Prakticky každodenně se z medií dozvídáme, kdo by v té nové vládě anebo v nějaké vysoké ústavní funkci neměl být zapojen. Jedná se pochopitelně o politiky vítězné koalice opozičních sil, tedy hnutí ANO, Motoristů sobě a hnutí SPD.
Dlouhou dobu se řešilo, ale zdá se, že entusiasmus hlavních nositelů odporu v tomto směru již poněkud utichnul, zda může být Filip Turek, takto čestný prezident Motoristů sobě, ministrem zahraničních věcí. Já říkám, že může, neboť po tak ostudném ministrovi zahraniční, jako byl bakalář IT Lipavský, může být ministrem zahraničí kdokoliv, pokud má základní přehled o mezinárodních vztazích. A to Filip Turek má. Samozřejmě je potřeba dořešit otázky spojené s interpretací jeho údajných nebo možná skutečných výroků z doby delší nežli 10 let. Faktem je, že každý politik a člověk má právo na to změnit své názory. Pokud dostal tuto šanci například současný prezident republiky Pavel, který byl až do závěru roku 1989 pevnou oporou KSČ, vysokým nomenklaturním kádrem této strany a kádrovou rezervou pro vysazení v imperialistické cizině, tak proč by nemohl a neměl dostat šanci na změnu svých názorů také někdo jiný. Konec konců prezident Pavel v roce 1968 neodsoudil vstup takzvaných bratrských vojsk a podpořil okupaci Československa těmito vojsky. To by se z dnešního hlediska jednalo velezradě.
Druhým na ráně kampaně proti Motoristům byl předseda této strany Macinka. Ten se velmi expresivně vyjádřil před volbami o tom, že je potřeba, aby »tekla zelená krev«. Je otázka, jestli tento výrok byl vhodný či nikoliv. Určitě byl politicky nekorektní, ale v rámci volební kampaně byly pravděpodobně ze všech stran používány i horší výroky. A to nejen u příslušníků politického undergroundu, se kterými jsem se setkával v diskuzích jako předseda a leader malé politické strany. Třetí na řadě je pan Uhlíř, takto presumptivní ministr kultury. Tento muž byl podle všeho evidován ve svazcích StB jako agent. Pokud bych byl ve své době postaven před rozhodování jako někdejší předseda sociální demokracie, zda takového člověka postavit na kandidátku této strany, bylo by to prakticky vyloučeno. Ale doba se posunula i díky pánům Kolářům a dalším, kteří vymysleli coby kandidáta na prezidenta a s pomocí bohatých sponzorů dokázali prosadit zvolení Petra Pavla prezidentem. Politické pozadí P. Pavla jsem výše v tomto článku stručně popsal.
Je těžké útočit na pana Klempíře a zároveň mlčet při hodnocení politické minulosti současného prezidenta…
Ale číslem jedna současných útoků, které budou trvat až do volby nového předsedy Poslanecké sněmovny, se stal Tomio Okamura. Je hlavní hvězdou, do které se politici současné vládní koalice plus pirátstvo s nadšením trefují. Předstihují se v tom, kdo T. Okamuru více dehonestuje. Pan Okamura možná v některých okamžicích v minulosti prováděl poněkud výstřední opoziční politiku, ale jakou asi politiku v opozici budou provádět bývalé vládní strany. Nebude to o nic méně destruktivní než to, co dělala v předchozím volebním období tehdejší opozice včetně pana Okamury.
Pan Okamura je součástí vládní koalice, která se úspěšně ustavuje. A strany této vládní koalice se rozhodly, že bude třetím nejvyšším ústavním činitelem. To se může činitelům stran, které prohráli volby, sice nelíbit, ale kromě státního převratu, na který nemají síly a naštěstí ani chuť, nemohou vlastně nic dělat. Kromě plivání na nastupující vládu, poštěkávání, ale jak se říká… karavana půjde dál. Myslím, že tyto zpupné řeči arogantních politiků, kteří za čtyři roky své vlády nedokázali nic a neměli k vládnutí ani žádnou kvalifikaci a odbornou erudici anebo manažerské zkušenosti, těžko může někdo soudný brát vážně. Mohou těžko kritizovat někoho z politiků, kteří se dostanou do nové vlády. Koneckonců řada představitelů nové vládní koalice má slušné manažerské zkušenosti a není to jenom Andrej Babiš. Ale je to konec konců i Tomio Okamura a další.
Ať se to někomu líbí nebo ne, nová vládní koalice má šanci být úspěšná a prosadit své cíle nejen v programové, ale také v personální oblasti. Změna vládního kurzu je nutná v mezinárodních vztazích směrem k posílení suverenity státu a zejména v ekonomice a celkově ve vnitřní politice.
Jiří Paroubek
Diskuze je uzavřena.