Hrdina Melnyk

Píše se rok 1942. V Praze zahynul SS-Obergruppenführer a zastupující protektor Reinhard Heydrich. Na východě byl obklíčen nacisty Leningrad, rozběhla se operace Blau, jež měla za cíl ovládnout sovětský průmyslový Don, úrodnou Kubáň a obsadit ropná pole pod Kavkazem. Padl Sevastopol, místo, z nějž se ovládá Černé moře. Nacisté byli na koni. A právě tehdy, už sice daleko od fronty, ale kde fronta v té době vlastně nebyla?, byl napsán vzkaz pobratimům a ostatním waffenbrudrům: »Pod údery ozbrojených sil a pod tlakem zotročených národů se moskevská říše řítí. U německých vojáků vidíme ty, kteří pod vedením Adolfa Hitlera vyhnali bolševiky z Ukrajiny; jsme povinní jim vědomě a organizovaně pomáhat v křížové výpravě proti Moskvě, bez ohledu na jakékoliv těžkosti… Žijeme v čase zrodu nového systému v Evropě. V Evropě, obnovené a konsolidované pod vedením národněsocialistického Německa…«

Pokračujme: V pondělí s poctami bylo přeneseno tělo Andrije Melnyka za přítomnosti ukrajinského státního vedení v čele s Wolodymyrem Zelenským do Panteonu národních hrdinů. Nenajdete v něm ostatky maršálů Rodiona Malinovského a Pavla Rybalka, ani kohokoli z desesetitisíců židů povražděných v Babim Jaru či ostatky mladogvardějců z ukrajinského města Krasnodonu. Jsou tu uloženy pozůstatky jiných hrdinů. Čas ukáže, jak zbytečně padli. Ten Melnyk však na rozdíl od nich nepadl, i když bývalý prezident Ukrajiny Viktor Juščenko při příležitosti přepohřbívání pronesl nad rakví slova určená pro hrdiny: »Nejde jen o opětné pochování. Je to akt velké historické spravedlnosti. Toto je návrat paměti. Návrat naší státní kontinuity.«

Kdo tedy byl ten Andrij Melnyk, jenž patří mezi návraty státní kontinuity Ukrajiny? Padouch nebo hrdina, anebo tam u nich je všechno hrdina? (viz film Limonádový Joe).

Pocházel z haličské (tehdy Rakousko-Uhersko) zemědělské rodiny. Studia na vídeňské Vysoké zemědělské nedokončil proto, že jako dobrovolník se přihlásil do armády. V šestnáctém roce byl zajat na ruské frontě. V zajetí se seznámil s Jevhenem Konovalcem a spolu s ním spoluorganizoval hnutí za samostatnou Ukrajinu. Za Občanské války v Rusku se připojil k fašizujícímu atamanu Symonu Petljurovi. Byl vážen. Proto byl povýšen na plukovníka lidové Ukrajiny. Po porážce ukrajinských nacionalistů odešel do zahraničí, ale společně s Konovalcem začali organizovat ozbrojený odpor (Organizace ukrajinských nacionalistů – OUN) nejen proti Sovětskému svazu, ale také proti Polsku. Šlo o velmi kruté akce. Vnitřní názorový boj vyřešilo na čas zavraždění Konovalce. Vedení OUN převzal Melnyk. V nacionalistickém táboru v té době začala převládat radikálnější Banderova skupina a její UPA – Ukrajinská povstalecká armáda. Období do roku 1940 a teror v Polsku je však spojen především s Melnykovým jménem.

Za války proti Sovětskému svazu byl evidován jako pracovník nacistického Abwehru. Měl za úkol organizovat především diverzní činnost v týlu sovětských vojsk pod jménem Conzul I (viz Norimberský proces, výpověď plk. Erwina Stolze). Kromě toho vytvořil ukrajinské nacionalistické centrum v Rovně, jež mělo být konkurenční pro banderovské hnutí, více proněmecky orientované, a jednou mělo případně převzít vládu na Ukrajině. Spolupráce OUN a tedy i Melnyka s nacistickými úřady byla tedy daleko užší, než nabízela UPA. Krátké věznění gestapem mělo souvislost nejen se snahou nacistů v poslední etapě války udržet na uzdě nezkrotné ukrajinské nacionalisty, jak se nyní zdůvodňuje, ale zvláště pak s červencovými a srpnovými čistkami (1944) v Abwehru po neúspěšném atentátu na Hitlera.

Po skončení války odešel na západ. Sovětskému svaz vydán nebyl. Zemřel v Lucembursku.

Tak zní zkrácený životopis, který lze najít na internetu, i když léta války v životopise Melnyka jsou v podstatě velmi upravena.

Akce ukrajinské politické scény však vyvolala oprávněný protest nejen ruské strany, ale zvláště pak v Polsku a v Izraeli, kde si připomínají v této souvislosti známé volyňské masakry, při nichž ukrajinští nacionalisté zabili tisíce Poláků, židů, Rusů, Čechů a příslušníků dalších etnik a dodnes jsou otevřenou ranou polsko-izraelsko-ukrajinských vztahů.

Nezbývá se zeptat: Zemi, která jako své hrdiny vyzvedává fašisty a vrahy, máme skutečně podporovat do posledního Evropana? Proč ideologizující Česká televize, která každou jednotlivost, jež je podle ní nedemokratická, okamžitě využije k protivládní nebo k protiminulostní propagandě, o skutečném teroru ukrajinských nacionalistů a dnešním příklonu k jejich odkazu, mlčí? Týká se to přece také nás, protože ve Volyni přece umírali hrůzným způsobem i Volyňští Češi.

Jaroslav Kojzar