Kosovo, naše podbízivost Spojeným státům

Dne 21. května přesně před patnácti lety na svém výjezdním zasedání v Teplicích Topolánkova vláda schválila uznání Kosova. Bylo to překvapivé. Předložený návrh ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem musel snad zaskočit samotného premiéra. Nebyl totiž v programu teplického jednání.

Když jsem si toto připomenul, uvědomil jsem si, že pan Schwarzenberg byl vlastně vždy tam, kde v zájmu Spojených států jsme udělali něco (ne my, pochopitelně, ale nám zvolení představitelé) proti našim zájmům, ale v zájmu USA a pochopitelně i Bilderbergu. Připomínám nejen jeho provokační cestu na Kubu nebo rozdávání pivních plechovek na ukrajinském Majdanu. Tehdy nám tento pán vzkázal, že s tímto faktem musíme pracovat, a uznat realitu, tedy samostatnost Kosova. A vůbec nevadilo, že většina zemí Unie byla tehdy jiného názoru.

Ale ono to nebylo a ani dosud není tak jednoduché. Teprve 17.února převážně Albánci obsazený kosovský parlament schválil vyhlášení samostatnosti, ač podle platné ústavy byla provincie stále součástí Srbska (Jugoslávie). Svět byl zaskočen, vždyť přece po odchodu jugoslávské armády území bylo pod správou OSN a tudíž nemělo by mít taková práva. Jenže byl tu zájem Spojených států, které před tím válečnými akcemi donutily jugoslávskou armádu k odchodu. A proti tomu nebylo možné se postavit. Tak Organizace spojených národů opět pohořela. Vždy zájem Spojených států při podobných akcích byl prvořadější, než ostatních zainteresovaných zemí. V tomto případě Srbska, jehož po staletí bylo součástí.

Tehdy v onom květnu roku 2008 jen několik zemí zcela závislých na USA uznalo samostatnost Kosova. My byli, jak jsem již napsal, mezi prvními. Schwarzenberg tedy zaúřadoval. Léta trvala, než asi stovka států uznává tuto samostatnost. Bylo jich víc, ale část odstoupila od uznání. Jen my nikoli. Ani vláda Andreje Babiše nedokázala se vzepřít »autoritě« Washingtonu a tak zůstalo jen na prezidentu Zemanovi, aby se za všechna naše příkoří srbskému lidu omluvil.

Srbsko samo stále Kosovo pokládá za část své země. Nemá naději současný stav však změnit. I když odtržená provincie nebyla dosud přijata do OSN, je v orgánech, kde převládá vliv Spojených států, přijímána jako řádný člen – v Mezinárodním měnovém fondu ad. USA zatím v klidu vybudovaly zde svou největší vojenskou základnu v Evropě, jejich globalizované firmy převzaly do svých rukou většinu nerostného bohatství země a staly se jejími ochránci. Nad zločiny albánské UCK – Albánské osvobozenecké armády – se zavřely dveře na klíč. Jen formálně se po velmi dlouhé době Mezinárodní soudní dvůr vrátil k zločinům, které má na svědomí její vůdce, pozdější premiér a prezident Kosova Hásim Tkaci. Na rozdíl od obvinění srbskobosenských představitelů a bývalého prezidenta Srbska Slobodana Miloševiče nikdy jeho rozsudek vyřčen nebude. Nemá totiž o to zájem americká strana a Evropa je jen zdánlivou demokracií. Musí poslouchat a poslouchá.

Ostatně, není poprvé, co svět – tedy ten demokratický, především natovská Evropa, jak nám tvrdí česká média – přijal americkou pravdu za svou. Připomínám Irák, Afghánistán, Libyi, zničení plynovodu v Baltu, a dnes Ukrajinu. A vůbec nevadí, že při tom většinou byla porušena řada smluv nebo dohod.

K tomu, aby ovšem mohli Američané ovládnout svět a zavést tu všude americkou demokracii, musí mít své satelity. Evropskou unii, NATO, pakt v Indickém oceánu, Taiwan, atd. atd. Jde také o základny amerických vojenských sil rozmístěné po světě. Prý jich je na osm set a jsou všude. Tedy všude tam, kde mohou kontrolovat druhé a případně také zasáhnout. Také proto některé státy si podřizují zcela. Bude mezi nimi po podpisu smlouvy i Česká republika, protože jen my budeme slibovat, podřizovat se, nabízet se. Nebude reprocitní. Prý něco je třeba za naši obranu obětovat. Jenže my nepotřebujeme obranu za cenu ztráty suverenity. Dřív nebo později náš mentor bude nepříjemnou zátěží a znovu Evropou bude znít Amis, go home! Vše chce jen svůj čas. Také tady u nás.

Jaroslav Kojzar