Prezident Pavel po své účasti na demonstraci Pražského Majdanu, pražské odnože Milionu chvilek, pochopil, že kritika jeho jednostrannosti by mohla ublížit jeho znovuzvolení. Proto se zcela oficiálně distancoval od tvrzení, že je lídrem či stoupencem současné opozice, a zároveň prohlásil, že proto se napříště podobných akcí, které mají protivládní charakter, nebude účastnit. Ale opravdu se distancoval?
Proč se potom jeho žena Eva 21. března účastnila demonstrace, která neměla sice konkrétní téma, ale zato konkrétní vyznění proti současné vládní koalici? Proč přímo ponoukala k fotografování? To hradní protokolář neví, že každý krok první dámy je pečlivě sledován a může z něj být vyvozován vzkaz samotného vůdce země, jenž se sám z určitých důvodů nemůže účastnit? Tento vzkaz byl její přítomností na Letenské pláni těm na tribuně a těm v zákulisí také doručen.
Pokud si první dáma neuvědomila, v jakém je postavení a co vlastně veřejnosti vzkazuje, pak je… ne, vyvaruj se subjektivní expresi, vzkazuje mé osobní já. Dosud jsem myslel, že současná první dáma je tu od toho, aby dodávala lesk manželovi, prezidentu republiky. Proto dostává na rozdíl od předešlých prvních dam devadesátitisícový příspěvek na ošacení, atd. Je zároveň módním vzorem, což o předchozích dámách-manželkách, kromě paní Hany, se říci nemohlo. Nelze jim to vyčítat. Někdy věk, jindy skromnost, nebo spojitost s jejich minulostí je svazovaly. Většinou stály v pozadí svých mužů. Měly své těžké životní zkušenosti, podepsala se na nich válka – paní Charlotta, paní Marie, paní Irena, perzekuce jejich muže – paní Božena, dlouhá emigrace – paní Hana, paní Marta… Nesnažily se zasahovat do politiky, a pokud ano, pak jen ve prospěch zvolení svého manžela, i když to někdy působilo až absurdně – paní Olga, když se její muž z nikoli právě osobně příkladného disidenta stával první personou ve státě, paní Livia svým srdceryvným dopisem čteným před shromážděným davem, paní Ivana aktivní obranou muže v době jeho nemoci, paní Dagmar pískotem ve Sněmovně… Prostě, držely se v pozadí. Každá, i známá kulturní redaktorka, vysoce vzdělaná Viera. Jen paní Livia vystoupila svou diplomatickou funkcí z řad žen v pozadí. To když se stala velvyslankyní v rodné zemi, tedy na Slovensku. Tehdy ovšem nezastupovala nějaký směr politiky, ale svou současnou vlast a navíc, prezidentem už nebyl její manžel.
Paní Eva svou účastí na velké protivládní akci vybočila tedy z řady. Nevím, zda z vlastního popudu, anebo šlo o zajímavý tah hradního loutkovodiče či vlastního manžela. Nevím ani, zda její zelené myšlení tvářené socialismem a poté vítězícím liberalismem umožní tvorbu vlastních myšlenek. Byli jistě moudří vojáci, kteří se dobyli až k maršálské holi, byla ovšem většina takových, kteří si jistou hodnost museli vysedět posloucháním rozkazů nebo rozvíjením ideologických klišé. Ne každý byl Radecký, většina, byť se dostala třeba i do velitelského křesla, byla Benedeky, kteří prohráli, co mohli. Kam patří její Petr, kam patří ona coby Lieutenant Colonel, nevím. Zatím, zdá se, oba by chtěli být těmi Radeckými, ale také ten měl svůj škraloup.
Myslím tudíž, že šlo o vzkaz loutkovodiče z Hradu, že s tím být tu pro všechny to není zas tak vážné. Paní Eva měla zřejmě jen zakázáno být na tribuně, ale nechat se fotografovat lze přece i mimoni. K té tribuně to ostatně nebylo daleko a na stránky novin či serverů to byl už opravdu jen kousek.
Co říci závěrem? Jen to, že lepší vzkaz svým příznivcům prostřednictvím paní Evy není možné vyslat. Hlupák by byl ten, kdo by to nepochopil.
Jaroslav Kojzar
Nejde jen o účast Pavlové na demonstraci.. Jde o to, že opozice zatím nemá nikoho na čele, nějakou jasnou osobnost, Fiala se odrovnal, Kupka z ODS to je outsider, Rakušan se snaží lídrem opozice být,ale pořád mu to nejde.
Proto se opozice semkla kolem Petra Pavla. Ten sice hraje tanečky,že neví,jestli bude obhajovat, ale vsadím tisíc korun, že už je dávno rozhodnutý a obhajovat bude. Jen mlží.
Tzv. První dámě Evě Pavlové říkají lidé, ti s normálním uvažováním, První vyžírka.
Je definitivně jasné, že Petr Pavel není prezidentem všech. On jím koneckonců nikdy nebyl.
Když nás o morálce a ‚vzkazech‘ veřejnosti poučuje Jaroslav Kojzar, je to jako by nás o požární bezpečnosti školil profesionální žhář. Bývalá hlásná trouba normalizační propagandy, který se léta živil ohýbáním páteře a tleskáním šedi, se dnes s vervou kádrováka pouští do první dámy. Je to fascinující diagnóza: člověk, který v barvách KSČ oslavoval tanky v ulicích, se najednou cítí dotčen estetickým cítěním Hradu. Skutečně, poslat lepší vzkaz o vlastní totální morální vyprázdněnosti už soudruh Kojzar ani nemohl – po dekádách leštění klik na ÚV mu zbyla už jen ta žluč a nostalgie po časech, kdy o vkusu i životech rozhodovala strana a vláda.
Neznám jediný článek pana Kojzara, který by oslavoval tanky v ulicích. Aneb lži a dezinformace Karla Brázdy pokračují.
Jestli jsi byl na vojně za bolševika Brázda o čemž silně pochybuji, tak musíš vědět co byli politruci a politručky za svině, stejně jako kontráši ale jak se zdá tak víš akorád prd
Jo a Kojzar je tenkrát velebil v RP.