Nevidím důvod blábolit o smíření, jak to dělá náš neblahý pan prezident

Základní myšlenky z projevu na nedělním protestu proti sjezdu Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně

Vážení přátelé, vážení čeští přátelé, je mi ctí hovořit na tomto shromáždění. Děkuji, že jste přišli, abyste vyjádřili svůj občanský postoj vůči sudetoněmeckému sjezdu konanému zde v Brně. Chci poděkovat také všem organizátorům této akce. Neměli to jednoduché. Na rozdíl od spolku Meeting, na rozdíl od činitelů sudetoněmeckého landsmanšaftu nemají přístup do mainstreamových médií. A už vůbec ne do veřejnoprávní České televize.

Před téměř 30 lety došlo k uzavření česko-německé deklarace. O necelých 10 let později vláda pod mým vedením z mé iniciativy udělala pozitivní gesto omluvy vůči německým antifašistům. Zdůrazňuji – antifašistům. To byli ti lidé, kteří byli až do poslední chvíle věrní Masarykově republice. Kteří často se zbraní v ruce bojovali za územní celistvost československého státu. Tedy než přišla Mnichovská dohoda. Po záboru českého pohraničí šlo 30 tisíc německých antifašistů do nacistických koncentračních táborů. To je potřeba připomenout těmto lidem na sjezdu.

Samozřejmě, pokud došlo k příkoří vůči nim – antifašistům – po druhé světové válce, bylo potřeba se omluvit. Ale k další omluvě nevidím žádný důvod. Nevidím ani žádný důvod blábolit o smíření, jak to dělá náš neblahý pan prezident. Já už jsem smířen a myslím, že většina českého národa je smířená s Němci dávno. A nepotřebuji k tomu něco, co je sice v tuhle chvíli jakýmsi národopisným sdružením potomků našich bývalých krajanů.

Je potřeba vědět, že sudetoněmecký landsmanšaft vznikl ve chvíli, kdy byla vytvářena železná opona na počátku studené války. Kdy se to prostě západním spojencům hodilo a v jeho čele tehdy byli kovaní nacisté a kovaní členové Henleinovy strany. Ale to bych jenom opakoval to, co tady už bylo řečeno. Tito lidé ztratili československé státní občanství tím, že buď dobrovolně ve své většině, nebo prostě úředním aktem získali občanství Německé říše k 1. říjnu 1938.

Co k tomu dodat? Jestliže parta pitomců, provokatérů a nových Emanuelů Moravců natře sochu druhého československého prezidenta Edvarda Beneše zde v Brně červenou barvou, aby prý upozornila na oběti, ke kterým došlo v důsledku jeho politiky po druhé světové válce mezi československými občany německé národnosti, vědomě lžou. To už nebyli naši českoslovenští spoluobčané. To je potřeba vědět.

Stejně tak se mně hluboce dotýká zpravodajství České televize. O zhanobení pomníku Edvarda Beneše včera (v sobotu) už bylo ticho po pěšině. Zato se mluvilo o zhanobení památníku někde v Pohořelicích. Je to smutné vandalství, ale tomu předcházel vandalský brutální útok na Benešovu sochu. Ten je spojen de facto s útokem na suverenitu českého státu…

Vážení čeští přátelé, jsme v situaci, kdybychom si měli nechat nadělat do čepice a ještě si ji dát s díky na hlavu. Takže ti, kdo tento sjezd zorganizovali, by měli zpytovat svědomí. Česká veřejnost na takováto tyjátra není zvědavá.

A vůbec nejvíc, co by pomohlo česko-německým vztahům, které jinak považuji za velmi dobré a korektní, je to, aby se ten spolek, který vzešel víceméně z nacistické minulosti, sám rozpustil.

Ještě předtím možná dají odznak Konráda Henleina nebo K. H. Franka ve zlatě s dubovými ratolestmi těm hnusákům, co natřeli rudou barvou sochu prezidenta Osvoboditele.

Vážení přátelé, děkuji vám za pozornost a věřím, že se příště sejdeme při lepší příležitosti a v lepších časech.

Ať žije republika! Ať žije český národ!

Jiří Paroubek

Související články

2 KOMENTÁŘŮ

  1. Nejvíc srandovní je, že do čepice si nasral a pak si ji dal na hlavu brněnský kolaborant s Posseltem Milan Uhde. Tento autor známé básničky o Klementu Gottwaldovi. Ta básnička ale vůbec není špatná. Docela se mně líbí:

    Do bitev půjde před řadami
    Báseň Milana Uhde – úmrtí Klementa Gottwalda
    Milan Uhde
    (14. 3. 1953)

    Jedenáct hodin s věže Víta
    odlétlo jako černý pták.
    Je po naději, neprocitá…
    A opět slzou vlhne zrak.

    Jak smutně zní teď cimbál polí,
    neskřípou kola ve vískách.
    Slunce své zlato skoupě drolí,
    klarinet větru nepíská,

    sestřička sedí nakloněná…
    Tu tíhu chvíle sotva znáš.
    Při drahém zvuku jeho jména
    palčivě bolí dětský pláč.

    Jak bych šel nyní Prahou potmě
    a večer voní po kvítí.
    Pohlédnu na Hrad: v Jeho okně
    už zhasli, zhasli, nesvítí

    a černý večer přelaskavý
    bdí jako matka u syna.
    Ověnčen kvítím první slávy
    hospodář tiše usíná,

    jak lehá otec ustaraný.
    A pevně stojí jeho lid.
    Do bitev půjde Gottwald s námi,
    vzbudí ho těžká vůně lip.

    Do bitev půjde před řadami.

Zanechte komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here

- Advertisement -

Poslední zprávy