Kořeny svátku Velikonoc

Bůh, který umírá a vstává z mrtvých, je pro Řeky velmi starý příběh. Je Adonisem a Dionýsem starověku, Kristem naší doby. Zázrakem přírody, který se každé jaro znovuzrodí a způsobí, že stromy a rostliny vysušené zimním mrazem znovu vyraší a rozkvetou. V dávných dobách také Velikonoce – Pascha (z hebrejštiny Pesach = průchod) neměly křesťanský význam Zmrtvýchvstání, ale byl dvojí: byl to nomádský svátek se zabitím beránka k požehnání a především svátek exodu Izraelitů z Egypta. Slavil se za úplňku jarní rovnodennosti.

Typickým příkladem je slovanská jarní slavnost Giurgevo, který je plný předkřesťanských a křesťanských prvků, jelikož se vlastně jedná o svátek svatého Jiří. Ve slovanské mytologii byl rok lunární a začínal 1. března, stejně jako v jiných indoevropských kulturách. Poslední noc starého roku a první den nového roku se nazývaly Velja Noc/Velik Dan (Velká noc/Velký den). Po pokřesťanštění Slovanů byly tyto názvy přiřazeny k svátku Velikonoc, což odpovídá pojmu »Svatý týden«.

Navíc se konala velká oslava příchodu jara, zasvěcená Jarilovi, bohu zemědělství a plodnosti. Mladí chlapci a dívky se potulovali po vesnicích se zelenými větvemi a květinami a v každém domě zpívali písně. Zároveň se zdobila a malovala vajíčka, symboly nového života. Tento zvyk se později spojil s křesťanskými Velikonocemi. O letním slunovratu se konal svátek Ivane, připomínající svátek Kledon. Bylo spousta jídla a pití, zapalovaly se velké ohně, přes které skákali mladí chlapci a dívky, kteří se buď spojovali, nebo tančili v kruzích. Mladé dívky pletly věnce z květin a kapradin a házely je do řek: podle toho, jak plavily, hádaly, kdy a jak se vdají.

Starověcí Řekové spojovali jarní probuzení přírody se zmrtvýchvstáním bohů Dionýsa a Adonise. Uctívali Dionýsa a Adonise jako bohy vegetace, kteří umírají a jsou vzkříšeni, stejně jako egyptský Osiris a křesťanský Ježíš.

Příchod jara doprovázela oslava Velké Dionýsie, jedné z nejdůležitějších slavnostních událostí starověkých Řeků a zejména Athéňanů.

Během jejich trvání se konaly nejdůležitější divadelní hry starověku. Ale svátky, které nejvíce souvisejí s Božským dramatem, jsou starověká »Adonia«. Řekové každoročně kolem 21. až 23. března slavili »uhynutí« boha Adonise, které symbolizovalo potlačení přírody během zimního období.

Starověký helénismus doprovázel voskovou figurínu zesnulého Adonise a oplakával krásného, ​​ztraceného mladíka, který zemřel v nejlepších letech, ve věku 33 let. Během obřadu se na parapetech a balkonech domů, mezi zapálenými svíčkami a kadidelnicemi, vyjímaly talíře osázené čerstvou zelení.

Nebyla to nic jiného než semena pšenice a čočky, která s vodou vyklíčila, vyklíčila rychle a náhle na stoncích uschla. Byly to »stíny snů«, stejně vyprchávající jako pomíjiví smrtelníci.

V Aténském Epigrafickém muzeu se nachází starobylý náhrobní epigram, který říká: »Procházející, podívej se na něj a lituj ho, který, ač byl tak krásný, zemřel!«

Významný je i další epigram z náhrobku připisovaný Platónovi: »…Nejprve mezi živými jsi zářil jako jitřenka, nyní mezi mrtvými záříš jako večernice.«

Nekrology a »exodus« trvaly, stejně jako dnes, několik hodin. »Objevení«, tedy vzkříšení Adonise, Dionýsa, Osirise a později i Krásné Nazaretské, naplnilo srdce Řeků optimismem (»Bůh vstal z mrtvých«).

Konec a začátek, triumf života nad smrtí, vítězství jara nad zimou a potlačení přírody. Znovuzrození přírody a vzkříšení Boha! Ospravedlnění a vykoupení po těžké zkoušce.

Pro Řeky je velikonoční atmosféra známá a ví, jak slavit Vzmrtvýchvstání jako žádný jiný národ na zemi.

Z »Adonidie« se dochoval »Pohřební epitaf Adonisův« od bukolického básníka Biona ze Smyrny. Pozůstatkem »Adonidie« je tradiční epirská píseň doprovázená odpovídající hrou »Zafiris«, která se hraje na Prvního máje. Chlapec hraje zesnulého, dívky ho zdobí květinami a oplakávají ho, a on najednou vstane z mrtvých. Podobné zvyky se vyskytují i ​​v jiných oblastech Řecka.

Ačkoli v raných dobách církevní otcové odsuzovali starověké pohřební rituály, Řekové k nim měli tak silné pouto, že je církev byla nucena začlenit do křesťanského bohoslužebnictví. Slavnost »Adonie« přímo odkazuje na oslavu Velikonoc, což dokazuje hluboké kořeny těchto zvyků. Nahrazení Adonise Kristem ve vědomí Řeků ztotožňuje Přírodu s Bohem.

Francouzský básník François Pouceville popisuje… »také tráví noc z Bílé soboty na Velikonoční neděli uvnitř kostela a jakmile slunce začne ozařovat nejvzdálenější část obzoru, jakmile se rozední, tisíc hlasů zpívá radostný výkřik. Aleluja se ozývá k nebesům. Despota z hlubin svatyně, která se v tuto chvíli otevírá, oznamuje velkou událost, Vzkříšení, a Řekové se objímají a blahopřejí si těmito slovy: Kristus vstal z mrtvých.

Pak se Řek znovu stane člověkem, znovu se stane sám sebou. Jehňata, která byla v předvečer požehnána, připravena k jídlu, byla nasazena na rožeň, potřena tukem a posypána oreganem. Podávají je na stolech postavených pod širým nebem, od rána začínají jíst a víno teče proudem. Radost, písně, předzvěsti opojení, oznamují, že Řek zapomněl na utrpení svého života…«  (Cesta do Moreje, Pukeville).

Později, po osvobození Řeků z nadvlády Osmanů, o Velikonocích roku 1829, nám francouzský archeolog Edgar Quinet popisuje: »Všichni se ráno políbí, jakmile se setkají. Není jediné ubohé chudinské čtvrti, která by neshromažďovala své obyvatele kolem talíře jehněčího masa. V tento den se Řekové opět stávají těmi, jako byli Aristofané a Apuleiovi!«

Vzkříšení Krista je tedy »svátkem svátků«, který oživuje naději a víru a stává se osou osobního života každého člověka. Symbolická a jedinečná oslava, zakořeněná v srdci Řeků od starověku až po současnost a navždy a navždy. Největší národní oslava Řeků. 

Jehněčí maso je nedílnou součástí velikonočního stolu, mnohdy veřejného a zdarma, oslava sjednocuje!

Ať už na rožni, nebo vařené na tisíc a dva způsoby, je spojeno s tradicemi Řecka. Pečení jehněčího masa o Velikonocích má kořeny ve starověkém Řecku. Starověcí Řekové čtyřicet dní po smrti svých příbuzných vařili vedle hrobu. Věřili, že se zesnulý sám účastní jídla podávaného po pohřbu a na vzpomínkové bohoslužbě. Na jejich počest pekli jehňata na ohništích, pili víno a tančili.

Podle křesťanské tradice beránek symbolizuje Krista, protože Jan Křtitel přirovnal Ježíše k beránkovi Božímu, který na svá ramena vezme hříchy světa. Proto byl Kristus Janem Křtitelem nazýván »beránkem, který snímá hřích světa«.

V židovské tradici obyvatelé natírali vchody svých domů krví obětního beránka, což představovalo noc jejich exodu z Egypta. Pesachová večeře zahrnovala také hořké byliny na památku hořkosti egyptského otroctví, víno a nekvašený chléb na památku ukvapeného odchodu z Egypta.

Ioannis Sideropulos