V Trumpově případě je to z nouze

Jsme hrdí Evropané. Víme to. Proto odmítáme americké gesto uvolnit nákup ruské ropy, protože na třicet zatím povolených dnů může být navždy a našemu příteli Zelenskému to může zhatit jeho plán na porážku Ruska. Raději proto chceme stále dražší ropu, nedostatek energie pro naše závody, stoupající ceny potravin. Uskrovníme se. Obětujeme. A ještě víc budeme zbrojit, nakupovat zbraně, vyrábět bojové drony a postupně militarizovat náš kontinent. Budeme mít víc kulometů a raket než masa, víc bojových letadel než bytů, víc granátů než velikonočních mazanců.

Jsme si vědomi, že »Spojené státy se snaží rozdělit Evropu a nemají rády Evropskou unii« (Kaja Kallasová v rozhovoru pro Financial Times). Proto namísto aby EU pochválily za vyčerpávání Ruska, zkritizovaly jí za její zelenou politiku a přistěhovalectví a za to, že je vedena slabými lidmi (Donald Trump v projevu na výročním zasedání Světového ekonomického fóra ve švýcarském Davosu).

Americký prezident se však mýlil. Nejsou slabí. Jen myslí na sebe a domyslíme-li to do konce, myslí tím prý i na Evropu. Proto Macron nabídl rozvoz francouzských jaderných zbraní po Evropě. Babiš byl v tomto případě laxní. Dovolil si moc. Proto ho zkritizoval válkychtivý český prezident a měl v podstatě pravdu – čím totiž víc zemí východní čáry bude mít tzv. jaderný deštník a letadla F-35, tím méně při prvních úderech zbyde odvetných ran pro Brusel, Berlín a Paříž. Na Praze málo záleží. Tam nejsou eurounijní a natoevropská sídla a betonové bunkry pod zemí.

Jsme hrdá Evropa! Tak hrdá, že dalších mnoho peněz a zlata posíláme na Ukrajinu. Jen nevím, proč je tajně posíláme přes Maďarsko v autě, o němž této zemi neřekneme. Jako zloději, kteří vykradli banku. Pak se divíme, především sama Ukrajina, že si někdo dovolil vozidlo s penězi zastavit. Ukrajinská auta mají totiž zelenou – tedy v Evropě přece. Po ní mohou převážet třeba Monu Lisu a nikdo je nezastaví. Jen Maďarsko si to podle gangsterského způsobu dovolilo. Je vlastně Maďarsko ještě vůbec Evropa?

Jsme hrdí Evropané. Odmítáme cokoli ruského. I levnou ruskou ropu. Raději budeme jíst suchý chleba a jezdit na kole či chodit pěšky, než abychom přijali třeba jen litr z Ruska. Proto 12. 3. v 9,15 se shodli lídři nejrozvinutějších evropských zemí, jak svět informoval francouzský malý Napoleon Macron, že ani současná situace vzniklá událostmi na Blízkém východě a její dopady na ropný trh neopravňuje ke zrušení sankcí proti Rusku. Naopak. Je připraven další balíček sankcí, který je potřeba pouze schválit. Jenže zatím naráží na maďarské ne.

Mezitím americká a ruská delegace o témže jednaly na Floridě. Vůbec evropské lídry nevzaly na vědomí. Dokonce ani von der Leyenovou, která se s Macronem ztotožnila. Jenže tu Trump nebere vážně už dávno a americký ministr zahraničí Rubio se s Kajou Kallasovou snad v životě ani jednou nesetkal.

Jde o uvolnění sankcí. O nedostatek nafty a benzinu. Trump pochopil, že může dojít k bumerangovému efektu. Krize, k níž dochází, by mohla mít, a vlastně už má, důsledky i pro Spojené státy. Jednání s Ruskem není důsledkem vítězného tažení, ale předtuchou možné porážky. Jenže nikoli jen pro dvě na Írán útočící země, ale také pro tzv. demokratický svět a ostatní jim spřátelené státy. A to je již problém.

Pokud jde o Spojené státy, dohoda s Ruskem může pomoci. Evropští lídři však stojí na svém a situaci komplikují. Stojíce nad propastí, křičí kupředu. Tu propast je už možné dohlédnout. Je nějaké řešení? Zdá se, že jisté se už našlo.

Prý ještě půldruhého roku se ukrajinská vojska mají udržet. Nevím, proč právě půldruhého roku. Možná proto, že už bude zase dost raket, jaderné střely Made in France nebo odjinud budou rozmístěny po Evropě a jen je spustit. Zdá se mně však, že jde o příliš krátký termín k přípravě nového plánu Barbarossa. Do té doby si musíme utáhnout opasky, dát, co nejvíce na zbrojení, strpět další vlnu inflace a bruselské nápady, kterým se svět může jen smát a děkovat, že nemá takové politiky.

Nebo začít myslet realisticky. Tak jako to začal snad už chápat Trump, i když v jeho případě je to z nouze.

Jiří Vábr