Sociální demokracie opustila svoji tradiční politiku, kritizuje místopředseda ČSNS Jaroslav Král

Česká strana národně sociální je druhou nejstarší nepřetržitě existující politickou stranou u nás po sociální demokracii. Přesto je její vliv naprosto nesrovnatelný s dobou první republiky, kdy za ni mluvila slavná jména československé historie jako Václav Klofáč, Edvard Beneš či Františka Plamínková. Její pozice na levici však může být významná díky spolupráci s jinými vlasteneckými subjekty. V rozhovoru pro iportaL24.cz to uvedl místopředseda ČSNS Jaroslav Král, který se zároveň ostře vymezil vůči vládě Petra Fialy (ODS) i vůči »stalinistickému křídlu« v KSČM.

Pane místopředsedo, ČSNS byla jednou z určujících sil první republiky. Dá se vrátit tato slavná doba?

Myslím, že slavná doba první republiky se vrátit nedá. Dneska jsou podmínky a poměry zcela jiné, ale podotýkám, že já to hodnotím jako krásné období. Politickou elitu první republiky obdivuji! Včetně toho, že se rozhodující politici dokázali mezi sebou vždycky domluvit. Byla to pětka klíčových parlamentních stran, které utvořily svým způsobem jakýsi politický kartel. To je třeba si připustit, ale bylo to dáno i tím, že se vyvažovaly nároky Sudetských Němců. Důležité je, že i když ty strany spolu taky dost bojovaly, v základních národních zájmech a otázkách národní existence se vždycky dokázaly domluvit. To je něco, co nám tady dneska asi dost chybí.

Já jsem se ptal spíše z pozice národních socialistů. Jestli se strana může výhledově vyšvihnout do role, jakou zastávala v době první republiky?

My momentálně samostatně jít nemůžeme. Na to nemáme ani počet členů, ani peníze, ani další předpoklady. A už vůbec ne přízeň sdělovacích prostředků. Z toho důvodu je v současné době nereálné, abychom kandidovali samostatně, ale děláme rozumnou politiku v tom, že se snažíme spolupracovat s jinými formacemi a tak se můžeme zapojit do širšího politického proudu. Tuhle cestu my dneska vidíme jako praktickou a reálnou.

Jste součástí nově vzniklého spolku Nespokojení Jiřího Paroubka, z kterého má vzniknout na podzim levicové hnutí. Když si pohraji s tím názvem – s čím jste především nespokojení?

Nespokojení jsme samozřejmě se současným vývojem. Protože tato vláda vede zemi – nechci volit příliš silná slova – ale skoro do záhuby. Protože ona dělá nevratné kroky, které těžko bude jakákoliv další vláda napravovat. Bude to velmi, velmi složité. Ať už jde o míru zadlužování, ale i o strukturální věci, které teď probíhají. V tomto smyslu jsme nespokojení, ale těch nespokojených je dneska ve společnosti většina, i když průzkumy veřejného mínění to zatím ještě neukázaly tak průkazně. Na druhou stranu je otázka, jak se ty průzkumy dělají. Ale myslím si, že třeba na náměstích je to také dost patrno. Demonstrace jasně ukazují náladu ve společnosti. Chceme všechny ty problémové věci konstruktivně řešit a domnívám se, že Jiří Paroubek nabízí ve své osobě určitou zkušenost.

Přesto bych rád upřesnil to, co jste uvedl ve své otázce. Jako strana totiž nejsme členy spolku Nespokojení. Ten je budován na individuálním členství a jeho součástí jsou členové různých politických stran. Je tam tedy naše strana, pochopitelně v osobách těch individuálních členů, dále strana DOMOV a Česká suverenita, jsou tam sociální demokraté, i když hlavně ti bývalí. To, co odešlo a ještě bude odcházet z ČSSD. Jiří Paroubek, Michal Hašek a další. Uvidíme, co se stane dál. Buď bude sociální demokracie součástí nějakého levicového proudu jako taková, čemuž to ale zatím moc nenasvědčuje, nebo tam přejdou aspoň někteří členové, kteří nesouhlasí s politikou Michala Šmardy.

Předpoklad je takový, že by se spolek Nespokojení měl na podzim pro účely voleb do Evropského parlamentu přetransformovat do politického hnutí, které by zastřešilo zbytky naší levice, to znamená komunisty, část sociální demokracie a malé strany, které se k tomu přidají.

Nemáte jako národní socialisté problém z hlediska spolupráce s komunisty, i kvůli tomu, co se stalo v 50. letech?

Je pravda, že třeba Marta Semelová coby předsedkyně pražské organizace je pro nás nepřijatelná. Na vlastní oči jsem viděl a na vlastní uši slyšel, jak v České televizi zpochybnila nedobrovolnost přiznání Milady Horákové, která pak byla popravena. To je pro nás naprosto zásadní věc! Na druhou stranu je potřeba také vidět, že současní komunisté už jsou něco trochu jiného. Kateřina Konečná a další lidé už nepatří k tomuhle stalinistickému křídlu, které víceméně už jen dožívá nebo odchází ze scény. Souvisí to s generační výměnou a ukazují to i výsledky voleb, kdy s každými dalšími zisk komunistů klesá. Čili ten proces je nezadržitelný. A třeba právě Kateřina Konečná je pro mě už dneska přijatelná, protože když vidím její práci v Evropském parlamentu a natočená videa, jsou nesmírně kvalitně udělaná a já s tím nemám žádný problém. Navíc – pokud se stanou komunisté součástí nějakého širšího společenství, budou se muset také přizpůsobit těm ostatním. Čili nemám strach, že by nás ovládli, pohltili a politicky se vrátili ke starým pořádkům. To opravdu ne.

Už jste to nakousl, ale já bych poprosil o zevrubnější rozbor: jaký máte, coby bývalý sociální demokrat, názor na současnou ČSSD pod vedením Michala Šmardy?

Sociální demokracie opustila svoji tradiční politiku. Ona už dneska nedělá politiku ve prospěch pracujících. Změnila se. My v našem spolku Nespokojení používáme označení, které se mi hodně líbí – že se stala tzv. Oranžovou TOP 09. To znamená, že tam převažuje problematika LGBT, zeleného údělu a dalších věcí, o kterých silně pochybujeme, protože jsou v rozporu se zdravým rozumem. Michal Šmarda zavádí stranu někam, kde sociální demokracie historicky nikdy nebyla.

Víc nevím, co bych k tomu mohl říci. Já jsem odešel ze sociální demokracie v roce 2011, když Jiří Paroubek založil stranu LEV 21 – Národní socialisté. Takže detaily z vnitřního života ČSSD momentálně tolik neznám. Ale v každém případě je pro mě v dnešní době sociální demokracie nevolitelná. To říkám otevřeně.

Mluvil jste o nespokojenosti s Fialovým kabinetem. V této souvislosti si vybavuji, jak Jiří Paroubek na jistém shromáždění prohlásil, že se jedná o nejhorší vládu od roku 1989, ale možná i od roku 1918. Rád bych se zeptal, jak touto optikou hodnotíte konsolidační balíček, který nyní rezonuje veřejným prostorem zřejmě nejvíce.

Konsolidační balíček je takový mišmaš. Je to výsledek kompromisu pěti vládních stran na základě nápadů, které vznikly z NERVu. Ten přišel s několika desítkami návrhů na opatření, a protože vláda nedělá vlastní hospodářskou politiku, a už vůbec ne koncepční, tak se upnula na seznam návrhů NERVu a z toho vzešla jakási koaliční dohoda. Ale vzhledem k tomu, že NERV jsou představitelé byznysu, současní nebo bývalí představitelé bank a různí poradci tohoto typu, pochopitelně jejich návrhy musejí být ryze pravicové. Ten balíček daleko více zatěžuje nízkopříjmové vrstvy než ty, které jsou zámožnější, bohatší.

Je to evidentní, ať už jde o DPH nebo další položky. Do vyšší sazby DPH se přesouvá teplo, vodné a stočné a tak dále. To jsou všechno věci, které poškodí hlavně ty nízkopříjmové skupiny. A navíc dojde i ke zrušení jiných výhod, které byly ve prospěch rodin s dětmi, jako je například školkovné. Takže v tomto smyslu se ztotožňuji s hodnocením, že je to asi nejhorší vláda v historii, protože je především odborně nekompetentní.

A jak se coby právník díváte na nedávné snížení zákonné valorizace důchodů? Jak podle vás Ústavní soud rozhodne?

Jak rozhodne, je otázka. Netýká se to jen Ústavního soudu, ale celé soudní soustavy. Její rozhodování je dneska trošku ruleta – na rozdíl od minulosti, kdy bylo rozhodování soudů všech stupňů do značné míry předvídatelné. Nyní tomu je zcela naopak. Možná to je odvážné tvrzení, ale řada rozsudků a judikátů to dokládá.

Takže nevím, jaké bude rozhodnutí Ústavního soudu pod vedením Pavla Rychetského, který evidentně nadržuje vládě, což ukázalo již nedávné zrušení části volebního zákona po vyhlášení voleb. A také bych připomněl, že Ústavní soud pod vedením Pavla Rychetského zrušil mimořádné volby v roce 2009, což byla také věc, na kterou neměl podle své kompetence ani právo, protože Ústavní soud nemůže rušit ústavní zákony. Přesto se to stalo. Ústavní zákon by měl rušit běžné zákony, případně vyhlášky, a nikoliv zákony ústavní, protože Ústava je také jeden z mnoha ústavních zákonů a je postavená z hlediska procedury přijímání a platnosti na úrovni všech ostatních ústavních zákonů. Rozdíl mezi Ústavou, tj. ústavním zákonem s tímto názvem, a dalšími ústavní zákony, je v tom, že Ústava je věcně univerzální, zatímco jiné ústavní zákony se týkají určitých úseků života společnosti a nejsou věcně univerzální. Podle mého názoru není Ústavní soud oprávněn rušit ústavní zákony vůbec.

A to, co udělal Pavel Rychetský, znamená, že si osvojil názor, že je tady jakési jádro Ústavy, které je jakoby nadřazeno zbytku toho ústavního pořádku. A to jádro Ústavy, její základní principy, jsou nadřazeny i ostatním ústavním zákonům, což je ovšem z mého pohledu chybný výklad. Jsou na to samozřejmě různé názory. Říká se, že když se sejdou tři právníci, tak mezi sebou vytvoří pět právních názorů. Ale podle mě je to tak, jak jsem vám nastínil, a dokud tam bude sedět Pavel Rychetský, půjde Ústavní soud na ruku vládě.

Nicméně i Ústavní soud musí respektovat některé zřejmé věci a tady jsou argumenty pro zrušení snížení valorizace důchodů přece jenom silnější, protože došlo k porušení procesních záležitostí. Došlo k tomu ve stavu legislativní nouze, navíc snížení valorizace bylo zdůvodněno hrozbou hospodářské škody. Platby za důchody přece nemůžou být označeny za hospodářskou škodu! To je něco, co mně přijde naprosto absurdní. Takže uvidíme, jak to dopadne. Buď Ústavní soud bude ještě více nahrávat Fialově vládě, nebo bude rozhodovat po právu, a pak by měl sníženou valorizaci zrušit.

Když se vrátíme do minulosti, bylo podle vás rozhodnutí Ústavního soudu o zrušení mimořádných voleb z roku 2009 motivováno snahou oslabit Jiřího Paroubka a vychovat si za ten půlrok navíc Věci veřejné, které následně vstoupily do vlády?

Jsem přesvědčen, že ano. Tehdy zde vznikla úřednická vláda Jana Fischera a šlo o to, aby vládla co nejdéle. Podobný vývoj můžeme dneska vidět i na Slovensku, kde došlo k tomu, že po rozpadu vládní koalice byly vyhlášeny mimořádné volby a byla utvořena nyní úřednická vláda, a to s obrovským předstihem před termínem voleb. Ten má být v září. Takže je to konstrukce, která ve svých důsledcích působí proti Robertu Ficovi a SMERu, protože ta úřednická vláda nemůže být tak razantně kritizována. Tím se hroty otupí a bývalá vládní garnitura, která je nyní mimo úřednickou vládu, získá delší čas k novému zformování před volbami v září. Pokud by prezidentka Čaputová jednala korektně, pak měly být mimořádné volby uspořádány skutečně tak, jak požadoval SMER – tedy v červnu, nikoliv až v září. Instalace úřednické vlády s tímto velkým časovým odstupem napomáhá evidentně vládě bývalé.

Mezi tzv. vlasteneckými stranami, mezi něž se ČSNS také řadí, nepanuje jednota ve vztahu k EU a NATO. Byl byste pro vystoupení z těchto organizací?

V zásadě bychom byli rádi, kdybychom stáli mimo tyto struktury, ale protože jsme realisté, tak víme, že v současné době zatím naše vystoupení ani z Evropské unie, ani z NATO nepřichází v úvahu. Ty struktury jsou natolik silné, že by nás prostě nepustily. Němci nás rozhodně z Unie nepustí, stejně jako Američané z NATO. Takže to je v současné době nereálný předpoklad. Ale samozřejmě, bylo by to fajn, kdybychom mohli obnovit naši národní suverenitu.

Paradoxně platí, že svým způsobem méně nebezpečné – a opravdu to zní dost podivně – je naše členství v NATO, protože tam panuje princip jednomyslnosti. Takže kdyby například Zemanova vláda v roce 1999, kdy jsme byli čerstvými členy NATO, nepovolila přelety bombardérů na Jugoslávii, tak by k tomu nedošlo. Tehdy šest ministrů Zemanovy vlády hlasovalo proti, ale většina byla pro. Do jisté míry to mohu chápat z toho hlediska, že jsme byli čerstvými členy a nechtěli dělat potíže hned po vstupu. Uvědomuji si, že Američané jsou natolik silní, že by si asi stejně vynutili svoji vůli, přesto opakuji, že princip jednomyslnosti v NATO funguje, tedy alespoň formálně. Zatímco Evropská unie nás, zejména po Lisabonské smlouvě, válcuje principem většinového hlasování zcela bezostyšně. V tomto smyslu je pro Českou republiku mechanismus rozhodování v EU mnohem méně příznivý než to, co se děje v NATO.

Inu, když jste mluvil o národní suverenitě, kterou máte v programu, jak s ní konvenuje tzv. obranná smlouva mezi USA a Českou republikou?

No, nekonvenuje vůbec, pochopitelně. Tato obranná smlouva je svým způsobem zbytečná, protože jsme členy NATO tak jako tak. A z těch aliančních závazků vyplývá, že se můžou přes naše území přesouvat i cizí vojenské jednotky, tedy alianční, včetně amerických, což se samozřejmě děje zcela běžně. Na našem území také nějakou dobu při transportu pobývají, a proto ta smlouva zaprvé vůbec není potřebná a za druhé, američtí vojáci budou vyňati z české jurisdikce, což je další ukousnutí těch zbytků suverenity, které nám ještě zbývají.

Souhlasíte s masivní vojenskou podporou Ukrajině, jak ji realizuje Fialova vláda, nebo platí to, co zaznívá i na demonstracích – totiž že kdo chce mír, neposílá zbraně?

Také si myslím, že v tomto ohledu vláda překročila naše národní zájmy. Naprosto souhlasím s humanitární nebo ekonomickou pomocí. Ta je zcela v pořádku, ale nic se nesmí dít na úkor našich občanů. Mně nejvíc vadí poskytování zbraní v tomto rozsahu, protože my jsme jich předali daleko víc než ostatní státy v poměru k vojenskému rozpočtu. Slovensko, Maďarsko a další státy se chovají zcela jinak. A platí to, co už jsme říkali opakovaně na různých našich akcích, že státy, které spolu obchodují, proti sobě neválčí. Měli bychom podporovat ekonomickou spolupráci a nikoliv řešit problémy vojenským způsobem.

Je skutečně jediným viníkem války a oním agresorem Rusko?

Z formálně právního hlediska Rusko agresorem samozřejmě je, ale není možné celou situaci vnímat bez historického kontextu. Musíme se ptát, proč Rusko šlo na Ukrajinu. Je to dáno tím, že tam bojuje o své bezpečnostní zájmy, protože není možné, aby Rusko bylo z ukrajinského území ohrožováno třeba jadernými zbraněmi, protože na Krymu měla být postavena americká základna. Po připojení Krymu k Rusku se tato základna začala stavět v Očakovu, což je západně od Krymu.

Kdy začal vlastně ruský útok na Ukrajinu? Čtyřiadvacátého února 2022. A první, co Rusové udělali, bylo, že bombardovali tu rozestavěnou americkou základnu. Pro Rusko je zkrátka nepřijatelné, aby byla Ukrajina členskou zemí NATO a aby ho případné jaderné zbraně mohly ohrožovat z ukrajinského území. Protože z Krymu by to bylo, kdyby tam Američané postavili tu základnu, nějakých pět až sedm minut, kdy rakety doletí do Moskvy. A to Rusko nemohlo tolerovat! Čili kdyby Ukrajina byla neutrálním státem, nikdy by k něčemu takovému nedošlo. Ale protože Ukrajina usiluje o vstup do Evropské unie, ale co horšího, ještě i do NATO, tak Rusko nemůže tyhle věci přehlížet, nehledě na to, že vystupuje na ochranu ruských menšin, které jsou na ukrajinském území. Takže ano, je to agrese, ale je potřeba vědět, proč k ní došlo. Z pohledu historie. Jakékoliv jiné interpretace jsou naprosto jednostranné a zavádějící.

Jak to podle vás dopadne?

To je těžká otázka. Až se ty strany úplně vyčerpají, určitě tam bude uzavřen mír, nebo alespoň příměří. Otázkou ovšem je, jak dlouho bude trvat, protože boje můžou zase po nějaké době vzplanout. To je třeba letitý konflikt mezi Izraelem a okolními arabskými státy. Bylo pár let od příměří a pak to vypuklo znovu. Totéž se může stát i na Ukrajině. Ta samozřejmě nemůže tento zápas vyhrát, protože Rusko je přece jenom ekonomicky i vojensky silnější, takže dojde k nějakému kompromisu, kdy se Ukrajina bude muset smířit i s určitými územními ztrátami. Tak to prostě je. Představa, že by Rusové vrátili například Krym, je podle mě sci-fi. Otázkou je, zda se Ukrajina během těch let míru znovu nevyzbrojí. Pak to může vzplanout znovu. Čili ten konflikt bohužel nemá žádné rozumné nebo dobré řešení. Nechci tu věštit z křišťálové koule, ale zatím to nevypadá, že by se obě strany vyčerpaly bojem. Zatím spolu prakticky nezačaly jednat, i když je tu čínská iniciativa. Asi to bude ještě trvat dlouho, ale zaplaťpánbůh, že se do toho Čína vložila a že je aktivní.

Petr Kojzar

FOTO – iportaL24.cz/Marcela Špičková