Právě Írán je ukázkou, jak ve stejné zemi, ve stejném náboženství, se dokázaly vystřídat i krajní meze společenského uspořádání. Je ukázkou islámského náboženství, které podle Koránu je v posloupnosti jednotlivých náboženství tím posledním, jež vede ke skutečné Béží spáse, a tím je i jediným opravdovým náboženstvím. Proto muslimové očekávají, že v budoucnosti zvítězí na celém světě. Tato představa u nevzdělaných a fanatických muslimů vytváří podhoubí pro terorismus, i když samotný Korán to takto ostře nestaví. Ale existují v něm nenávistné verše opěvující násilí vůči nevěřícím v islám.
Např. v súře 8, zvané Kořist, (Korán 8:12) se píše: …A hle, Pán tvůj vnukl andělům: »Jsem s vámi, podpořte tedy ty, kdož uvěřili! Já vrhnu do srdcí těch, kdož nevěří, hrůzu a vy sekejte je po šíjích a po všech prstech!«…
Verš Koránu (8:17) se vztahuje k zabíjení nevěřících a říká: …Nejste to vy, kdo je zabili, ale Bůh je zabil; a nevrhals ty, když jsi vrhal, nýbrž byl to Bůh, kdo vrhal, aby vyzkoušel věřící zkouškou dobrou, od Něho přicházející, vždyť Bůh slyšící je, vševědoucí!…
V roce 633 začala arabsko–perská válka, v jejímž průběhu arabští nájezdníci poměrně snadno rozvrátili Sasánovskou říši. Ačkoliv byla země v poměrně krátké době islamizována, tak až do hlubokého středověku přežívaly zde sasánovské tradice včetně původního náboženství zoroastrismu, které se dochovalo ve městě Jazd dodnes. Začlenění do muslimské říše neznamenalo pro Persii počátek úpadku. Naopak – vzdělaní perští úředníci a učenci hráli již v prvním století arabské nadvlády významnou roli ve státní administrativě, kterou původně polokočovní Arabové naprosto neovládali. Dá se říci, že Peršané položili základy budoucímu arabskému vládnutí, o čemž svědčí i fakt, že výraz »vezír« (první ministr) pochází z perštiny. Právě z těchto důvodů získali Peršané v říši výjimečné politické postavení.
Rezá Pahlaví – boj s islámem a západní styl mu zlomily vaz
V historii Íránu vládly různé dynastie. Od roku 1828 se tato země stala kolbištěm zápasu mezi Ruskem a Británii o vliv v tomto regionu. V roce 1925 Rezá Chán Pahlaví sesadil posledního z dynastie Kádžárovců a uzurpoval si vládu i moc. Rezá Šáh Pahlaví, jak se sám tituloval, byl autokrat až téměř despotický vládce, ale byl zároveň zastáncem moderní vyspělé společnosti. Zahájil výstavbu průmyslu, železniční a silniční sítě a přistoupil k široké tvorbě vzdělávacího systému. V roce 1935 změnil oficiální název státu na Írán. V roce 1941 do Íránu vtrhla sovětská a britská vojska. Sám Rezá odešel do exilu, kde roku 1944 zemřel. Po různých peripetiích a zahraničních politických tlacích se v roce 1953 znovu vrátil k moci jeho syn Muhammad Rezá Pahlaví, poslední monarcha na perském trůně, který pokračoval v otcově protiislámské politice a v modernizaci celé země. Vytvořil sekulárně orientovaný stát se silnou podporou USA a Velké Británie. Zmodernizoval íránský průmysl, ale zároveň začal brutálně potírat jakoukoli politickou opozici za pomoci obávané tajné policie SAVAK. Brutalita měla potlačit odpor převážné většiny Íránců k zavádění západního stylu života, který je zcela v rozporu s islámskou vírou. Zavedl občanský zákoník, všeobecné volební právo pro ženy, zdůrazňoval perské předislámské tradice, omezoval moc duchovních a odstraňoval analfabetismus. V zahraniční politice se orientoval zejména na USA, ale na druhé straně čile obchodoval se státy východního bloku. V roce 1977 byl přijat s velkou pompou v Československu, kde obdržel Řád Bílého lva i čestný doktorát Univerzity Karlovy. Do země přivedl západní kulturu. Ale také zavřel všechny islámské školy a zakázal islámský oděv a závoj žen – hidžáb. Neodstranil však chudobu, ve které žila drtivá většina obyvatel, byť sám nesmyslně utrácel velké peníze, ale hlavně dal zelenou pro západní styl života, což je v rozporu s tradičním islámem. To mu také nakonec zlomilo vaz.
Zákon akce a reakce: zrodil se islamismus
V islámských zemích, kde došlo k ustanovení sekulárních režimů, ztratily svůj vliv tradiční islámské elity. Právo šaría se nahradilo improvizovanými zákoníky ze Západu. Tím se znehodnotilo historické tradiční postavení islámských náboženských vzdělanců a duchovenstva (ulamá). Bohužel západním právem se necitlivě nahrazovalo islámské právo šaría. Odezvou na tyto snahy o modernizaci se zrodil islamismus, který hlásá návrat ke kořenům islámu, k ortodoxnímu výkladu Koránu a sunně. Uplatnil se zákon akce a reakce, či příčiny a následku. Tento zákon říká, že následek nějakého činu se musí rovnat příčině.
Hlavním kritikem šáhovy vlády se stal ajatolláh Chomejní, který získal na svoji stranu představitele náboženských kruhů. Za to byl vězněn a poté vyhoštěn do exilu. V roce 1977 začaly v Íránu intenzivní protesty proti šáhovi, které posléze paralyzovaly celou ekonomiku. Šáh Rezá Pahlaví musel v roce 1979 odejít do zahraničí a povstaleckým guerillám již nic nebránilo porazit pravidelnou armádu. Ajatolláh Chomejní se vrátil a dokončil šíitsko-islámskou revoluci, která rázem přeměnila Írán v silně konzervativní globálně teokratický stát. Ale předtím bylo v Íránu vyhlášené referendum, které se konalo 30. a 31. března 1979. V referendu Íránci hlasovali o tom, zda se země stane islámskou republikou, či nikoliv. Většina obyvatel podpořila vznik islámské republiky.
Převrat v Íránu zcela poškodil zájmy USA. Tato roztržka se znásobila poté, co dav islámských studentů vtrhnul do budovy amerického velvyslanectví v Teheránu a uvěznil zde 63 amerických rukojmí. Důvodem bylo, že CIA začala organizovat spiknutí proti revoluci. Studenti zevrubně prohledali toto »špionážní hnízdo« a našli důkazy o této činnosti. Americká armáda a námořnictvo naplánovaly operaci »Orlí spár« pro záchranu rukojmích, která dopadla fiaskem. Až tzv. Alžírské dohody mezi USA a Íránem učinily pokrok. Po 444 dnech, 20. ledna 1981, v den inaugurace nového amerického prezidenta Reagana, se dostali příslušníci americké ambasády na svobodu. Ale vzniklé problémy přetrvávají i nadále – např. zadržování íránských aktiv v USA.
Totální, násilné a kruté potlačování lidských práv
Oproti očekávání milionů lidí si začal nový režim počínat nemilosrdně z hlediska lidských práv, veškerá opozice byla násilně umlčena či vyhnána do exilu, řada intelektuálů byla uvězněna. Základem íránské státnosti se stalo islámské právo šaría, vyžadované až s extrémní důsledností – např. za islámský prohřešek se u žen považuje i to, kdyby se na veřejnosti objevily s nalakovanými nehty. Islám obecně neakceptuje lidská práva – např. ženy jsou v nižším postavení vůči mužům. Proto v soudním procesu mužům stačí jen jeden svědek, kdežto ženy musí mít dva svědky, což bývá velký problém. Jinak řečeno, v Íránu se pod hlavičkou náboženské čistoty okamžitě přešlo k totálnímu, násilnému a krutému potlačování lidských práv. Vztahy mezi Íránem a USA se »přes noc« staly hluboce nepřátelskými. Druhým úhlavním nepřítelem se stal Izrael, což si ale do jisté míry zapříčinil sám svoji agresivní protiarabskou politikou a touhou stát se v tomto regionu hegemonní silou.
Mainstreamová média halasně informují o tom, že se režim v Íránu má vyměnit, protože se jedná o diktaturu. Problém je v tom, že země má jasně stanovenou ústavu a není možné, aby se odstraněním jednoho člověka či malé skupiny mohl režim změnit. Muselo by opravdu dojít k nějaké velké revoluci. Pokud ne, pak může systém pokračovat s jistými změnami, protože přijdou do řídících pozic jiní lidé. Ideologie, na které stojí celý státní systém, vychází z šíitské náboženské představy, že existuje člověk, který je Bohem vyvolen, aby vedl či spasil svět – Mahdí, který nastolí věk spravedlnosti a pravé víry. Je to dvanáctý potomek v řetězci tzv. imánů, který odešel do tzv. »velké okultace«, kdy žije ve skrytu a až přijde čas, objeví se jako vykupitel a povede boj s antikristem společně s Ježíšem Kristem.
Íránský systém se nezmění vraždou několika představitelů
Ideologickým základem celé Íránské islámské republiky je to, že do doby než se objeví, tak mají svět spravovat ti, kteří nejlépe znají Boží zákon – islámští právníci. A na tomto postulátu stojí celý komplikovaný íránský ústavní pořádek. Írán má světský parlament, který přijímá zákony podobně jako u nás. Ale každý přijatý zákon musí projít schvalovacím postupem orgánu, který lze volně přirovnat k našemu ústavnímu soudu. Tento orgán zkoumá, zda přijatý zákon není v rozporu s principy islámského práva, ale má i další pravomoci. Podobným způsobem funguje bankovnictví v islámském světě, které je velmi odolné k různým výkyvům a finančním krizím. A nad tím vším v Íránu je nejvyšší znalec islámského práva, který je volen na doživotí jiným orgánem složeným pouze ze znalců islámského práva, kteří jsou sice voleni přímo lidem, ale musí splňovat určitou náboženskou a právní kvalifikaci. Pokud se někdo z venku domnívá, že když se zavraždí několik íránských představitelů, tak tím se naruší tento systém, jde o projev jen jejich zbožného přání a neznalosti tohoto íránského vládnoucího systému. V íránské ústavě je zakotveno, že po smrti nebo odvolání nejvyššího duchovního vůdce bude ho zastupovat tzv. tříčlenná Rada, a to až do doby než bude zvolen nový. Přitom dva z této Rady jsou stanoveni ústavou. Je to prezident a hlava soudní moci. Ten třetí je volený 88člennou Radou znalců islámského práva, kteří volí i nejvyššího íránského znalce islámského práva a zároveň kontrolují jeho činnost. Neznalost Západu tohoto složitého vládního systému plodí mylnou představu o činnostech a rozhodovacích mechanismech islámské vládní moci.
Írán už pět desetiletí žije v omezené ekonomice díky USA a státu Izrael. Ale Íránu v první řadě jde o životní úroveň Íránců. Proto v jejich podmínkách o ukončení stávajícího konfliktu je také odstranění ekonomických sankcí, aby mohli normálně ekonomicky fungovat. Co se týká obavy týkající se výroby jaderné zbraně, tak čelní náboženští představitelé Íránu vyhlásili fatwu na tuto výrobu. Proto se také Írán stal signatářem Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, na rozdíl od Izraele. Co by Írán chtěl, být připraven k poslednímu kroku k výrobě této zbraně, coby formy odstrašení, neboť Izrael je schopný tuto zbraň použít. Přitom nad stavem izraelského jaderného potenciálu se nikdo nepozastavuje. Opět dvojí západní metr.
Silné rodinné propojení mezi Libanonem a Íránem
Írán nebyl vždycky šíitskou zemí. Asi až do 17. století tam převládal sunnitský islám. Podnětem ke změně byli sunnitští Osmané, proti kterým se zvedl odpor, a proto se nábožensky podpořil změnou na šíitský islám, který má řadu výhrad vůči sunnitskému pojetí islámu. Ale i šíité se dělí do několika větví. Konkrétní typ šíitského vyznání se dostal do Íránu z jižního Libanonu. Proto je do dnešního dne silné rodinné propojení mezi Libanonem a Íránem. Dnešní problém mezi Hizballáhem a Izraelem je ve skutečnosti problémem mezi Libanonem a Izraelem. Stačí, aby Izrael přestal okupovat část Libanonu, a nesnáz s Hizballáhem se téměř ukončí. Přitom Libanon je velký asi jako Slovensko, ale se čtyř až pětinásobným počtem obyvatel. Nebo chce Izrael opět předvést světu svoji genocidu části Libanonu? Dokud se tento problém nevyřeší, bude Írán podporovat Hizballáh.
Írán je klasickou ukázkou toho, že nastolením ortodoxního výkladu principů islámu se základní lidské hodnoty snadno přetaví v netolerantní systém až v systematickou dehumanizaci. Přitom nezáleží na tom, zda je u moci šíitské nebo sunitské náboženské křídlo. Islám je netolerantní. Rozdíly v té či oné islámské zemi se projevují právě v tom, v jakém rozsahu se lpí na islámském právu šaría.
Ale také se ukazuje, že pouhé hloupé kopírování západního systému, zvláště pak amerického stylu demokracie nebo dokonce snaha o jeho nastolení v zemích s islámským obyvatelstvem, je nejenom naivní snahou, ale je to přímo kontraproduktivní, a ve svém důsledku to vždy dříve nebo později vede k vytvoření ortodoxních netolerantních islámských vládnoucích systémů. Tato americká představa o nadřazenosti jejich typu demokracie je zrůdná nejenom vůči arabským zemím, ale je zrůdná vůbec.
Další americkou nesmyslností až idiocii je, že stačí islámským zemím vnutit jejich styl demokracie a okamžitě, jako mávnutím kouzelného proutku, se vyřeší problém s islámským světem. Jde o obdobný projev americké netolerance a hrubého nepochopení historických, kulturních a náboženských odlišností stejně tak, jako v případě ortodoxních islámských zemí vůči ostatním. V tomto směru si nemají oba dva protipóly co vyčítat.
Íránsko–irácká válka a její důsledky
Dne 2. září 1980 vypukla íránsko–irácká válka. Důvodem k válce byl především záměr Hussajna posílit své pozice v regionu a zájem o bohatá naleziště ropy v této části Íránu. Přestože se iráckým jednotkám zpočátku dařilo využít své převahy a momentu překvapení, do roku 1982 íránští bojovníci vytlačili iráckou armádu zpátky za hranice. Chomejní odmítl příměří nabídnuté Irákem a požadoval velké odškodnění, sesazení Saddáma Husajna a jeho souzení za zločiny proti lidskosti. Dalších šest let pak probíhaly zdlouhavé boje provázené útoky na tankery v Perském zálivu. Irák byl ve své válce proti Íránu podporován především arabskými státy v čele s Egyptem a socialistickými zeměmi. Až v roce 1988 se Chomejní rozhodl přistoupit na příměří zprostředkované OSN, které ovšem sám přirovnal k »vypití otráveného poháru«. Během války bylo zabito přes 100 000 íránských civilistů a vojáků iráckými chemickými zbraněmi. Celkový počet íránských obětí války se odhaduje na 500 000 až 1 000 000 lidí. Nedlouho po ukončení války umírá 3. června 1989 ajatolláh Chomejní a jeho nástupcem se překvapivě stává Sajjid Alí Chameneí. V červenci 1989 dochází k posílení role prezidentského úřadu a také ve vedení země převážili pragmatici, kteří kladli důraz na rozvoj ekonomiky a vzdělanosti a snažili se vymanit zemi z mezinárodní izolace, způsobené tvrdou islamistickou rétorikou z předchozích let.
Islám do Evropy nepatří a náš systém nepatří do jejich světa
Mnozí nechápou, včetně politiků, že islám je zcela hodnotově odlišný systém, který ze svého principu nemůže akceptovat náš styl života i mnohé naše občansko-právní zákony. Proto se skutečně věřící muslim nemůže zcela integrovat do našeho demokratického systému, neboť by se z hlediska jejich ortodoxie provinil vůči islámským principům, a tudíž by přestal být pravověrným muslimem. Proto islám do Evropy nepatří. To vidíme dnes a denně v zemích na západ od našich hranic, které to nepochopily a připustily islámskou ilegální migraci.
To na druhé straně neznamená, že se nemůžeme slušně domlouvat s islámským světem, pokud budeme respektovat styl života v jejich zemích a nebudeme jim do jejich způsobu vlády kecat. Ale zároveň nelze připustit vytváření islámských diaspor v Evropě, protože se snaží uplatňovat jejich hodnotový systém v našem prostředí. Přitom mnohé hodnoty islámu nejsou kompatibilní s naším demokratickým systémem. Islám do Evropy nepatří, a naopak náš systém nepatří do islámského světa. To, že lze stav vzájemné koexistence nastavit, potvrdila právě Čína a Rusko s Íránem. To však vyžaduje, abychom se jim nesnažili diktovat, co mají, a co nemají ve svých zemích dělat. To nám nepřísluší, neboť jejich svět je zcela jiný, než ten náš. Oba tyto světy jsou v mnohých svých hodnotách zcela neslučitelné. Pokud chceme žít v islámské zemi, musíme respektovat její pravidla a normy života. V opačném případě brzy narazíme na tvrdý nesouhlas s naším konáním. To je zcela v pořádku, ale musí to platit i pro muslimy žijící u nás. Bohužel to v Evropě neplatí, a díky tomu na to doplatíme.
Eurounijní přístup k muslimům, kteří k nám přišli nikým nezvaní, není vůbec v pořádku. Není možné být tolerantní k jejich netoleranci. Buď budou respektovat naše zákony a demokratické hodnoty, nebo tady nemají co pohledávat. Musí být nastaven tvrdý postih za porušení našich pravidel života a zákonů. Obecně platí, že tyto nepřizpůsobivé muslimy vězení nepředělá. Ba právě naopak. Proto namísto vězení je nutné zvolit jejich okamžité vyhoštění a v případě větších problémů vyhoštění celých rodin. V tomto směru, a nejenom v něm, je eurounijní jurisdikce zcela nedostačující. V tomto kontextu je pseudohumanitární a protievropská. S tím souvisí požadavek k absolutní netoleranci vůči ilegálním migrantům. Jediným rozumným a fungujícím vzorem je australský model, který se osvědčil v praxi.
Agresoři – Izraelci a Američané – se hrubě přepočítali
Hegemonistické zájmy židovského státu Izrael zplodily izraelsko-americký konflikt s Íránem. Bohužel Trump vojensky podpořil mocenské zájmy Izraelců, a tím se zpronevěřil svým předvolebním slibům. Američané také počítali s tím, že narůstající nespokojenost Íránců s režimem je v případě války vyžene do ulic. Agresoři proti Íránu se však dopustili mnoha chyb. K těm největším patří útok na dívčí školu ve městě Mínáb, při kterém zahynulo na 175 lidí, z nich více než 130 byly školačky. Tato skutečnost jen umocnila odpor Íránců proti oběma agresorům a tím sjednotila obyvatele, a proto jejich nespokojenost ustoupila do pozadí. Válka Íránce v zemi sjednotila. S tím agresoři nepočítali. Nepochopili, že Íránci mají jinou mentalitu než Arabové. Íránci předpokládali tuto izraelsko-americkou agresi a velmi dobře se na ni připravili. Proto se nenaplnil útočný plán agresorů, který předpokládal vítězné tažení trvající jen několik dní. Navíc se důsledky tohoto konfliktu projevily globálně obrovskými problémy v dodávkách ropy a zemního plynu. Proto Čína požádala Rusko o zdvojnásobení objemu dodávek a Rusko jejich požadavek potvrdilo. Eurounijní politici, kteří ve svých rozhodovacích procesech znásilňují ekonomické zákonitosti hloupou ideologií, mají nést za dnešní eurounijní těžkosti svoji politickou i trestní zodpovědnost. Zdá se, že dnešní EU už začíná »zvonit hrana«.
František Krincvaj