Vina není na nás

Parádním číslem Meetingu Brno je pochod z Pohořelic po trase, jíž museli projít brněnští Němci ve dnech 30.-31. května 1945 a na níž údajně zahynuly čtyři tisíce (podle poválečné petice Wenzela Jaksche) z nich. Také v jiných materiálech německé provenience se píše o tisících. Toto číslo, kromě samotného aktu vystěhování, se stalo hlavním argumentem vzrušených polemik ze sedmdesátých a osmdesátých let, jež později vyvrcholily v torpédování našeho zájmu o vstup do Evropského společenství (Evropské unie) samotným Berndem Posseltem.

Je možné říci: Jde o minulost. Přijati jsme byli, tak o čem řeč? Bernd Posselt se stal vstřícným v české problematice, dokonce po Moravě svého času putoval společně s Otto Habsburským provázen tehdy ještě regionálním historikem Petrem Fialou a v Selbu si potřásl rukou s prezidentem Petrem Pavlem. Tak – ještě jednou – o čem řeč?

Skutečně? Proč Meeting Brno už několik let pořádá ve výročních dnech odsunu zdejších Němců pochod Pohořelice – Brno? Proč třeba zároveň neuspořádá pochod ve stopách transportů smrti, které od ledna 1945 procházely i moravskými vesnicemi (zpočátku projížděly v dobytčácích, jež v březnu a dubnu už ovšem nebyly k dispozici, a tak za doprovodu SS se muselo táhnout pěšmo). Tehdy vězni z koncentračních táborů nebo jejich poboček nejen až od Osvětimi, ale také z táborů na Bruntálsku, z Hanušovic, Brněnce ad., byli hnáni pěšky ve směru Mauthausen, Gusen, Flossenbürg, Dachau aj. Také v Brně byla odbočka jednoho lágru, tentokrát osvětimského.

V moravské metropoli za okupace žilo značné množství Němců. Mnozí z nich však původně nepocházeli ze Sudet, ale přišli z Říše (Koslowski apod.). Jak postupovala fronta, jejich počet se zmenšoval. V polovině dubna 1945 tu bylo hlášeno 58 375 Němců. Řada z nich, tedy funkcionáři NSDAP a správních či policejních orgánů, však uprchla s nacistickou armádou ještě před osvobozením, takže koncem května ve městě zůstalo 22 218 občanů německé národnosti, jak uvádí archivář dr. Vojtěch Žampach ve studii Vysídlení Němců… (studie byla vypracována pro jednání 3. konference českých a německých historiků, jež se konala 7. – 9. října 1992 ve Štiříně, a zde také přednesena – též všechny další údaje v tomto článku jsou použity z této studie, jež v tiskové variantě byla doplněna faktickými počty z Pohořelic ad.).

Boje o Brno trvaly několik dnů. Znamenaly značné problémy pro civilní obyvatelstvo. Také po jejich skončení trvaly potíže se zásobováním. Německé vojenské orgány stačily odvézt zásoby potravin s sebou. České obyvatelstvo mající v paměti chování brněnských Němců za okupace a jejich podíl na perzekuci Čechů, upozorňovalo, že celou válku Němci měli vyšší příděly potravin, že mnozí se nastěhovali do domů po vyhnaných židech, že narušují bezpečnost v ulicích, že mnohé krádeže zvláště potravin jdou na jejich vrub, že stále ještě těží z minulých výhod. Ani vzájemná spolupráce s nacistickým podzemím projevující se v pomoci těm, kteří se pokoušeli dostat přes Brno z obsazeného východu na západ, nebyla výjimkou. V evidenci obyvatel byl navíc zmatek, jenž nahrával Němcům. Veřejné mínění bylo proto nakloněno jejich vystěhování.

Situace v prvních týdnech po osvobození dala velké pravomoci místním orgánům. Mnozí noví funkcionáři se teprve seznamovali se svými povinnostmi. Po mnoha představitelích odboje, kteří často bývali i předválečnými zastupiteli nebo úředníky, zbyla prázdná místa, nebyly ještě ani zákony, podle nichž bylo možné v té či oné věci zákonně rozhodovat. V prvních týdnech nebyly ani ozbrojené síly, které by zajistily plnění zákonnosti. V Brně přebírala ochranu podniků závodní stráž, Revoluční gardy zde neměly takový význam jako v Čechách. Co však byla ta zákonnost? Nebo platilo, že kdo má zbraň, je zákon? Možná někde. V Brně však existoval jistý, i když velmi zmatečný pořádek. Byla tu beze sporu frustrace z minulé okupace. Důsledky teroru vládnoucího po šest let a tomu přizpůsobené přežívající chování Čechů i Němců. Existovala i msta.

Nebylo jednoduché uvést všechno do normálních kolejí. Nedivme se, že se zdálo, že nejlepším řešením by bylo vystěhovat Němce z města a tak napomoci zásobování, bezpečnosti a částečně tím také řešit nedostatek bytů. Počítalo se s tím, že na jihu Moravy, kde žilo většinově německé obyvatelstvo, se jejich soukmenovci postarají o zásobování jídlem, někteří čeští radikálové ovšem předpokládali, že alespoň část z nich překročí rakouské hranice a tamní úřady problém vyřeší. To se povedlo uskutečnit jen zčásti. Zhoršilo to však vztahy mezi českými úřady a nově ustavenými rakouskými.

Vraťme se však do Brna. V době pochodu bylo ve městě evidováno 22 218 občanů německé národnosti, jak se zjistilo chozením doslova dům od domu. Co však bezprostředně předcházelo zmíněnému pochodu?

Začněme vzpomínkou tehdejšího náměstka primátora za národně socialistickou stranu, který byl sám stoupencem odsunu, Josefa Podsedníka: »Nešlo totiž jen o zajištěné Němce, ale i o ty, kdož byli na svobodě, o těch zmíněných asi 20 tisíc osob. Zejména to bylo předmětem jednání v mnoha továrnách a bylo požadováno, aby všichni Němci byli odsunuti. Delegace z továren se u Národního výboru střídaly a já jsem byl i několikrát zastaven lidmi na ulici, kteří požadovali od nás rozhodnutí o odsunu…«

Stejné zkušenosti měl primátor (předseda NV) delegovaný KSČ, Matula, a další funkcionáři města (pozn.: užívám dnešní zvyklostní názvy funkcí). Proto se problémem zabývalo i zastupitelstvo (Národní výbor) města.

Přesun německého obyvatelstva se dostal do zápisu jednání brněnské radnice až 24. května, kdy za předsednictví náměstka Podsedníka o něm bylo rozhodnuto. Jen datum nebyl stanoven. Situace ve městě se však tím neuklidnila. Naopak. Odsun se projednával i na úrovni právě ustaveného Zemského národního výboru, jemuž předsedal prof. František Loubal (národně socialistická strana). Ten si vyžádal stanovisko ministerstva vnitra, jež nemělo námitek.

Kulminačním bodem byl 29. květen. Ten den Zemský národní výbor přijal výnos č. 78, jímž nařídil vysídlení přesně vymezené části německého obyvatelstva z Brna. Odpoledne tentýž den navštívil primátora Vladimíra Matulu odborářský tajemník (předseda) Josef Kapoun v čele delegace zbrojováků a žádal okamžité splnění výnosu. Matulu, jenž byl nepříliš nadšený rozhodnutím o vysídlení, požadavek údajně zaskočil, ale neodporoval. Tatáž delegace však další den ráno navštívila ředitelství bezpečnosti a žádala okamžité naplnění výnosu č. 78 i zde. K dohodě údajně nedošlo. Teprve později po vzájemném jednání všech odpovědných funkcionářů přítomných ve městě byla akce odsouhlasena. Ve 22 hodin 30. května se pak 19 564 obyvatel německé národnosti (z 22 218 evidovaných Němců) vydalo na pochod. Jejich průvodci byli především členové závodní stráže, nikoli však vojenský doprovod. Měli nařízeno samotným primátorem postupovat humánně. Povoleno bylo mít s sebou potraviny na několik dnů, peníze vč. vkladních knížek a nejnutnější oblečení.

Mýty o tomto pochodu začaly být šířeny již brzy po válce. Ten, který je zprvu rozšířil, byl bývalý předmnichovský sociálně demokratický poslanec Wenzel Jaksch, který se v Londýně rozešel s dr. Benešem. Předložil je nejen západní veřejnosti, ale také Organizaci spojených národů. Žádal mezinárodní prověření údajných masakrů. Podle jeho tvrzení bylo z Brna vysídleno na 50 000 obyvatel německé národnosti, 10 000 zabito cestou do Pohořelic a dalších 4000 zemřelo přímo v Pohořelicích. Šetření, jež se uskutečnilo v roce 1947, tyto údaje vyvrátilo. Potvrdilo se, že cestou z Brna byli zastřeleni dva Němci a ve škarpě nalezen další umírající muž, který pak zemřel v nemocnici. Identifikovat se ho nepodařilo, protože u sebe neměl doklady. V Pohořelicích pak zemřelo zvláště na úplavici 453 osob (z toho 97 nebylo identifikováno). Protože část odsunutých Němců byla umístěna i v zařízeních mimo Pohořelice (Mušlov, Branišovice, Drnholec, Malešovic, Odrovice), počet zemřelých je nutno zvýšit na 649, což je potvrzeno úředními i církevními (farními) dokumenty.

Svou polívčičkou přispěl také spisovatel a novinář Ota Filip, když objevil údajný masový hrob. Následný výzkum jím zaznamenané lokality ukázal, že šlo o smyšlenku.

Tvrzení, že šlo o záležitost komunistů a Rudé armády, je lživé. Rudá armáda neměla s brněnským odsunem nic společného, neinscenovala ho, ale ani mu nebránila. Komunisté byli v názoru rozpolceni. Je znám vlažný postoj primátora Vaculy a velmi kritický vedoucího tajemníka Otto Šlinga, který v době akce nebyl v Brně, a na druhé straně odborářského představitele Josefa Kapouna a organizace KSČ jako takové ze Zbrojovky, jež vlastně vyvíjela tlak na vedení Brna. Zde hlavními prosazovateli odsunu byli národní socialisté, což jim zřejmě později ve volbách umožnilo ve městě uspět.

Je také třeba zmínit velké zdravotní nasazení ze strany městských orgánů poté, co se rozmohla nákaza. Alfou a omegou této akce byla ovšem snaha po zklidnění situace ve městě, zlepšení zásobovací situace a bezpečnosti v Brně. Bylo po válce, na jejímž vzniku se podíleli i brněnští Němci, mnohé se muselo řešit okamžitě. Není divu, že viníci, alespoň ti, které zdejší lidé znali, byli postiženi, i když tehdejší řešení se nám dnes jeví jako antihumánní.

Spolek Meeting Brno vnesl svými postoji do společnosti problém. Znovu otevřel, pod lživým tvrzením o smíření, záležitost viny za to, co se stalo v době Mnichova a přesunul ji zčásti na česká bedra. Stejně jako landsmanšaft ve svých programových »20 bodech«. Ostatně, stejně to udělal český prezident Petr Pavel ve svém vystoupení v Terezíně: »Odpovědnost za zločiny, které páchali naši předkové, musíme přijmout, a poučit se z nich.« Mí, vlastně naši předci, však ony hrůzy nevyvolali a tudíž za ně odmítáme přijmout odpovědnost. Nedivme se však, že v jednom z předchozích setkání na Festivalu Meeting Brno se český prezident s exprezidentkou Slovenska Čaputovou stali zlatým hřebem programu. Nejde totiž už o jakési smíření, ale o vzetí viny za všechno, co se stalo koncem třicátých a v polovině let čtyřicátých, z aktéra hrůz na nás, jeho oběť. S tím souhlasit nelze a od toho se slušní lidé musejí distancovat.

Jaroslav Kojzar

Mimochodem, víte, že 13. března 1939 se na šest tisíc brněnských většinou ozbrojených Němců vydalo stejnou trasou směrem na jih, aby vytvořili koridor pro nacistickou armádu a zároveň se pokusili pod vedením dr. Schwabeho převzít Brno do svých rukou? Tehdy jim v tom ještě na dva dny česká policie zabránila. Pak totiž přišel 15. březen.