To se opravdu bojí odpovědí na nepříjemné otázky?

Pro vstup do Evropské unie jsme hlasovali. Přiznávám, že jsem byl proti, ale předpokládal jsem, že většina obyvatel bude pro. Bál jsem se, že co je nám slibováno, nebude splněno a měl jsem bohužel pravdu. Snaha týmu von der Leyenové udělat z EU superstát, jenž bude znamenat stále méně národních práv, to dotvrzuje. Už dnes může tým eurokomisařů nezvolený v žádných demokratických volbách mnohé, co se dotýká našeho běžného života a znesnadňuje ho. O vstupu do Severoatlantické aliance, vojenského bloku západních států, jsme nehlasovali. Rozhodly o tom vlády. Shodou okolností dvou pozdějších prezidentů. Tehdy jsme ještě byli plni slibu Václava Havla, že do žádného paktu už nepůjdeme. Přesto jsme se stali jejími členy, i když v době našeho přijetí letadla NATO přes naše území létala bombardovat Bělehrad.

Postupem času se z obranné Aliance, jak měla zapsáno ve své Washingtonské smlouvě, stal četník světa. Daleko od jejích hranic bojovali a stále bojují či radí, jak bojovat, její vojáci. Dokonce i čeští. Většinou pod hesly svoboda a demokracie, ale ve skutečnosti nejde vůbec o tak chvályhodné cíle. Zájmy jsou a byly ekonomické či mocenské. Původní záměr obou organizací se tak rozplynul. Opět se nás nikdo na nic nezeptal.

Stejně jako po Lisabonské dohodě došlo k přesunu řady práv na centrálu Evropské unie. Pro tuto centralizační politiku jsme v referendu však už nehlasovali. Ta centrála ovšem pokračuje ve svých snahách ještě víc okleštit práva národních orgánů.

Je tedy legitimní se zamýšlet nad naším členstvím v NATO a v Unii? Ano, je. Zvláště, když podmínky se mění za pochodu. A zeptat se všech občanů naší vlasti, zda právě to chtěli a chtějí? Klást otázky není napadnutím našeho členství, ani to znát, co lidé u nás chtějí. Demokratické je dát obyvatelstvu prostor k vyjádření. I třeba k státním záležitostem. Proč? Protože podmínky od doby přijetí do obou společenství jsou jiné a to, co jejich vedení dnes vytváří, je bez jejich souhlasu. O ony změněné podmínky právě jde. Třeba, v našem případě, i o přijetí eura, které protlačuje prezident. Nebo odsouhlasení přechodu dalších pravomocí českého státu na Brusel. O naše členství prvořadě nejde, ale o změny podmínek, které se dotýkají nás všech a zatím o nich rozhodují nepověření lidé, protože ani vláda nebyla pověřena je odsouhlasit. Členství či nečlenství není na stole, ale je tam návrat ke kořenům, k původní náplni našeho vstupu (přijetí), což se týká i většiny druhých zemí.

Vystoupit dnes z Evropské unie, nejen že to není snadné, ale nemá logiku. Jde o rozběhnutý stroj, jenž poběží i bez malého šroubku, který ostatně bude rychle nahrazen. Ale, i kdyby k tomu došlo, což by bylo v případě, že by se rozpadal celý stroj, pak jeden šroubeček by osamocen těžko přežíval. Stejné to je i s NATO. Mírová Aliance je záruka. Stále se vyzbrojující a snažící se pacifikovat svět je však nebezpečím i pro členské země samotné. Návrat k Washingtonské smlouvě znamená jistotu pro Evropu, pro obyvatele žijící v zemích uvnitř hranic signatářských zemí, pro svět. Snaha právě tento svět pacifikovat, zasahovat tam, kde o to nikdo nežádá, do poměrů, které se netýkají Aliance a ani jim pořádně Evropané nerozumějí, nebylo smyslem vzniku Paktu. To jen dnešní představitelé zneužívají své moci.

Je na lidech, chtějí-li se vyjádřit. Proto by měli dostat i možnost říci své ANO nebo NE k těm nejrozporuplnějším otázkám. Odmítání tohoto práva elitami a podsouvání zlé vůle těm, kteří něco takového chtějí, je jen projevem strachu, že by prohráli a ztratili svou moc. Anebo jsou v tom jiné důvody? Pak se musím zeptat: Jaké? A ještě jedna otázka: Proč se současná vláda bojí zákona o všeobecném referendu? Protože by se lidé mohli vyjádřit i k nepříjemným otázkám? To se opravdu dnešní mocní tak bojí jejich odpovědí?

Jiří Vábr