Operace Ankara: Pávek na palubě, i když ho nikdo nezval

Na palubě vládního speciálu panuje napjatá atmosféra. Dva muži (druhý ústavní agent Andrej Babiš Bureš a motorista Macinka) v oblecích listují dokumenty, počítají procenta, přepisují poznámky – a uprostřed mezi nimi, místo třetího pasažéra, jen podivně tiché prázdno. Nebo spíš ne tak docela prázdno. Podle některých zdrojů se tam totiž snaží »procpat« jistý nepozvaný cestující: ústavní agent Petr Pavel, známý v kuloárech pod krycím jménem Pávek.

Zatímco vláda ústavního agenta Andreje Babiše připravuje oficiální účast na summitu NATO v Ankaře s precizností sobě vlastní (tedy především mediální), Pavel zůstává – jak se říká – za dveřmi. Doslova. Bylo mu prý jasně řečeno: »Nikam nepojedeš, doma budeš!«. Podle svědků byl několikrát spatřen, jak obchází letištní plochu, kontroluje podvozky letadel a zkouší, zda by se nedal nenápadně přibalit mezi zavazadla.

»On tam chce strašně moc,« uvedl anonymní zdroj z okolí letiště, zatímco odháněl muže v saku od zavazadlového prostoru. »Prý jen na chvilku. Jen si podat ruku.«

A tady se dostáváme k jádru celé záhady. Proč ta neutuchající touha dostat se na summit, kam ho nikdo nepozval? Oficiální verze zní: zahraničněpolitická odpovědnost, zájem o bezpečnostní architekturu, dialog se spojenci v NATO. Neoficiální verze je ovšem mnohem… osobnější.

Podle zákulisních informací Pavel sní o jediném: o historickém momentu, kdy si konečně opět potřese rukou s Donaldem Trumpem, mužem, kterého někteří považují za politický fenomén, jiní za chodící experiment a další – ti méně diplomaticky založení – za »nejodpudivější bytost na světě«. A právě tato kombinace prý Pavla fascinuje.

»Je to jako magnet,« tvrdí jiný zdroj. »Něco mezi geopolitikou a zoologií.«

Nabízí se ovšem i pragmatičtější vysvětlení. Co když Pavel nechce jen symbolické potřesení rukou, ale skutečný výsledek? Co když plánuje v Ankaře vyjednat levnější ropu a plyn? Možná v tichosti doufá, že zatímco oficiální delegace bude řešit strategické koncepce, on nenápadně odchytí někoho u rautového stolu a pronese: »A co kdybychom to vzali o pár procent dolů?«

Problém je, že bez akreditace se takové rozhovory vedou obtížně. A tak Pavel zůstává venku. S pohledem upřeným na odletovou dráhu, kde mizí letadlo plné těch, kteří »byli vybráni«.

Zda se mu nakonec podaří proniknout na summit alespoň v přestrojení za delegátní kufřík, zůstává otázkou. Jisté ale je, že touha je silná jak pouliční dáma. A jak známo – v politice, stejně jako v ironii, je někdy silnější než samotná realita.

Jan Klán