Pojechali – »Jedeme!«. 65 let od letu, který zahájil kosmický věk lidstva

12. dubna 1961. Bajkonur. Tři minuty deset sekund po osmé moskevského času. Z reproduktorů na startovací rampě se ozve krátké hlášení, volací znak »Kedr«. Chvíle ticha. A pak věta, která se navždy vryje do lidské paměti:

»Jedeme!«

Těmito slovy začala nová éra. Nejen éra objevování vesmíru, ale éra přehodnocení lidských možností, jejich místa ve vesmíru a limitů vlastní představivosti. Jurij Alexejevič Gagarin, sedmadvacetiletý muž z Gžatska, se jako první podíval na Zemi zvenčí a spatřil to, co nikdo předtím neviděl.

12. dubna 1961, se 27letý sovětský kosmonaut Jurij Gagarin stal prvním člověkem ve vesmíru a Československý rozhlas o této události samozřejmě informoval: »Poprvé k vám z nebes promlouvá muž, majore Jurij Alexejeviči Gagarine…«

Československý prezident Antonín Novotný v novoročním rozhlasovém projevu 1. ledna 1958: »V loňském roce došlo k historickým úspěchům sovětské vědy a techniky. V podobě umělých družic lidstvo učinilo první krok do vesmíru. Sovětský svaz dosáhl převahy v raketové technologii a dále rozvíjel svou převahu v mírovém využívání atomové energie. Všechny tyto úspěchy nesměřují k vojenským cílům, ale k tomu, aby člověka obohatili a učinili šťastnějším.« (z english.radio.cz, David Vaughan)

Cesta ke hvězdám začínala v zadních uličkách

Příběh Gagarinova letu začal dlouho před 12. dubnem. Začal v laboratořích, kde se vyvíjely mezikontinentální balistické rakety. Začal na zkušebních polygonech, kde se vyvíjely systémy podpory života. A začal, jakkoli to může znít překvapivě, v moskevských uličkách.

V letech 1951 až 1966 se do sovětského vesmírného programu zapojilo nejméně čtyři desítky psů. Tito kříženci byli odchyceni na ulicích, myti, vyšetřováni a krmeni do sytosti. ZIB, Lajka, Bělka, Strelka, Žulka, Žemčužina – jména, která zná jen málo lidí, ale bez nich by první lidský let do vesmíru nebyl možný.

3. listopadu 1957 se kříženec jménem Lajka stal prvním živým tvorem, který obletěl Zemi. 

Mise Sputniku 2 byla triumfem i tragédií zároveň. Selhaly systémy podpory života a teplota v kabině stoupla na 41 stupňů Celsia. Lajka zemřela pět hodin po začátku letu. O tom se nezmínilo ani v oficiálním oznámení výsledků, ani později. Když se vědci vrátili do Moskvy, radovali se.

Ale jak vzpomínal Oleg Gazenko, jeden ze zakladatelů kosmické medicíny: »Když jsme se vrátili do Moskvy, všichni jásali. Druhá družice! Ale pro ty z nás, kteří se přímo podíleli na přípravách Lajky, byla nálada daleko od oslavné. Měli jsme pocit, jako bychom ztratili někoho velmi blízkého.«

19. srpna 1960 se Bělka a Strelka bezpečně vrátily z vesmíru.

Do Moskvy byli psi letecky dopraveni speciálním letadlem, v němž byl i Sergej Koroljov. Hlavní konstruktér nařídil, aby byli umístěni na jejich vlastní pohovku, zatímco on sám odešel do jiné kabiny a posadil se na židli. Gazenko vyprávěl: »Sergej Pavlovič okamžitě nařídil, aby psi byli umístěni na pohovku, zatímco on sám odešel do jiné kabiny. Posadil se na židli. Taková byla důrazná úcta k dobyvatelům vesmíru. I když to byli čtyřnozí.«

A v prosinci 1960, čtyři měsíce před Gagarinovým letem, Žulka a Žemčužina odletěly na kosmické lodi Vostok 1K č. 6. Sonda nedosáhla zamýšlené oběžné dráhy a sestupný modul přistál v Krasnojarském kraji. Vyhazovací systém kontejneru s psy selhal – a to jim doslova zachránilo život. Zůstali uvnitř kapsle a čekali na pátrací skupinu, zatímco myši a krysy v okolí zemřely na omrzliny.

Právě po tomto prosincovém startu lékaři trvali na letu prvního kosmonauta na jednu oběžnou dráhu. Toto rozhodnutí určilo rozsah této historické události.

Sto osm minut, které změnily vše!

Chronologie 12. dubna 1961 je víc než jen harmonogram událostí. Je to hudební partitura, kde je každá doba odpočítávána na vteřinu.

Nosná raketa Vostok odstartovala v 9.07 moskevského času. Kosmodrom Bajkonur, startovací rampa číslo jedna. Raketa vznesla se k nebi Kazachstánu a uháněla na oběžnou dráhu. Tři minuty před startem přijal »Kedr« – Gagarinovo volací znamení – rádiový kontakt.

Kosmická loď Vostok 1 vstoupila na oběžnou dráhu a zahájila obíhání planety. Nadmořská výška oběžné dráhy se pohybovala od 169 do 327 kilometrů. Její rychlost byla přibližně 28 000 kilometrů za hodinu. Během 108minutového letu Gagarin jednou obletěl Zemi.

Během této doby Gagarin spatřil Středozemní moře, pohoří, oceány a pouště. Viděl terminátor oddělující den a noc. Viděl Zemi tak, jak ji žádný člověk dosud neviděl.

K přistání došlo v 10.55. Sestupový modul dosedl v Saratovské oblasti, poblíž vesnice Smělovka. Místní obyvatelé – dělnice státního statku Anna Tachtarovová a její pětiletá vnučka Rita – jako první spatřili podivného muže v zářivě oranžovém skafandru s padákem připevněným na zádech. 

»Soudruzi, mohu vás pozdravit od Jurije Alexejeviče?« zeptala se Anna. Gagarin s úsměvem odpověděl: »Ne, to jsem já, Jurij Alexejevič!«

Muž, který se stal symbolem

Jurij Gagarin žil pouhých 34 let. Jeho tragická smrt při leteckém neštěstí 27. března 1968 zkrátila život muže, který se do té doby stal nejen hrdinou Sovětského svazu, ale symbolem celé jedné epochy. Ale i za ty krátké roky se stal tím, čím je dodnes: živou připomínkou toho, že nic není nemožné.

Po svém letu Gagarin procestoval půl světa a navštívil více než 30 zemí. Přijímali ho králové a prezidenti, premiéři a generální tajemníci. V Londýně ho vítaly statisíce lidí, kteří se hrnuli do ulic. V Káhiře dav málem rozdrtil jeho auto. V New Yorku mu tleskal celý sál Valného shromáždění OSN.

Gagarin se účastnil uvítacího večírku pořádaného královnou Alžbětou 2. července 1961 v Londýně. Po setkání s britskými metalurgy se setkal s vedením země: premiérem Haroldem Macmillanem a královnou Alžbětou II. Na tomto setkání se odehrálo několik vtipných kuriozit týkajících se dvorské etikety.

Když Gagarin uviděl hromadu jemu neznámých příborů, byl poněkud zmatený – nevěděl, co jíst, s čím a jak. Královna, když si všimla skleslého vesmírného hrdiny, se ho zeptala, co se děje? A on se královně přiznal, že neví, jak to všechno používat. Gagarin řekl asi toto: »Vaše Veličenstvo! Jsem obyčejný ruský chlap a nevím, k čemu jsou tyto stolní věci.« Královna Alžběta našla z této nepříjemné situace východisko. Zvolala: »Všichni pijte čaj po Gagarinově!«, pak nonšalantně vytáhla citron a snědla ho. Poté udělal totéž celý královský dvůr.

Tak se z incidentu stal precedent: nyní můžete na britském královském dvoře jíst citron tak, že ho vyndáte z čaje!

Na to Alžběta odpověděla: »Víte, i když jsem v tomto paláci žila celý život, sama si stále nejsem jistá, k čemu který kus vybavení slouží. Lokajové mi dávají ten správný. Jezme to, na co jsme zvyklí a s čím se cítíme dobře.«

„Jsem jeden z vás, soudruzi, jeden z vás!“

Ale asi nejpřesnějším popisem toho, co znamenal pro obyčejné lidi, zůstává jiná věta, kterou pronesl při setkání se svými krajany: »Jsem jeden z vás, soudruzi, jeden z vás!«

Tato tři slova vystihují podstatu fenoménu Gagarin. Nestal se nedotknutelným idolem, tyčícím se nad davem. Zůstal jedním z nás. Chlap z Gžatska, pilot, který si prostě dělal svou práci – a dělal ji jako nikdo před ním.

Dědictví, které nikdy nezestárne

Šedesát pět let je doba, za kterou se narodí a zemře několik generací. Během této doby lidstvo navštívilo Měsíc, vypustilo automatické sondy ke vzdáleným planetám, postavilo orbitální stanice a vyslalo rovery na Mars. Soukromé společnosti vyslaly do vesmíru turisty. Satelitní konstelace poskytují přístup k internetu do nejodlehlejších koutů planety.

Z nějakého důvodu však oněch 108 minut Gagarinova letu zůstává událostí, ke které se vracíme znovu a znovu. Možná proto, že to bylo poprvé. Možná proto, že to bylo nejodvážnější. Nebo možná proto, že právě tehdy, v dubnu 1961, byla poprvé vyslovena ústřední pravda kosmického věku: »Když jsem obletěl Zemi v družici, viděl jsem, jak krásná je naše planeta. Lidé, pojďme tuto krásu zachovat a zvelebovat, neničit ji.«

Tato slova nezestárla. Zní dnes stejně aktuálně jako 12. dubna 1961. Možná ještě aktuálněji.

Před 65 lety první člověk letěl do vesmíru a vrátil se, aby nám vyprávěl o krásách Země. Stále si pamatujeme. Stále nasloucháme od následujících kosmonautů…

Pojechali … »Jedeme!«

Připravil: Ioannis Sideropulos