Jan Schneider: Nebezpečí, kvůli kterému se tak zbrojí, neexistuje. Jsou jiné hrozby, s nimiž máme zkušenosti z roku 1938!

»Celé je to jako rozprava z pavilónu nějakého blázince. Žádné nebezpečí, na které se tak usilovně zbrojí, reálně neexistuje.« To jsou slova »do pranice« publicisty, bezpečnostního experta a držitele Medaile za zásluhy z roku 2019 Jana Schneidera. Kde vidí skutečné hrozby? A proč by měli být podle něj pořadatelé sjezdu Sudetoněmeckého landsmanšaftu podezřelí z trestného činu? I to padlo v dnešním rozhovoru pro iportaL24.cz, kde mimochodem Jan Schneider také vyjmenoval několik kandidátů, kteří by mohli v roce 2028 vystřídat na Hradě Petra Pavla…

Zeptám se vás na úvod na něco, co moc médii neprobíhalo – coby bezpečnostního experta: nebyl sjezd SdL v Brně bezpečnostním rizikem a z toho důvodu ho měla vláda zakázat?

Bezpečnostní riziko není zákonný důvod k zákazu. Je dobře si uvědomit, v jakém pokušení by byla vláda – označit něco za bezpečnostní riziko a následně to zakázat. Bezpečnostní riziko není právně definováno, tudíž by se pod tento pojem vešlo v podstatě cokoliv. Vzpomeňte, kolikrát byl někdo označen, nebo bylo něco označeno za bezpečnostní riziko!

Slet sudeťáků v Brně by byl spíše postižitelný oním sporným paragrafem 318a trestního zákoníku, podle něhož bude potrestán ten, kdo v úmyslu ohrozit nebo poškodit ústavní zřízení, svrchovanost, územní celistvost, obranu nebo bezpečnost ČR … vykonává na území České republiky činnost pro cizí moc.

Cizí moc totiž podporuje aktivity SdL, který má na svých stránkách pod odkazem Deklarace principů Sudetoněmeckého spolku do češtiny přeloženou brožuru s názvem »Zásadní prohlášení Sudetoněmeckého krajanského sdružení«, kde se na straně 16 uvádí: »Sudetoněmecké krajanské sdružení usiluje o to, aby Česká republika zrušila platnost i nadále účinných dekretů, zákonů a nařízení vydaných v letech 1945/1946 prezidentem republiky, vládou nebo parlamentem tehdejšího Československa, které nařizovaly, resp. legalizovaly skutkový stav bezpráví – kolektivní zbavení práv, vyvlastnění, nucené práce, vyhnání a vraždy. Za tímto účelem požaduje přímé rozhovory mezi reprezentanty českého národa a zástupci sudetoněmecké národní skupiny, jejichž cílem je nalézt řešení, s kterými mohou obě strany souhlasit ze svobodného rozhodnutí své vůle. Při tom očekává podporu ze strany německé politiky.«

Zrušení těchto dekretů by tudíž mělo i majetkové důsledky. Představitelé SdL pokrytecky tvrdili, že o dekretech nebyla řeč – ovšemže, v Brně si hráli na svatoušky. Ale na svém webu mají ono citované »zásadní prohlášení«, které bylo odsouhlaseno dne 28. února 2015 v Sudetoněmeckém domě v Mnichově a je platné dodnes.

Lze tedy shrnout, že pořadatelé oné brněnské akce jsou podezřelí, že se dopustili trestného činu podle § 318a tr. zák., protože jejich činnost byla (spolu)financována ze zahraničí a její důsledky by mohly ohrozit nebo poškodit zájmy České republiky.

Jak se díváte na mediálně probíraný spor vlády a prezidenta Petra Pavla ohledně účasti na summitu NATO v Turecku? Je to opravdu tak důležité téma, jak nám to mainstream servíruje?

Prezident Petr Pavel se odvolává na Ústavu, kde je v článku 63 napsáno, že »zastupuje stát navenek« – avšak činnosti, vykonávané podle tohoto článku, vyžadují spolupodpis premiéra nebo jím pověřeného člena vlády, a vláda je za to zodpovědná (nikoliv prezident – ten není z výkonu své funkce odpovědný!). Proto jsou tyto prezidentem vykonávané činnosti čistě ceremoniálního charakteru.

Nadto prezident sám vytvořil precedent, když nejmenoval premiérem navrženého člena vlády, takže výklad ústavního pojmu »jmenuje« (čl. 62) rozvolnil do polohy, že někdy jmenuje, někdy nikoliv. Další ústavní pojem »zastupuje« (čl. 63) je nutno vykládat shodně, tedy že někdy zastupuje, někdy ne.

Jelikož prezident není z výkonu své funkce odpovědný, ale vláda ano, bude nutné zajistit, aby v případech, kdy bude prezident »zastupovat stát navenek«, činil tak v souladu s vládou, která je – na rozdíl od něho – odpovědná za tvorbu zahraniční politiky. V praxi by to mohlo být tak, že by prezident dával vládě své chystané projevy nejprve ke schválení. V případě, že by se prezident odchýlil od vládou stanovené linie zahraniční politiky, znamenalo by to, že by se sám zdiskreditoval a přestal by být kvalifikován zastupovat stát navenek.

Máte ale pravdu, že zde je věnováno, byť ústavnímu, leč reálně nevýznamnému politikovi, zbytečně moc slov. To je asi vlastní pointou prezidentova sporu s vládou, protože ničím jiným nedokáže upoutat důstojně pozornost.

Vláda tvrdí, že je potřeba postavit společného kandidáta proti Petru Pavlovi. Vidíte nějakého takového? Já osobně marně přemýšlím?

Já si myslím, že tu kandidáti jsou, a není jich málo. Problémem je pouze jejich malá popularita, protože mnoho občanů volí podle toho, jak kandidáty »vnímají«, aniž by o nich vážně přemýšleli, jak by si zasluhovali. To vede k velké povrchnosti přímé prezidentské volby.

Máme například mnoho zkušených diplomatů. Já bych favorizoval Evu Filipi. Ta by mi dala, kdybych to řekl nahlas, ale protože u vás to bude v písemné podobě, tak jsem to vlastně nahlas neřekl (úsměv). Anebo Rudolf Jindrák, který tak skvěle pohovořil ve Slovenském domě o účinkování Václava Havla v roce 1990 – po pravdě řečeno, neposlouchalo se mi to příliš dobře, tak moc jsem byl překvapen. Anebo Hynek Kmoníček, který by do té pochmurné hradní atmosféry vnesl vtip a radost z přemýšlení!

Určitě je možno vzít v úvahu Alenu Schillerovou (myslím, že žena – nikoliv »mužatka«! – na tomto postu by mohla být vítanou změnou, kultivující celou funkci). Nebo Radek Vondráček – známý je, usměvavý a nekonfliktní, přestože je právník. Ostatně i Libor Vondráček – má ještě mnoho času! – by mohl být časem na »hradní trajektorii«. A co takhle Marek Vašut?

Máme za sebou mistrovství světa v hokeji a před sebou mistrovství světa ve fotbale – obé bez účasti Rusů. Proč se měří odlišným metrem sportovcům z RF a USA? Není to totéž, jako když USA napadly Írán?

Svět je zoufale ponachýlen na jednu stranu, ale lidem – zdá se – to moc nevadí. Stále jako by doufali, že oni budou na té výhodnější straně. Nějaké fair play je nezajímá – až do doby, kdy začnou tahat za ten kratší konec. To je pak ale křiku!

Vidím to kriticky na naší vládě – ozvou se, když někam zalétne nějaký dron, a ještě se ani neví, jestli byl vůbec ruský. Ale brutální zavraždění desítek mladých děvčat ve starobělské koleji – to nikomu z vlády za výkřik nestálo. I ke sjezdu Sudetoněmeckého landsmanšaftu se stavěli jako hluší a slepí. Mlčí i ke zjevné glorifikaci nacistických kolaborantů na Ukrajině, přestože mezi jejich oběťmi bylo i mnoho Čechů. Avšak pouze Poláci ukazují, jak to vypadá, když má někdo čest a páteř.

I k Izraeli je třeba přistupovat »na férovku«, a ne se lísat. To je pozice, kterou – a to vím jistě – Izraelci sice oficiálně oceňují, ale v podstatě jí pohrdají, nevěří jí. Kdysi byl skoro skandál, když Karel Schwarzenberg kritizoval pokračující výstavbu osad na West Bank. Jakpak se na to prý budou dívat v Izraeli, když se odvážíme je kritizovat? Popravdě řečeno, devótní ustrašenci v Izraeli žádnou vážnost nezískali, ale Schwarzenberga v Izraeli respektovali, protože to řekl na férovku.

Jakou mají podle vás oba konflikty perspektivu vývoje? Říkává se, že každá válka jednou skončí mírem – kdy to ale bude?

Rusko musí eliminovat nebezpečí plynoucí z málo zmiňované, leč podstatně důležité doněcké pevnosti (Fortress Belt). Je to rozsáhlé podzemní vojenské opevnění, včetně odpalovacích postů (raketa by odtud letěla do Moskvy asi jen 6 minut). To opevnění Ukrajinci budovali od roku 2014 a znamená pro Rusko obrovské nebezpečí. Dobývat městské aglomerace je vojensky nesmírně náročné, avšak dobývat podzemní vojenské instalace je příšerně obtížné. Proto to Rusům trvá tak dlouho.

Kromě toho je každému zřejmé, že na rozdíl od Američanů, kteří někam vlítnou, pozabíjejí, koho chtějí, a pak se zase stáhnou na druhý konec světa, Rusové se snaží chovat k civilnímu obyvatelstvu šetrně, protože vědí, že po skončení války budou sousedi a budou muset spolu nějak vyjít.

Skončit blízkovýchodní konflikt asi nepůjde tak snadno, protože tam je mnoho rušivých faktorů ve hře. Paradoxní řešení měl velezkušený diplomat a zpravodajec Miroslav Polreich. Říkával, že ví, jak dosáhnout míru na Blízkém východě: vykašlat se na ně! Nezasahovat, nepřilévat oleje do ohně, nerozeštvávat je – prostě je nechat být. Oni jsou zvyklí spolu žít a vždycky se nějak srovnali – pokud je někdo zvenčí neštengroval proti sobě. Ono to vypadá trochu jako vtip, ale já jsem přesvědčen, že Polreich trefil do černého.

Velmi se opomíjí destruktivní působení amerických náboženských fanatiků, takzvaných evangelikálů, neboli křesťanských sionistů. Jim vůbec nejde o dobro Židů ani Izraele – oni sledují své pomatené učení o Armagedonu a všechno ostatním jim je šuma fuk. A Trump jim naslouchá, protože to je velká voličská množina, a Trumpova popularita jde ke dnu a na podzim jsou volby…

Pořád se mluví o tom, že ČR neplní závazky NATO ve výdajích na obranu. Jak se na to díváte i v souvislosti s obřím schodkem českého státního rozpočtu?

Celé je to jako rozprava z pavilónu nějakého blázince. Žádné nebezpečí, na které se tak usilovně zbrojí, reálně neexistuje. Existují však jiné hrozby – například dva naše sousední státy, které zbrojí jak šílené, protože chtějí mít největší armády v Evropě, pošilhávají po jaderných zbraních – a ke všemu jsme s nimi v roce 1938 udělali velmi špatné zkušenosti, co se týče územních nároků.

A potom migrace – nejenom ta z Afriky a Asie, ale především ta z Ukrajiny: vyzbrojení a válkou otupělí bojovníci, kterým bude téměř všechno jedno.

Na těchto hrozbách – a z nich plynoucích rizicích – by měla pilně vyšívat celá naše zpravodajská, obranná a bezpečnostní komunita. V čele s »bisonem« Koudelkou, respektive radši v čele s někým jiným než s tímto ideologickým manekýnem.

Existuje vůbec šance, aby nedocházelo ke globálním konfliktům? Každý má plnou pusu míru, ale realita vypadá jinak. Kdo za tím stojí? Velké zbrojařské firmy?

Generál Petr Pelz kdysi formuloval pět »průmyslových« komplexů: vojenský, farmaceutický, energetický, bankovní a mediální. A ty se střídají ve vedení a v úsilí, jak ždímat lid obecný. Lidé to vědí, ale neznají cestu, jak z toho začarovaného kruhu.

Vystihl to Gilbert Keith Chesterton, když kdysi napsal, že »tyranie vždy vchází nehlídanou branou. Tyran je vždycky opatrný a ze všech sil se snaží, aby se nikoho nedotkl. Tyran je vždy zrádný. Vždy přichází pod záminkou, že chrání něco, co lidé opravdu chtějí mít chráněno – náboženství, veřejnou spravedlnost nebo slávu vlasti. … Všechny tyranie jsou vždy nové tyranie. Něco takového jako stará tyranie prostě neexistuje. … Z těchto evidentních historických faktů vyplývá jediné mravní naučení. Hledáte-li tyrany, nehledejte je mezi zdánlivě evidentními typy mužů, kteří utiskovali lidi v minulosti. … Ať je nový tyran čímkoli, nikdy nebude nosit stejnou uniformu jako starý.«

Dovolte otázku na závěr z jiného soudku: V srpnu pořádáte kurz mediální gramotnosti v Havlíčkově Brodě. Jakou roli podle vás v dnešní době hrají média? Nepřeceňuje se podle vás?

Jak jsem slyšel od odbornice na slovo vzaté, kolegyně Hanky Lipovské, veřejnoprávní média ustupují ze slávy. Takže ty spory o ně – podobně jako o prezidenta Petra Pavla – jsou tak trochu zbytečné, a budou čím dál zbytečnější.

Těmto úpadkovým médiím se dlouhé roky věnuje Letní žurnalistická škola v Havlíčkově Brodě (jako lektory tak zvou různé Moravce a Jourové apod.).

Na rozdíl od ní se náš spolek »Žurnalistické praktikum« zabývá důležitějšími a důstojnějšími záležitostmi. Jde nám o úctu k jazyku, národu – a tím pádem vlastně i o sebeúctu. Karel Havlíček Borovský kdysi napsal, že pro samé povzbuzování k vlastenectví zapomínáme na vzdělávání národa.

Po loňském »nultém« ročníku, který se jmenoval »Slovo do pranice«, letos pořádáme třídenní »kurs mediální gramotnosti«. Z množství nabízejících se témat (mnohá si necháme na příští roky) se letos budeme věnovat stylistice, verifikaci a redakční práci s textem. Zájemci se mohou s programem seznámit a případně se přihlásit na našem webu.

Petr Kojzar