Dnes je 8. března. Mezinárodní den žen. Někdo to ví, někdo ne… Nějak mě v poslední době přepadá nostalgie, když vidím, co se kolem děje, a stále častěji se vracím ke vzpomínkám do dětství, prostě na minulou dobu. Proto jsem poprosil kolegu Pavla Votrubu, že bych dnešní anketu stvořil já.
Říká se, že my starší, kteří něco pamatujeme, si předlistopadový čas idealizujeme, malujeme na růžovo. Možná jo, možná ne. Nicméně jsou ale fakta, která mně nikdo nevyvrátí, totiž že aspoň mně bylo lépe. Byl jsem vychovávaný k úctě a pokoře, ke slušnosti, ale na druhou stranu jsme měli tolik volnosti, o které se dnešním dětem ani nezdá, ba co hůře – ony ji vůbec nikdy nepoznají. Mohli jsme totiž ven bez toho, že by nás nějaký migrant propíchnul nožem nebo do nás najel autem atd.
Taky jsme se stravovali jinak, přirozeně. Po banánech jsme neprahli…, ne, to bych se opakoval po tisící prvý, což nechci, anžto na toto téma jsem psal už mnohokrát. Dneska chci říct něco jiného – právě v souvislosti s MDŽ. Ženy byly tenkrát ženami, které se v prvé řadě staraly o děti, domácnost a manžela, prostě o rodinné zázemí. Toto však k obrovské škodě dnešních generací za těch více než 35 let vyprchalo. Dnešní žena, aniž bych se kterékoli chtěl posměšně dotknout, je až na výjimky (velká čest jim!) polovičním, možná dokonce tříčtvrtečním chlapem. Podnikatelky, manažerky, političky s tankem v kabelce – všechno možné, jen ne ženy-matky či ženy-manželky v tom smyslu, jenž existoval od pradávna a který je vlastní i mně.
Kdo z vás chce, pojďme teď společně desetkrát uronit slzu nad dobovými fotografiemi MDŽ z Husákových časů, kdy se za slovo MÍR ještě nezavíralo…
Na závěr jsem si nechal v dnešní době a v kontextu s MDŽ tolik zesměšňované karafiáty…, které k MDŽ patřívávaly neodmyslitelně. Dokonce jsem si někde na internetu přečetl, že 8. březen byl za socialismus svátkem týraných žen. Víte, za mě je týráním v prvé řadě to, když někomu seberete přirozenost, když někoho ve společnosti začleníte úplně mimo jeho hlavní poslání. Ať po mě dle libosti kdokoli hází kamenem, ale dokud se nevrátíme k historickému poslání ženy jako matky a ženy jako manželky a ženy nám tu budou chrastit zbraněmi a »své« děti hnát do zákopů na smrt, nic k lepšímu se nepohne. V tomto prazákladu je zakopán onen pomyslný pes.
Jestli nás všechny ty Jany, Markéty, Danuše, Dany, Miroslavy a spol. poženou do války, civilizace jako taková jednoho (ne)krásného dne dobelhá ke svému zániku. Tečka.
Přeji vám báječný předjarní víkend a obdarujte své blízké ženy kytičkou rudých karafiátů… Ne z nostalgie, ale z úcty.
Dušan Sedlák
Diskuze je uzavřena.