Jádrem citů občanů vůči Rusku je víra, naděje, láska a hrdost. Hrdost se na tomto seznamu skutečně umístila vysoko. Jeho hlavními zdroji byli »lid«, »identita« a »osobní vztah k Rusku«. K těmto závěrům dospěli analytici Všeruského centra pro výzkum veřejného mínění (VCIOM), kteří provedli telefonický průzkum mezi obyvateli u příležitosti letošního Dne Ruska.
Pokud se ale pozorně podíváte na číselné výsledky těchto zjištění, je jasné: ačkoli jsou výsledky skutečně působivé, je těžké tento dojem nazvat příjemným. Posuďte sami.
Z 1600 respondentů starších 18 let pouze 656 (41 %) uvedlo, že jsou na svou zemi hrdí. To je méně než polovina.
A to i přesto, že populace Ruska starší 18 let podle údajů k lednu 2025 činila více než 116 milionů lidí.
Procentní poměr respondentů VCIOM k celkové ruské populaci podobného věku nemůže neuniknout otázce: proč v tak malé skupině respondentů nebylo na Rusko hrdých ani 50 %?
Jak je možné, že země, která slaví svůj státní svátek, nejprve suverenity a rozchodu se sovětskou minulostí, a nyní jednoty, vlastenectví a sebeuvědomění*, již po pětatřicáté, a slaví ho se vší oficiální pompou, se slavnostním předáváním státních vyznamenání a udělováním prestižních titulů, stále nedokázala dosáhnout hrdosti ani ne 100, ale dokonce 80 procent své populace s volebním právem?
»Řekl bych, že obecně vzato není na co být hrdý,« prohlásil poslanec Státní dumy, člen prezidia a tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Ruské federace Nikolaj Arefjev.
»Protože za všechny ty roky Rusko nic nepřidalo; naopak, vzalo si hrdost, kterou kdysi SSSR měl. Žádné nové produkty, žádné průlomové vědecké objevy.«
Rusko opustilo prostor, kde byl Sovětský svaz lídrem. Zničilo jeho ekonomiku, kterou nyní dusí dovoz. Ochromilo jeho kdysi vyspělý vzdělávací systém do takové míry, že to už nelze zvrátit.
Co se týče životní úrovně, ta se nezlepšila. Celé ty roky nám jen probíhala indexace mezd, na kterou lidé nemají dost peněz. Zvýšil se jen věk odchodu do důchodu, i když k jeho zvyšování nebylo potřeba.
Sovětský svaz ve své době dosáhl mnohem více. Přinejmenším v mnoha odvětvích byla země napřed před zbytkem světa a v některých se umístila na druhém nebo třetím místě. Dnes, 35 let po »nezávislosti«, jsme se ale v globálním žebříčku propadli do 40. a 50. let, a v některých případech dokonce do 80. let. Takže ať si kdo říká cokoli, není na co být zvlášť hrdý. Rusko nikde neudělalo žádný obrovský krok vpřed.
SP: Není to důvod, proč masy vnímají Den Ruska především jako den volna navíc, spíše než jako den hrdosti na zemi?
Osobně tomu říkám »Jelcinův Den nezávislosti od Gorbačova«. Předpokládám, že lidé sdílejí stejný názor. Protože »nezávislost« – od koho? Nikdo nás neutlačoval. SSSR byl první světovou mocností a Rusko v něm bylo první republikou.
A teď »Den Ruska« zní jako »Den města/vesnice/venkova«. To jsou svátky, které se pořádají, když není nic, co by stálo za oslavu. Říkají, že není žádná zvláštní příležitost, tak se alespoň pojďme na Den města dobře bavit, nebo co? Takhle to lidé vnímají, protože se v ten den nic zvláštního neděje.
Pravé svátky jsou vždy věnovány nějaké velkolepé události nebo objevu, na který si lidé budou pamatovat navždy, po staletí. Lidé si Den vítězství pamatují, protože země vyhrála krvavou Velkou vlasteneckou válku. Je to skutečný svátek, i když se slzami v očích. A co Den Ruska? Existuje k tomu důvod, ne, dali nám den volna navíc – a díky Bohu. Nikdy se nestane skutečně národním svátkem.
»12. června byla skutečně nešťastná volba pro Den Ruska,« dodal poslanec Státní dumy, člen prezidia a tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Ruské federace Sergej Obuchov.
Protože, řečeno na rovinu, technicky vzato je to datum vítězství Borise Nikolajeviče [Jelcina] nad Michailem Sergejevičem [Gorbačovem] v kontextu politických občanských nepokojů, které vypukly na konci perestrojky**.
Dnes je 9. květen v podstatě Dnem Ruska, kdy oslavujeme velké historické vítězství sovětského lidu nad fašismem. V našich dějinách však již bylo několik podobných osudových vítězství. Například vítězství na Kulikově poli v roce 1380 a Velká bitva na řece Ugře v roce 1480. Možná jsme si mohli vybrat jedno z těchto dat. Objevil se návrh, aby se Den Ruska stal dnem křtu Rusi. Koneckonců, tehdy byla učiněna zásadní geopolitická volba ve prospěch soběstačné pravoslavné civilizace. Tato data, ačkoli jsou významná, se však nestanou oslavou, která by vzbuzovala slzy hrdosti v očích celé populace.
SP: Mohl by v budoucnu přijít den, kdy ruský lid právem řekne: ano, toto je den naší země, velmoci, a na tento den budeme hrdí po staletí?
Připomeňme si, že SSSR oslavoval 7. listopadu. Byl to skutečně významný den. Byl to triumf práce nad kapitálem, doba, kdy jsme světu nabídli alternativní socioekonomický projekt.
Až Rusko v 21. století nabídne světu něco podobného, nějaký projekt srovnatelné hodnoty pro globální společenství, až se všichni budou snažit upřednostňovat nikoli převážně abstraktní a vágní »tradiční hodnoty«, ale čestné, svobodné, osvobozené a kreativní ruské lidi – pak možná vznikne skutečný Den Ruska, na který bude každý moci být hrdý. Až Rusko přestane odcizovat lidi od práce a jejích plodů, až mládež země opět touží opustit své stoly a zamířit do vesmíru.
SP: Za jakých podmínek se to může stát?
Rusko nesmí zapomenout na své hlavní poslání – ukázat zbytku světa cestu k lepší, spravedlivější a rozvinutější společnosti, v níž je každý hoden titulu Lidská bytost. Dokud se tak ale nestane, veškeré naše úsilí se stane pouhými pamětními výročími, ničím víc.
SP: Kolik let může uplynout, než tento proces začne? Třicet? Padesát? Století?
Ano, tohle všechno by mohlo začít už příští rok. Stačí jen obrátit Rusko k sociální spravedlnosti a posílení lidského postavení. Protože klíčovým problémem dnešního světa je dehumanizace.
Zrychlující se digitalizace všeho a všech vede právě k dehumanizaci. Všechny její výdobytky směřují k tomu, aby hrstka »nesmrtelných« mohla vládnout marginalizovanému lidstvu, vrženému zpět do temného středověku, a to i s těmi nejsofistikovanějšími vymoženostmi.
Pokud si vzpomeneme na misi Ruska a prohlásíme začátek této cesty, myslím, že to bude výchozí bod pro novou velkou oslavu této skvělé země. Oslavu, která světu ukáže vizi nejzářivější budoucnosti, kde nejdůležitější není bezduchý kapitál, ale lidé, kteří jsou přáteli, soudruhy a bratry ostatních. Budoucnost, ve které má každý člověk stejná práva na rozvoj a zůstává skutečně člověkem, nikoli přívěskem stroje nebo zařízení. Budoucnost, ve které lidé nebudou utlačováni problémy přežití a podřízenosti mocným.
SP: Pokud se všechno může tak dramaticky změnit i příští rok, co Rusko potřebuje, aby se to konečně stalo? Aby Rusko mohlo držet hlavu vztyčenou a nikomu se neklanět?
K tomu země potřebuje moudrou vládu, která chápe svou odpovědnost za světlou budoucnost svých lidí.
* V letech 1991 až 2002 byl 12. červen oficiálně svátkem na počest Dne přijetí Deklarace státní suverenity Ruské federace, ačkoli ruský prezident Boris Jelcin jej raději označoval jako „Den nezávislosti Ruska“. Od roku 2002 se 12. červen oficiálně slaví jako Den Ruska.
** Deklarace státní suverenity RSFSR, přijatá v tento den v roce 1990, umožnila Nejvyššímu sovětu SSSR získat větší moc od ústředního aparátu SSSR. 12. červen byl poprvé prohlášen za den pracovního klidu, aby se podpořila volební účast v prezidentských volbách RSFSR, které vyhrál Boris Jelcin.
Překlad: Ioannis Sideropulos