Masami Fudžino se dočkal prvního zvýšení mzdy po dvaceti letech. Pro tohoto čtyřiapadesátiletého Japonce, který pracuje pro jednu stěhovací firmu a ve stavebnictví, to ale stále není dost na to, aby si mohl v restauracích McDonald’s dopřávat hamburgery stejně jako dřív. Píše o tom agentura Reuters.
»Loni jsem si konečně na jednom místě trochu polepšil,« říká Fudžino. »Konečně mě to tam vyneslo minimální mzdu,« dodává. V Tokiu minimální mzda činí 1072 jenů (asi 182 Kč) za hodinu.
Japonské pracovníky drtí prudký nárůst cen, který přinesly rostoucí ceny surovin. Roky deflace nebo minimálního hospodářského růstu střídá čtyřprocentní inflace, která je teď v Japonsku nejvyšší za 41 let.
Velké firmy na nátlak vlády přicházejí s největším zvyšováním mezd za poslední desetiletí. Oděvní gigant Uniqlo plánuje zvýšit mzdy až o 40 procent a přidávat zaměstnancům se chystá více než polovina velkých japonských společností. Mnoho malých a středních podniků, které zaměstnávají velkou většinu japonských pracovníků, s nimi ale nedokáže držet krok.
Ještě horší je situace pro pracovníky, jako je Fudžino, které si firmy najímají nepravidelně nebo jen dočasně. Tito lidé často vykonávají hůře placenou práci, na kterou se nevztahuje minimální mzda nebo ani sociální zabezpečení.
Jejich počet vzrostl od doby, co bývalý premiér Šinzó Abe před deseti lety zahájil politiku, která sice posílila akcie a zisky firem, ale mzdy příliš nezvýšila. Dočasní pracovníci tvořili v loňském roce 36,7 procenta pracovní síly, zatímco ještě v roce 2019 to bylo 31,5 procenta, ukazují vládní údaje.
Fudžino dostává ze svých dvou zaměstnání v průměru 250 000 jenů (zhruba 42 000 Kč) měsíčně. Některé měsíce je to kvůli sezonním vlivům polovina.
»Opravdu závidím firmám jako Uniqlo s jejich zvyšováním – a jsem zvědav, jestli my někdy uvidíme to samé,« říká. »Uniqlo prodává oblečení, ale spoléhá se na spoustu lidí, jako jsou dopravci a tak dále. Když zvýší mzdy svým zaměstnancům, musí je snížit jinde. Jen doufám, že lidé na dně jako my nebudou trpět ještě víc,« dodal.
Fudžino nedokončil studia na univerzitě. Na konci osmdesátých let, v době hospodářského rozmachu, pracoval na částečný úvazek. Pak se stal barmanem a před 20 lety přešel na manuální práci. Někdy pracuje v noci, někdy je to denní směna.
Když má volno, trávívá dlouhý čas ve veřejných lázních. Fudžino je svobodný, většinou si vaří doma – rýži, sušené mořské řasy, smažené vejce, rýžové kuličky, někdy s nakládanými švestkami. Občas jí v levných hospodách nebo si zajde na drink.
Dřív chodíval k McDonaldovi. »Kupoval jsem si v McDonald’s spoustu hamburgerů. Ale cena se za poslední rok zvýšila ze 110 na 170 jenů (asi 29 Kč),« říká. »Teď jsem si mohl koupit jen polovinu toho, co kdysi.«
Státní zdravotní pojišťovna hradí Fudžinovi léky na krevní tlak, které potřebuje. Pronajímá si jednopokojový byt a nad otázkou ohledně spoření a důchodu se jen zasměje.
»Nemyslím si, že budu starý – koneckonců mám vysoký krevní tlak. Mám před sebou pravděpodobně dalších deset let, a to zvládnu,« říká. »O koho se opravdu bojím, jsou mladí kluci, kteří dělají stejnou práci,« uzavírá.
(čtk)
🙁