Největším problémem není státní rozpočet pro rok 2027, ale to, že není šance, aby se deficity v příštích letech začaly snižovat. To je názor bývalého ministra průmyslu a obchodu a 1. náměstka ministra financí Jana Mládka v rozhovoru pro iportaL24.cz. Kritizuje nevůli vlády k řešení vzrůstajícího zadlužování země a například i nedostatek výdajů do školství a vědy, ovšem vidí také pozitivní věc: že politici před příštími volbami přestanou slibovat nesplnitelné…
Jak hodnotíte předkládaný státní rozpočet pro rok 2027 jako celek?
Státní rozpočet s deficitem 386 miliard je nominálně druhým největším v historii České republiky. Ta cifra je extrémně vysoká a znamená poměrně velké zadlužování. Co já ovšem vidím jako největší problém, není ani tak špatný rozpočet na jeden rok, ale to, že nemáme šanci na nějakou fiskální konsolidaci. To znamená, že by to do budoucna mělo být jiné a že bychom měli šanci, že se v příštích letech skutečně deficity začnou snižovat. Bohužel z veškerého počínání vlády čiší nevůle toto dělat.
A není to celkově problém českých rozpočtů v horizontu nějakých deseti let nazpátek? Protože každá vláda řeší svůj rozpočtový rok, ale chybí určitá dlouhodobá strategie. Souhlasíte?
Já bych nemluvil o desetiletí, protože do roku 2019 byly veřejné finance v zásadě pod kontrolou. Vše se zlomilo za covidu roku 2020, což je nějakých 6-7 let, kdy nastala jakási rozpočtová nezodpovědnost. Za prvé se zbytečně utratilo mnohem více peněz, než bylo zapotřebí na všechna opatření. A druhá věc je, že za covidu jim to všechno ještě bylo málo, a tak poškodili daňovou základnu. Tenkrát připravili státní rozpočet o přibližně 114 miliard změnou zdanění ze superhrubé mzdy na zdanění s hrubou mzdou a zrušením daně z převodu nemovitostí. A tyhle peníze tam chybějí, protože kvůli inflaci by to už bylo minimálně 160 miliard.
Takže my tady máme tento problém, a to je jakási rozpočtová nezodpovědnost, která vypukla teprve s covidem.
Dobrá, ale mělo vůbec zdanění superhrubé mzdy za vlády Mirka Topolánka vzniknout?
Samozřejmě, že to byla naprostá hloupost. Já jsem tomu říkal daňové mičurinství, protože toto není nikde jinde na světě. V žádné anglicky psané literatuře se nerozlišuje sociální pojištění a daň samotná, tohle obojí je daň. Takže vy vlastně zdaňujete daň! To je ten paskvil, co ve výsledku stvořili pánové Tlustý s Kalouskem společnou a nerozdílnou rukou.
A pochopitelně bylo správné ho zrušit, akorát původním záměrem Sobotkovy vlády bylo udělat to fiskálně neutrálně, to znamená zrušit to tak, aby stát nepřišel o 100 miliard, a přenést tíži ze zaměstnanců, kteří jsou tím daňovým oslem, na OSVČ a příjmy z kapitálu.
Tehdy byl ministrem financí Andrej Babiš. Proč podle vás opustil onu fiskálně neutrální myšlenku?
Podle mě se mu do toho nechtělo, tak to odšvejkoval, a protože bylo ANO silný koaliční partner sociální demokracie, tak mu to prošlo. A Andreji Babišovi se do toho nechtělo proto, že by tím sice musel ulevit zaměstnancům, ale jiným naopak daň zvednout, nejméně na 19 procent.
A kdybyste se podíval do současnosti, co byste označil za největší slabinu českých veřejných financí? Nízké příjmy státu, příliš vysoké mandatorní výdaje, nedostatečné investice nebo samotnou strukturu české ekonomiky?
Je tam samozřejmě několik problémů. Já vůbec nechci tvrdit, že není třeba šetřit anebo že se nemáme starat o růst, ale zkrátka tady byl zaseknutý strukturální deficit, který dělá 160 miliard, což jsou skoro dvě procenta HDP. A s tím je třeba něco udělat.
A samozřejmě vedle toho by bylo taky dobré šetřit. Plýtvání rozkrádání… – ano, to všechno jsou témata, ale jak říkám, v ideálním světě by to mělo být hlavně proto, aby měla vláda legitimitu zvednout daně, protože tady se prostě stala chyba.
Vláda mluví o proinvestičním rozpočtu. Kde podle vás leží nějaká hranice mezi rozumným zadlužováním na investice a na druhé straně nezodpovědným financováním běžného provozu státu?
Tahle diskuse je trochu umělá, protože já vidím problém například v tom, že jednou z největších investicí do budoucnosti je investice do školství a do vědy. To se formálně do investic nepočítá, ale pro budoucnost země je obojí strašně důležité a bohužel rozklady nezávislých ekonomů ukazují, že tyhle dvě položky jsou bity a jejich podíl na rozpočtu v reálných číslech klesá.
Ono se především o tomto tématu mluví méně než o výdajích na obranu, které činí přibližně 194 miliard korun, tedy 2 % HDP. Proč je podle vás tak důležité, že neustále skloňujeme právě resort obrany? A jsou dvě procenta odpovídající bezpečnostním potřebám České republiky, jak se to rovněž rozebírá horem dolem?
Podívejte, já musím říct, že jsem těmi dvěma procenty fascinován, protože mám historickou paměť, a když nastupovala Zemanova vláda, tak jednotliví ministři to měli vymyšlené tak, že každý chtěl zafixovat příslušné procento výdajů ze svého rezortu jako procento výdajů na kulturu, na školství, na vědu, na průmysl… No a to bylo takové neštěstí, že by se potom nedal sestavit státní rozpočet, protože všechno by bylo předem determinované a ministr financí by měl dopředu určeno, kolik musí na kterou oblast dávat. Takto se nedají spravovat veřejné finance!
A proto mě dost překvapilo, když se po letech objevil podobný požadavek ze strany financování obrany členských zemí NATO.
Kolik dáte na obranu, to je těžké. Vždy je to výsledkem nějakého koncensu, jakou částku na ten resort potřebujete, protože nikdy nebudete mít obranu stoprocentní. Vždycky to musí být nějaký kompromis.
A samozřejmě NATO má ještě jeden problém – a tam tomu do určité míry rozumím – protože argument pro procento je problém černého pasažéra. Když máte obrannou alianci a vycházíme z toho, že obrana je nedělitelná, že funguje článek pět, tak potom země, které dávají málo, jsou těmi černými pasažéry, a naopak to za ně platí ti, kteří vydávají více.
Tím jsme se dotkli problému obrany, ale vaší parketou jako bývalého ministra průmyslu a obchodu je právě tato problematika. A česká ekonomika je silně závislá na exportu průmyslu. Počítá podle vás ten navržený rozpočet dostatečně s podporou domácí výroby, technologického rozvoje a konkurenceschopností českých podniků?
O tom už jsem mluvil, že neustále relativně klesají výdaje na výzkum i na školství a výstupy obou těchto oborů potřebuje průmysl pro to, aby prosperoval. Jinak, co se týče samotné položky ministerstva financí, tak v případě ministerstva průmyslu tam teď má největší položku financování obnovitelných zdrojů. To je velké neštěstí, které nás potkalo! Je to nesmyslně drahé a vláda se tedy rozhodla, že ulehčí jak domácnostem, tak ještě více průmyslu, aby měly levnější elektřinu. To je pěkné, ten cíl je nepochybně správný, protože český průmysl ztrácí konkurenceschopnost, když má vysoké ceny energii, zejména se to týká elektřiny a plynu. Je tedy zapotřebí s tím něco dělat, ale mám skoro ten pocit, že vláda mohla hledat cesty, jak to udělat levnější.
Když dovolíte, jako levicového politika se vás zeptám, jestli je český daňový systém nastaven spravedlivě, jestli by to nemělo být tak, že na financování státu by se měli podstatně více podílet ti s nejvyššími příjmy a nejvyšším majetkem, anebo platí argumentace protistrany, že by to byla daň z úspěchu?
Teď asi hovoříte o dani z nemovitosti, tam se nejvíc používá tenhle argument, že když někdo získá majetek poctivou cestou, tak daň z nemovitosti je vlastně další daní…
Já měl na mysli třeba progresivní zdanění, tedy vyšší pro ty bohaté, to je přece podstata tradiční levicové politiky, k níž jste měl vždy blízko…
Ano, to je tradiční levicová politika. Má to ovšem celou řadu problémů. Bohužel nežijeme ve světě třicátých nebo šedesátých let minulého století. My žijeme ve velmi otevřeném světě a tam jsou možnosti národního státu velmi omezené, protože vysokopříjmové firmy anebo dokonce jednotlivci potom zdaňují v nejrůznějších offshorech, které jsou dokonce i na území Evropské unie, tedy některé z nich.

Přesto si myslím, že tam prostor existuje a zdanění by mělo být více progresivní, ať už u daně z příjmu fyzických osob, a zřejmě nakonec, protože nebude zbytí, dojde i ke zvýšení daně z nemovitostí. Byť tam je to komplikovanější problém, protože tato daň je v kompetenci obcí, které s ní můžou pracovat a můžou si základní sazbu zvýšit až pětkrát.
Takže kdybyste měl shrnout své nápady nebo vlastní potenciální návrhy na to, jak sestavit rozpočet s výrazně nižším schodkem, aniž by to poškodilo hospodářský růst, sociální stabilitu a veřejné služby, co byste zdůraznil?
No, upřímně řečeno, daňový systém to není jenom otázka technicko-ekonomická, ale i bytostně politická. Především bych řekl, jakou cestou bych nešel. Objevují se takové nápady, že bychom se vrátili ke zdanění superhrubé mzdy. Ale to by byl ten nejhorší z možných nápadů, protože tím by se břemeno pro zaměstnance znovu posílilo.
Takže upřímně řečeno, já si myslím, že pokud to někdo bude brát vážně, tak nezbude udělat nic jiného, než co už udělala Fialova vláda. Ona zvedla nejrůznější druhy daní, každému trošku, a tím jakoby dosáhla určité drobné konsolidace. Jediný rozdíl je v tom, že to bude muset být řádově větší balík. Upřímně řečeno, jiný, lepší nápad nemám, než se to pokusit posunout balíkem celé řady opatření, a ne jednou velkou akcí.
Nicméně vláda Petra Fialy za sebou za čtyři roky zanechala 1,2bilionový státní dluh. Hodně to před volbami kritizovaly strany současné vládní koalice v čele s Motoristy, Svobodnými a vlastně celou SPD. Jako jedno z hlavních témat skloňovaly vyrovnané státní rozpočty a padalo například jméno Aloise Rašína…
Myslím, že už se v těchto dnech ukazuje, že to byly s prominutím jenom kecy, protože všechny tyhle strany a hnutí, které jste jmenoval, teď někdy v prosinci odhlasují tento vysocedeficitní rozpočet, předložený především hnutím ANO, a budou se bít v prsa, že v příštích letech to bude lepší. Ale bohužel nebude!
Možná v tom zase vidím i to pozitivní, že to povede k zrealističtění české politiky, protože před dalšími volbami už nebudou moci vykládat tyhle nesmysly.
Petr Kojzar
FOTO – iportaL24.cz/Marcela Špičková a archiv

