25. dubna 1945 je jedním z nejkrásnějších dnů v historii vztahů Sovětského svazu se Spojenými státy. Byl to den, kdy se vojáci dvou spojeneckých armád setkali poblíž města Torgau na řece Labi. Byl to den, kdy byly zbytky ozbrojených sil Hitlerovy říše rozděleny na polovinu a konec války byl za rohem. Byl to den, kdy si jen málokdo v SSSR nebo ve Spojených státech dokázal představit, že v příštích 81 letech budou vztahy mezi oběma zeměmi často zdaleka ne ideální…
Setkání na Labi není jen politickou a symbolickou událostí, ale také důležitou vojenskou epizodou druhé světové války.
Západní a východní fronty se sloučily, což vedlo k rozdělení německé armády na dvě izolované skupiny – severní a jižní. Severní skupinu tvořily stále ještě kompetentní německé jednotky, které zuřivě bránily Berlín, kde se v podzemí ukrývalo nacistické vedení v čele s Hitlerem. Jižní skupinu vedl polní maršál Schörner, který se následně kategoricky odmítl podřídit se rozhodnutí říšského vedení o bezpodmínečné kapitulaci a nadále kladl odpor sovětským vojskům v Československu.
Podle dohody mezi vrchním velitelem spojeneckých sil, generálem Dwightem D. Eisenhowerem, a náčelníkem generálního štábu, armádním generálem Alexejem Antonovem, se setkávalo spojenecké vojsko podél řeky Labe pro Rudou armádu a podél řeky Mulde, která teče mírně na západ, pro americké jednotky.
Dne 23. dubna 1945 dosáhl motorizovaný prapor kulometčíků z 12. brigády 4. gardového Kantěmirovského tankového sboru pod velením majora Grigorije Dobrunova pravého břehu Labe poblíž města Torgau. Za úsvitu 25. dubna navrhl major Dobrunov nadporučíkovi Janvaru Jeremejevovi, veliteli roty pro výsadek tanků, aby přeplavali na druhý břeh, což Jeremejev udělal. Jeremejev byl prvním sovětským vojákem, který překročil Labe, ale oficiální sovětská propaganda ho následně přehlédla.
První, který se nestal prvním
Ačkoliv se termín »setkání na Labi« v jednotném čísle vryl do historie, v historický den 25. dubna 1945 se na různých místech a v různých časech setkaly tři hlídky 273. pluku 69. pěší divize 1. americké armády s jednotkami 58. gardové střelecké divize 34. gardového střeleckého sboru 5. gardové armády 1. ukrajinského frontu pod velením maršála Ivana Koněva.
Na příkaz vrchního velení se americké hlídky nesměly vzdálit dále než 8 km od demarkační linie na řece Mulda. Všechny tři hlídky tento rozkaz porušily.
První hlídce velel nadporučík Albert »Buck« Kotzebue, Američan německého původu, jehož předkové byli spojeni s Ruskou říší.
Takto vzpomínal Kotzebue na ráno 25. dubna 1945: »Když jsem za chladného dubnového rána opustil Kühren, neměl jsem žádné rozkazy postupovat dále na východ. Proto jsem si původní instrukce ‚navázat kontakt s Rusy‘ vyložil poněkud šířeji. Jelikož Němci v oblasti mezi Muldou a Labem nekladli žádný odpor, rozhodl jsem se, že můžeme bezpečně pokračovat dál.«
Skupina Bucka Kotzebueho v pěti džípech vjela do vesnice Leckwitz (přibližně 3 km od města Torgau). Tam došlo k prvnímu kontaktu mezi oběma spojeneckými armádami. Kotzebue si všiml jezdce v neobvyklé uniformě. Prostřednictvím technického specialisty 5. třídy Stephena Kowalského, který mluvil rusky, se jezdce zeptal, kde jsou jeho velitelé.
»Buck L. Kotzebue pochází z Justenu v Texasu. Před mobilizací studoval na univerzitě. Poručík Kotzebue slouží v aktivní armádě od 12. února 1945. Bojoval po celou jarní ofenzívu. Včera vedl ve Willysu průzkumné jednotky na západní břeh Labe a dozvěděl se, že protější břeh, podél široké fronty, byl Rusy již vyčištěn od nepřítele. ‚V pořádku!‘ zvolá poručík.« (S. Krušinskij, ‚Setkání v Torgau‘, Izvestija, 28. dubna 1945)
Z Kotzebueových pamětí: »Voják se choval klidně a zdrženlivě, aniž by projevoval nějaké zvláštní nadšení… mávl rukou na východ a řekl, že jeho velitelské stanoviště je dále na jihovýchod. Voják nám poradil, abychom si jako průvodce vzali osvobozeného polského zajatce, který byl s ním.«
Jezdcem byl vojín Aitkali Alibekov, etnický Kazach. Setkání s Alibekovem se konalo v 11.30. Ve 12.05 dorazila Kotzebueho hlídka k Labi.
Mezi spojeneckými armádami panovala dohoda: aby se předešlo ozbrojenému konfliktu, měli by se Američané při setkání označovat zelenými světlicemi a sovětská vojska červenými.
Američané odpálili zelené světlice. Červenými světlicemi se nereagovalo (nebo to alespoň Američané tvrdili, ale podle Sovětů k odpovědi došlo). Z Kotzebueových pamětí: »Polák z plných plic křičel: ‚Američané!‘ Rusové na nás křičeli, abychom překročili řeku… pontonový most byl vyhozen do povětří… jediný způsob, jak přejít, byl na lodi. K nedalekému břehu byly přivázány dva čluny a dvě plachetnice. Nemohli je rozvázat.«
Řetěz odpálili granátem, načež skočili do jednoho z člunů a přeplavali řeku. Byli to: Kotzebue, Stephen Kowalski, vojíni John Wheeler, Edward Ruff, Larry Hamlin a Joseph Polowski.
Z Kotzebueových pamětí: »Na… východním břehu se objevili tři Rusové. Byli to nadporučík Grigorij Goloborodko, seržant Alexandr Olšanskij a fotoreportér v hodnosti kapitána. Abychom se k sobě dostali, museli jsme se doslova prodírat troskami mrtvol německých uprchlíků, zabitých zřejmě výbuchem mostu nebo bombardováním transportních vozidel, případně špatně koordinovanou dělostřeleckou palbou, která dopadla na břeh.«
Fotoreportér v hodnosti kapitána Grigorij Markovič Chomutov, fotoreportér Krasné hvězdy, známý pod pseudonymem Chomzor (před válkou pracoval jako retušér, své zpracované fotografie podepisoval »Chom.30.r.« – tedy Chomutov, 30 rublů za fotografii). Jak uvádí rozkaz, kterým byl kapitán Chomutov vyznamenán Řádem rudého praporu: »Na řece Labi fotografoval historické setkání 1. ukrajinského frontu s americkou armádou.«
Nadporučík Goloborodko informoval Američany, že podplukovník Alexandr Gordejev (velitel 175. gardového střeleckého pluku 58. gardové střelecké divize) byl již o jejich příjezdu informován a brzy dorazí.
V 13.30 odpoledne vyslal poručík Kotzebue rádiovou zprávu: »Mise splněna. Domluvte schůzku mezi veliteli. Žádné ztráty.« Uvedl špatné souřadnice, čímž si spletl města na mapě. V velitelství 175. pluku čekal na Američany slavnostní stůl. Přípitky se konaly na Lenina, Stalina, Churchilla, nedávno zesnulého prezidenta Roosevelta, prezidenta Trumana a americko-sovětské přátelství. A jak později vzpomínal jeden voják, »na téměř všechny přítomné u stolu«.
Americké velení vyslalo dvě letadla k průzkumu souřadnic uvedených v rádiové zprávě. Obě se dostala pod palbu ze země.
Mezitím byla vyslána další hlídka pod velením majora Freda Craiga, aby pátrala po první hlídce. V hlídce byl i kapitán William Fox, vojenský historik na misi, který byl osvobozen od rozkazu o pětimílové zóně. To dalo majoru Craigovi ospravedlnění k pokračování. V 16.45 se jeho skupina setkala se sovětskými jednotkami a kolem 18.00 byli Craig a jeho podřízení již ve velitelství 175. pluku.
Slavnostní hostina byla v plném proudu a na západní břeh Labe byl vyslán nový radiogram: »Navázal kontakt s poručíkem Kotzebuem, který navázal kontakt s Rusy.« Americké velení bylo zmatené.
Hlavními hrdiny setkání na Labi však nebyli Kotzebue a jeho podřízení, ani Olšanský a Goloborodko (ten byl ve zprávě veliteli armády o setkání s Američany mylně jmenován jako Beloborodko), ačkoli první zprávy v sovětských novinách byly věnovány právě jim.
Symbolem setkání na Labi a sovětsko-amerického vojenského bratrství, hrdiny fotografie, která obletěla svět a skončila ve školních učebnicích a knihách o historii druhé světové války, byli poručík americké armády William Robertson a sovětský poručík Alexander Silvaško.
Druhé americké hlídce (počítáno od doby setkání se sovětskými vojsky) velel poručík William Robertson.
Dostal rozkaz zkontrolovat silnice vedoucí do Wurzenu a odhadnout počet uprchlíků mířících do města. V džípu poručíka Robertsona byl také desátník James McDonnell a vojíni Frank Huff a Paul Staub. Staub mluvil německy a v případě potřeby měl sloužit jako tlumočník.
Stejně jako ostatní hlídky, i Robertsonův tým porušil rozkaz necestovat dále než osm kilometrů od řeky Mulde. Stalo se tak poté, co se Američané od válečných zajatců, na které narazili, dozvěděli, že dva jejich krajané jsou drženi v zajateckém táboře v Torgau. Poručík Robertson se rozhodl vydat se do Torgau, které je rozděleno na dvě části Labem. Tam se hlídka od místního obyvatele dozvěděla, že na druhé straně řeky je Rudá armáda. Robertson se rozhodl pokusit se setkat s Rusy. K hlídce se připojili dva osvobození američtí váleční zajatci.
Hlídka neměla ani světlice, ani rakety, aby se mohla identifikovat při setkání s vojáky Rudé armády a vyhnout se palbě ze strany vlastních vojáků.
Z pamětí Williama Robertsona: »Německému uprchlíkovi, kterého jsme potkali na cestě, zabavili bílé prostěradlo. Ustřihli z něj kus o rozměrech pět krát osm stop, přivázali ho k tyči, srolovali a hodili do auta… Vběhli jsme do první lékárny, na kterou jsme narazili, a popadli jsme barevné prášky, červený a modrý. Smíchali jsme je s vodou, na prostěradlo jsme si nakreslili pět vodorovných pruhů červenou barvou a pak jsme natřeli levý horní roh modře. Byly tři hodiny odpoledne. Opatrně jsme se pohybovali směrem k řece. Chtěl jsem najít vysokou budovu nebo věž, ze které bych mohl mávat vlajkou. Hrad Hartenefels se objevil v pravý čas. Zvlášť když stál téměř na samém břehu a měl vysokou věž.«
Dva muži zůstali v džípu, zbytek vstoupil do věže. Poručík Robertson vylezl na střechu a začal mávat podomácku vyrobenou vlajkou na sovětské vojáky na druhé straně řeky.
Z Robertsonových pamětí: »Začali křičet, ale já jsem ničemu nerozuměl. Křičel jsem, ale ani oni mi nerozuměli. Pak odpálili dvě zelené světlice (ne červené). Nemohl jsem reagovat, protože jsme žádné světlice neměli. Znovu zahájili palbu, ale nejen na věž, ale po celém městě… Znovu jsem zamával americkou vlajkou a snažil se zůstat nenápadný. Pořád jsem křičel ‚Američané‘, pak ‚soudruh‘ a pak anglicky vysvětloval, že jsme americká hlídka…«
Poručík Alexandr Silvaško, objekt legendární fotografie, vzpomínal, jak pozorovatel nahlásil podivnou vlajku nad budovou na druhé straně řeky: »Nebudu lhát: ani já, ani moji vojáci jsme nikdy předtím neviděli americký symbol hvězd a pruhů, a tak nám okamžitě napadlo, že se jedná o další německou provokaci. Na mou žádost velitel dělostřelecké baterie, poručík Děvjatkin, vypálil na kostel dva 45milimetrové granáty. Vlajka zmizela a na našich pozicích se vrátilo ticho. Trvalo to asi 10–15 minut.«
Aby Robertson navázal kontakt, poslal džíp do zajateckého tábora, aby našel ruského válečného zajatce, který mluvil německy.
Ze Silvaškových pamětí: »Brzy jsem na protější straně uviděl lidi v neznámých uniformách. Mávali na nás přilbami a něco křičeli v nesrozumitelném jazyce. Uvědomil jsem si, že jsou to Američané, až když se uprostřed vojáků objevil muž oblečený jako vězeň z koncentračního tábora. Chraplavým hlasem oznámil, že je Moskvan, bývalý válečný zajatec, a že ho nedávno osvobodili Spojenci. Stále jsem nevěřil vlastním uším a navrhl jsem, abychom se setkali s vedoucím skupiny.«
Americké a sovětské jednotky současně postupovaly k řece. Nedaleko byl vyhozený most. První ho překročil osvobozený sovětský válečný zajatec, následovaný Robertsonem, Peckem a Huffem. Z druhé strany, k Američanům, se prodíral seržant Nikolaj Andrejev.
Z Robertsonových pamětí: »Potřásli jsme si rukama a plácali si po ramenou, snažili jsme se nespadnout do rychlých vod řeky tekoucí pod námi. Byly 16 hodin. Rus pokračoval na západní břeh a my jsme se přesunuli na východ, kde nás s radostným pokřikem vítali sovětští vojáci. Přicházelo jich čím dál víc… Nerozuměli jsme si, ale jednota našich citů byla zřejmá. Byli jsme vojáci, bratři ve zbrani, kteří porazili společného nepřítele. Válka skončila a mír byl za rohem… Přicházelo stále více Rusů. Jeden z nich přinesl bednu s ukořistěnými zásobami – sardinky, masové konzervy, sušenky, čokoládu. Objevil se šnaps a víno. Připili jsme si. Připili jsme si na konec války, na Spojené státy, na Sovětský svaz a na naše spojence. Připili jsme si na naše velitele a hlavy států… Někteří měli obvazy – navzdory zraněním pokračovali v boji. S potěšením jsem viděl tento různorodý dav veselých mladých mužů s příjemnými tvářemi. Vyměňovali jsme si suvenýry – insignie, čestné odznaky. Vyměnil jsem si náramkové hodinky s ruským kapitánem, který byl od Stalingradu pětkrát zraněn. Jeden voják mi dal svůj zlatý snubní prsten.«
Pak dorazil major Anfim Larionov, zástupce velitele 173. gardového pluku. Mluvil anglicky. Robertson mu řekl, že je třeba na následující den domluvit schůzku velitelů pluku a divizí v Torgau.
Robertsonova skupina se stala »první« hlídkou, která se setkala s Rudou armádou, protože se téhož dne vrátila ke svému pluku. Spolu s nimi přišli Američany navštívit čtyři vojáci Rudé armády: Larionov, Silvaško, Andrejev a velitel praporu, kapitán Vasilij Neda.
Robertsonova hlídka byla zatčena za porušení nařízení pětimílové zóny, ale americkým novinářům se podařilo zachytit informace o setkání obou armád a zpráva se dostala k armádnímu velení. Robertson a jeho podřízení byli omilostněni a vojáci Rudé armády se setkali s vřelým přivítáním. Banket s koňakem a whisky trval až do rána.
V přátelské atmosféře
Největší počet fotografií a filmů ze setkání sovětských a amerických vojsk byl pořízen v Torgau 26. dubna. Setkali se zde velitelé divizí generálmajor Emil Reinhardt a generálmajor Vladimir Rusakov. Přítomno bylo přibližně 70 korespondentů amerických, britských, francouzských a sovětských novin, spisovatel Konstantin Simonov, zástupce TASS u 1. americké armády major Ždanov a několik fotoreportérů a kameramanů…
SSSR, USA a Velká Británie si dokázaly vymezit sféry vlivu nad nad poraženou nacistickou velkoněmeckou říší, což umožnilo jasně vymezit sektory, kde byly rozmístěny spojenecké síly, a také německé sektory, kde mohly být prováděny letecké údery bez rizika střetů a poškození spojeneckých a sovětských sil. Setkání se také stalo silnou a symbolickou událostí pro vojáky, kteří strávili roky v bojích proti nacistickému Německu na různých frontách a mohli se setkat až na konci války.
Historické »Setkání na Labi« se konalo 25.-26. dubna roku 1945 a tyto události, kdy vztahy mezi našimi Spojenci protihitlerovské koalice byly přátelské, ba dokonce spojenecké, mají co říci všem i dnes.
Připravil: Ioannis Sideropulos
FOTO – Yuri Lizunov, Alexander Chumičev/TASS, Corbis a archiv autora