Česká republika v roce 2025 připomíná učebnicový příklad země, která sice přijala neoliberální dogmata devadesátých let, ale nikdy nevybudovala funkční stát, jenž by byl schopen plánovat a realizovat projekty v dlouhodobém veřejném zájmu. Výsledek? Země, která kdysi dokázala sama postavit dvě jaderné elektrárny, dnes není schopna dokončit jediný nový reaktor v Dukovanech. Stát, který kdysi patřil mezi špičku v průmyslové a energetické infrastruktuře v rámci RVHP, se změnil v aparát neschopný postavit řádně dálnici, silnici, nebo dokonce i administrativní budovu bez mnohaletých průtahů a předražení. Prostě český absurdistán.
Kapitola neschopnosti: Dukovany, dálnice a silnice
Dostavba nového jaderného bloku v Dukovanech je příkladem toho, jak český stát postupně rezignoval na svou schopnost realizovat velké projekty. Rozhodování se vleče roky, výběrová řízení kolabují, geopolitické hry válcují odborná hlediska a výsledkem je paralýza, nikoli pokrok. Musíme podotknout, že o dostavbě Dukovan se mluví již téměř 10 let a výsledkem jsou jen »ideologické kecy«. Zejména ze strany pravicových politiků, od osvětového vůdce Petra Fialy až po pirátího odpadlíka Jana Lipavského. A přitom Československo mělo v rámci RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci) výsadní pozici v oblasti jaderné energetiky: projektovalo, stavělo a provozovalo reaktory. Dukovany i Temelín vznikly za využití domácího know-how (Škoda Plzeň) a především díky tomu, že stát tehdy měl kontrolu nad strategickými odvětvími a nebyl závislý na komerčních investorech či politických tlacích.
Podobně tristní je stav české dálniční a silniční sítě. Stavba dálnic se vlekla desítky let, zatímco sousední země – často s náročnějším terénem – dávno dokončily své strategické koridory. Problém není ani tak technický jako systémový: stát se vzdal koordinace a kontroly, nahradil ji outsourcingem na soukromé firmy, každý krok podléhá nekonečným právním sporům a politickým zásahům a výsledkem je pozoruhodná směs neefektivity, předražených zakázek a permanentních zpoždění. Podobný systém panuje i na české železnici, kdy si dnes již bývalý šéf Správy železnic doma ve sklepě schovával zlato za 80 milionů, které prý ukrýval přes 80 let před nacisty.
Privatizační fiasko: Uhelné elektrárny jako učebnicový příklad
Naprosto zásadní selhání české transformace se ovšem ukazuje na případu uhelných elektráren. Tyto zdroje byly postaveny zcela a výhradně z veřejných prostředků před rokem 1989. Po roce 1990 však byly ve jménu privatizace předány soukromým subjektům, které z nich vytěžily zisk, vybraly dividendy, minimalizovaly investice a po vyčerpání ekonomického potenciálu začaly elektrárny nabízet zpět státu — samozřejmě za částky, které neodpovídají jejich amortizaci, ale maximalizují soukromý profit. Například vlastník uhelné elektrárny Chvaletice miliardář Pavel Tykač prohlásil, že své uhelné elektrárny klidně vrátí státu za jednu korunu, aby následně stát provedl jejich likvidaci, uzavření nebo modernizaci za veřejné peníze. Tohle by se líbilo každému soukromému vlastníkovi: vytěžit kapitálově maximum a následně po vytěžení vše hodit na stát.
Jinými slovy: veřejnost zaplatila výstavbu, soukromý sektor si vybral zisky a stát má nakonec financovat znovupřevzetí a to opět za veřejné peníze. Pokud má nějaký pojem vyjadřovat absurdnost neoliberálního modelu, je to právě tato situace.
Proč soukromý sektor nepatří do kritické infrastruktury
Kritická infrastruktura není a nesmí být nástrojem zisku. Je to organismus, který zajišťuje fungování moderní společnosti: energetika, voda, doprava, telekomunikace, zdravotnictví. Pokud je v rukou aktérů, jejichž primárním cílem je maximalizace profitu, dochází nutně ke střetu zájmů. Tam, kde stát potřebuje dlouhodobou stabilitu a bezpečnost, soukromý sektor usiluje o krátkodobé výnosy. Tam, kde veřejný zájem vyžaduje investice i do méně lukrativních či obtížných projektů, soukromý sektor je nebude realizovat bez masivních subvencí.
Vstup soukromého kapitálu do kritické infrastruktury tak nevede k posílení státu, ale k jeho oslabení. Otevírá prostor pro privatizaci zisků a socializaci ztrát. Podporuje korupci, rozkládá kompetence státu a činí veřejnost rukojmím firem, které nejsou povinny garantovat dostupnost a kontinuitu veřejných služeb.
Stát, který chce fungovat, musí vlastnit
Jestliže chceme, aby Česká republika byla schopna stavět jaderné reaktory, dálnice, nemocnice, školy nebo modernizovat energetiku, musí mít k tomu nástroje. Tyto nástroje jsou tři: vlastnictví, odborná kapacita a dlouhodobé plánování. Nic z toho nevznikne tam, kde stát své pravomoci outsourcuje (převádí na soukromé společnosti).
Švédsko, Francie, Rakousko nebo Finsko ukazují, že státní vlastnictví a autonomie v kritické infrastruktuře není socialistický relikt, jak v českých podmínkách předkládají neoliberálové, pravicoví politici a jejich ideologové, ale jedná se o základní předpoklad funkčního, moderního a bezpečného státu. Česká republika tento předpoklad ztratila — a nyní sklízí důsledky. Tento tristní stav je nutné co nejrychleji napravit, protože veškerá privatizace zbytku státu razí cestu vzniku bezpečnostních rizik.
Jan Klán
Diskuze je uzavřena.