Povinnost každého občana PRACOVAT by měla být jedním ze základních pilířů národní ekonomiky. »Bejvávalo, bejvávalo, bejvávalo dobře… Za našich mladejch let bejval svět jako květ…« Skoro to takhle bylo. Už není. Protože člověk nemá povinnost pracovat.
Nedávno jsem psal o zrádnosti AI. Tak jsem si ji na dané téma vyzkoušel. Zadal jsem »povinnost pracovat v socialistickém Československu«. Tu jest výsledek:
»Povinnost pracovat byla v socialistickém Československu (1948 – 1989) ústavně zakotvenou nutností a její neplnění bylo trestným činem ‚příživnictví‘. Stát garantoval plnou zaměstnanost, což vedlo k umělé přezaměstnanosti, nízké produktivitě práce a represi vůči lidem bez oficiálního poměru. Práce byla vnímána jako věc cti a ideologická povinnost.
Represe odpůrců: Režim často zneužíval povinnost práce k šikanování disidentů a intelektuálů, kterým znemožnil legálně pracovat a následně je stíhal za příživnictví.
Za socialismu byla situace, kdy by někdo neměl práci, nepřípustná, což však neznamenalo efektivní ekonomiku, ale spíše ‚předstíranou‘ pracovní aktivitu.«
Fakticky ok, s politickým blouzněním však systematicky, cíleně a účelově pracuje a vždycky pracovat bude i umělá inteligence. PRÁCE jako ideologická povinnost… nebo… když někdo nepracoval, samozřejmě nejen AI to označuje za šikanu politických odpůrců. Znal jsem v 90. letech jedno takové hovado, které do téhle škatulky učebnicově zapadá. Za socialismu pingl v pražských hospodách, typický grázl, zlodějíček, který odrbal zákazníka při každé naskytnuvší se příležitosti… Po listopadu i on si našel odůvodnění, a sice: »To jsme to těm bolševikům nandávali…« Tohle byli ti »odpůrci«, celej ten podělanej, prochlastanej, feťáckej underground. Ale to odbočuju… Zpátky k práci a dnešku.
Dnes obecná právní povinnost pracovat v České republice neexistuje, tzn. – obrazně řečeno – oficiálně nemusíte mít v občance socialistické razítko. To na jedné straně vede k práci načerno bez odvodů (daně, sociální a zdravotní pojištění), dále k mrhání státními prostředky na výplatu podpor v nezaměstnanosti a nejrůznějších sociálních dávek a také k revolučnímu rozmachu lenivosti (však já dostanu podporu…).
Podle údajů ČSÚ bylo v roce 2024 vydáno na různé dávky (kromě důchodů) celkem 180 mld. Kč. Z toho na dávky státní sociální podpory a pěstounské péče připadlo 60 mld. Kč, na dávky nemocenského pojištění 48 mld. Kč, třetí výdajově nejnákladnější byl příspěvek na péči s výdaji 41 mld. Kč. Na pomoc v hmotné nouzi bylo vydáno 14 mld. Kč, z čehož 8 mld. Kč připadlo na humanitární dávku. Výdaje na dávky podpory v nezaměstnanosti dosáhly bezmála 13 mld. Kč a dávky pro osoby se zdravotním postižením necelé 4 mld. Kč.
Položme si otázku: co z tohoto všeho by nemuselo být vypláceno ze státní kasy, kdyby tu jako za socialismu fungovala povinnost pracovat za relevantní mzdu, tedy za takovou mzdu, která by stoprocentně pokryla základní životní potřeby občana? Jinou otázkou je, zda by toto bylo dneska možné, a sice jestli by člověk svou prací vůbec mohl vytvářet hodnotu. Ta se vytváří především v průmyslu a zemědělství. Ani jedno z těchto odvětví však pro polistopadové generace není atraktivní, notabena když zkomírají a mnoho pracovních příležitostí ani nenabízejí.
V období socialismu (před rokem 1989) pracovalo v České republice v průmyslu a zemědělství vysoké procento obyvatel. Zde jsou klíčová data z konce 80. let (kolem roku 1989):
Zemědělství: V roce 1989 pracovalo v zemědělství přes půl milionu lidí (celkem za ČSSR, s výrazným zastoupením v ČR). Pro srovnání, v roce 2014 to bylo již pouze 98 tisíc lidí.
Průmysl a sekundární sektor: Zaměstnanost v průmyslu byla extrémně vysoká, přičemž vrchol byl zaznamenán v 60. letech, kdy v sekundárním sektoru (průmysl + stavebnictví) pracovala polovina všech zaměstnaných. Na konci 80. let tento sektor stále zaměstnával řádově miliony osob, přičemž průmysl byl klíčovým odvětvím národního hospodářství.
Struktura zaměstnanosti: V roce 1989 byla nezaměstnanost prakticky nulová, stát garantoval zaměstnání v těžkém průmyslu nebo v JZD.
Nic takového dnes již neexistuje. Když to vezmu z toho úplně nejvyššího nadhledu, kardinální průser nastává hned v momentě, kdy člověk přestane mít v právním řádu zakotvené POVINNOSTI a jen se dovolává zákony stanovených PRÁV. Já to vidím tak, že PRÁVO je odměna za POVINNOST. Nejsou-li POVINNOSTI, potom PRÁVO postrádá opodstatnění. Byl jsem takhle vychovaný. Nejdřív umyj a utři nádobí, vynes odpadky a teprve potom můžeš jít ven. Jenže dneska nikdo nemusí nejdříve umýt to nádobí a vysypat koš do popelnice. Dneska si každý může jít ven, kdy se mu zachce. Nastane-li taková situace, jakože se děje dnes a denně, přesně v tomto momentu se vám začne všechno hroutit. Tak jest.
Dušan Sedlák
Diskuze je uzavřena.