strany podílely na vládě Československé republiky. Představovaly do roku 1935 75 procent sudetoněmeckých voličů. Teprve nezdar tohoto úsilí, dlouhé trvání vzniklé nouzové sociální situace…« prý způsobily, že sudetští Němci začali »usilovat o jiné řešení«.

Zbytek bodu skýtá zajímavé zdůvodnění. Nelze o něm mlčet. Vrátím se k němu brzy.

Musím předeslat, že iredentistické německé nacionální strany ve dvacátých letech – DNSAP a DNP – volilo dohromady kolem pěti procent voličů. Tento počet se ovšem začal prudce zmenšovat. O účast zástupců ostatních německých stran, především agrárníků a sociálních demokratů, ve vládě se jednalo po celou předmnichovskou republiku. Zvláště se o to zasazoval T. G. Masaryk. Podařilo se to jen koncem dvacátých let. Většina voličů německé národnosti se postupně začala sžívat s republikou. Teprve s nástupem hitlerismu došlo ke změně. Nacionalismus či nacionálfašismus, šířící se Německem, přeskočil i naše hranice. Nebylo tomu tak jen v ČSR. Také rakouští nacionálové se aktivizovali, pronacistické síly ve Francii, Anglii, Norsku, banderovci v polské Haliči, aj.

A nyní otázka: Byla skutečně německá menšina ve státě diskriminována?

Především – je pravdou, že krizová třicátá léta postihla víc kraje, kde převládal textilní a sklářský průmysl, výroba porcelánu, na severu a západu Čech také těžba uhlí. To byly pohraniční části země. Tam žila také většina německého obyvatelstva. Krize však zasáhla všechna odvětví. V pohraničí i uvnitř státu. Průmysl stojící na vývozu ovšem dostal větší zásah.

Pohled na problém přes nezaměstnanost by byl ovšem jednostranný. Netýkal se totiž jen Němců, ale také Čechů, kteří žili na Mostecku, pracovali v libereckých textilkách, atd. Češi a Slováci neměli výjimky. Dělník Čech či Slovák na tom byli stejně jako dělník Němec. Český četník nerozlišoval a střílel. Proč bychom jinak při střelbě do demonstrantů našli nejvíce Čechů a Slováků a to i v pohraničních oblastech?

Srovnáme-li situaci menšin v jiných zemích Evropy s tou německou žijící na našem území, pak je možné konstatovat, že žádná nesnesla v té době s naší republikou, pokud jde o národnostní vymoženosti, srovnání. Mám na mysli dánskou menšinu v Schleswig-Holsteinu, německou v Nizozemsku, polskou ve Slezsku, Lužické Srby v Sasku a Braniborsku, sedmihradské Sasy a banátské Šváby v Rumunsku, ad.

Je jistě pravda, že – pokud jde o armádu – byli němečtí občané diskriminováni. Nedostávalo se jim významných velitelských míst, ani zvláště ve třicátých letech, rozhodujících vojenských zakázek. Byly v tom ovšem bezpečnostní důvody, kdy ani komunisté na tom nebyli jinak, stejně jako občané zastávající radikálně levicové či ultrapravicové názory. Zákon na ochranu republiky přijatý v roce 1923 to kodifikoval. To ovšem neznamenalo, že by nemohli dosáhnout důstojnických hodností a podružných velitelských míst především v technických útvarech.

Jenže ve stejné době bylo v ČSR 23,4 % německých škol, o 50 % více než tomu bylo za Rakousko-Uherska. Němci měli své střední školy, jen v českých zemích 275 měšťanských (za RU 244), jednu německou univerzitu, kam směřovali na studia zájemci i z německy mluvících zemí, dvě vysoké školy technické, hudební akademii. V ČSR hrálo německy 17 subvencovaných divadel (dnešní Státní opera byla Německé divadlo), 6630 německých knihoven, i když většina českých, vč. Univerzitní knihovny, měly k dispozici nemálo německých knih a novými tisky je dále doplňovaly. Vycházelo několik německých deníků, od vysoce intelektuálního Kischova a Brodova Prager Tagblattu a liberální Bohemie, kam psával zase Franz Kafka, po henleinovský Zeit. Stejně tak tomu bylo s časopisy. Tolerance dosáhla až takové úrovně, že poslanci Sudetendeutsche Partei nemuseli znát český jazyk a neužívali ho ani v Poslanecké sněmovně. Veškeré tisky a návrhy se pro ně musely překládat. Sám K. H. Frank po válce na dotaz, zda umí česky, odpověděl, že nikoli, protože tento jazyk nikdy nepotřeboval.

Vysoké školy zůstaly německými i po Mnichovu, stejně jako Německé divadlo a celostátní deníky. Pouze německy mluvící židé a antifašisté byli z médií odstraněni (viz Voskovec a Werich, Hugo Haas, novinář a politik Otto Strasser), později jejich vedení bylo nahrazeno členy nacistické strany nebo byly úplně zrušeny. Na území tzv. Sudet bylo naproti tomu většinou pozastaveno české školství, knihovny zlikvidovány a tzv. České nebo Národní domy zabrány.

Pokud jde o majetek rakousko-německých majitelů, nebyl 28. říjnem dotčen. Němci měli dokonce svou hospodářskou komoru, mohli expandovat kamkoli, česká koruna byla jednou z nejpevnějších měn tehdejší Evropy. Židovští obchodníci či podnikatelé, kteří se přihlásili k němectví, byli do doby rozmachu henleinovců členy německých hospodářských korporací, tedy většinou do doby, než byli vyloučeni, nebo než uprchli do zahraničí.

Za války muži z tzv. Sudet byli povoláni do nacistické armády. Velká část se však dala k dispozici totalitním silám. Dokonce i gestapu. Byli ovšem také antifašisté, kteří pracovali proti nacistům. Mnozí skončili v koncentračních táborech (otec a dcera Svojanovští z Vrchlabí, Willi Kapusta a Louis Nissel z Mikulova, ad.). Některé to stálo i život (Heinrich a Herta Lindnerovi). Další bojovali do konce války (bratři Morcheové z Ústí n. L.). Jiným se podařilo utéci do zahraničí, aby odtud bojovali proti fašismu (Rudolf Aplt, Wenzel Jaksch, spisovatelé Rudolf Fuchs, Ludwig Winder nebo malíř Ernst Neuschul).

V československých jednotkách bojovalo také několik stovek německých antifašistů. Jejich národnost však nelze u jednotlivců potvrdit, protože z politických důvodů byli vedeni jako Čechoslováci. Jedním z nich byl i major Augustin Schramm, pozdější sekretář partyzánského velení v Kyjevě zavražděný po válce najatým agentem, či antifašisté letec RAF Franz Bauer anebo Richard Wadani, který dokázal utéci z nacistické armády, aby v Anglii vstoupil do československé.

Jak se ukázalo, pro některé Němce z pohraničních krajů byla republika jejich vlastí, pro jiné zasažené nacionalismem pak nepřítelem, kterého je třeba zničit. Těch koncem třicátých let byla většina. Podpora, jíž se jí dostalo z nacistického Německa, je zaktivizovala. Stali se kladivem, jímž začali rozbíjet fungující Československo v zájmu světovládných plánů nacistů. Nakonec za jejich pomoci byla zničena poslední demokratická země ve středu Evropy a západní demokratické mocnosti k tomu nejen mlčely, ale dokonce podaly pomocnou ruku. Mnichov byl konec republiky, ale zároveň začátek období, jež směřovalo k 2. světové válce.

Svou nezaměnitelnou úlohu na straně hitlerovského Německa měli právě tzv. sudetští Němci. Pokusy přenést vinu na český národ tak, jak to můžeme číst v tzv. »20 bodech« sudetoněmeckého programu, je proto třeba odmítnout.

Jaroslav Kojzar