Bojeschopnost armády se odvíjí od toho, jaký mají občané vztah ke své zemi, říká plk. v. v. Petráš

Armáda České republiky. Široké téma, které dnes více než kdy jindy rezonuje společností. A vyvolává desítky znepokojivých otázek, na které jsme se aspoň částečně pokusili odpovědět v rozhovoru s plukovníkem Generálního štábu v. v. a v letech 1990–1993 velitelem 2. motostřelecké divize Ladislavem Petrášem. Jedná se o odborníka na slovo vzatého, jehož hlavní předností je profesionální nadhled a schopnost reálného úsudku.

Pane plukovníku, do jaké míry lze dnešní Armádu ČR definovat jako bojeschopnou takříkajíc na zemi a ve vzduchu?

Záleží na tom, co chápeme pod pojmem »bojeschopnost«. Bojeschopnost AČR můžeme chápat ve dvou základních rovinách. Pokud to chápeme tak, že armáda má určité množství personálu začleněného do nějaké organizační struktury, je vybavena výzbrojí a příslušníci AČR mají odpovídající výcvik, je tato vojenská organizace bojeschopná.

Pokud ale bojeschopnost AČR posuzujeme podle úkolů, které jí stanovuje »Zákon o ozbrojených silách ČR č. 219/1999 Sb.« – Hlava III, Úkoly ozbrojených sil § 9 »(1) Základním úkolem ozbrojených sil je připravovat se k obraně České republiky a bránit ji proti vnějšímu napadení.« – potom musím konstatovat, že AČR ve stávající velikosti, organizační struktuře a výzbroji není schopna stanovené úkoly plnit. Podle mého názoru tady dochází k zásadnímu rozporu mezi zákony stanovenými úkoly a reálnými možnostmi AČR. Stávající AČR, podle dostupných veřejných informací, má přibližně 26 000 příslušníků. Z tohoto počtu je 30–40 % »bojovníků«. To znamená, že AČR za současných podmínek je schopna po určitou krátkou dobu bránit jedno okresní město o velikosti 20–25 tisíc obyvatel. Odpovídá tedy bojeschopnost současné AČR požadavkům zákona? To je především otázka na politiky, kteří nesou, měli by nést, osobní odpovědnost za tuto problematiku.

Nerozumím jedné věci. Jak polistopadové vlády (myslím tím všechny) pečovaly o bojeschopnost armády, když ta se dnes nachází ve stavu žalostném, resp. kam asi se během těch 36 let poděly všechny peníze, jdoucí ze státního rozpočtu na armádu?

To je velmi široká a složitá otázka, na kterou nejde jednoduše a v krátkosti odpovědět. Do roku 1989 jsme měli armádu v mírovém období o velikosti přibližně 200 000 vojáků, z toho asi 150 000 vojáků základní služby. Převážná část bojových útvarů byla, vzhledem k charakteru pravděpodobného bojiště, dislokována na území Čech a Moravy. V případě rozvinutí ČSLA na válečný stav mohly počty mobilizačně rozvinuté armády dosahovat až 700 000 příslušníků a ještě zde byl potenciál pro doplňování případných bojových ztrát o dalších přibližně 500 000 vojáků v záloze. Po roce 1989 došlo k zásadním změnám politického systému a tím také k zásadní změně v úkolech a poslání ČSLA. Na základě vlastních zkušeností (v té době jsem velel 2. msd., později 2. md.) jsem přesvědčen o tom, že tyto změny (organizační, dislokační atd.) byly z velké části živelné, z části účelové (donutit k »dobrovolnému« odchodu z armády větší části velitelského sboru) s cílem snížit početní stav armády bez ohledu na potřeby obrany země. Jednalo se zejména o účelové snížení počtu tehdejších vojáků z povolání, kteří byli částí nové politické garnitury považováni za nespolehlivé pro službu v nových politických podmínkách.

V dalších letech, po vzoru některých armád západních zemí, docházelo k přechodu na takzvanou profesionální armádu. Tento přechod byl podle mého názoru řešen především z pohledu ideologického s potlačením vojensko-odborných požadavků na organizační strukturu, velikost a výzbroj armády vzhledem ke schopnosti bránit nezávislost a suverenitu ČSR a později ČR.

Co se týká vynaložených finančních prostředků na obranu ČR, nemohu dát žádnou reálnou odpověď. Víte snad o někom, kdo byl odsouzen za zpronevěru finančních prostředků vynakládaných ze státního rozpočtu na obranu ČR? Afér bylo dost, ale nemám informace o tom, že byl někdo za takové činy odsouzen.

Měly dodávky zbraní, munice a vojenské techniky na Ukrajinu nějaký zásadnější vliv na oslabení bojeschopnosti Armády ČR?

Podle toho, jak jsem odpověděl na vaše předchozí otázky, tak asi tyto dodávky na Ukrajinu žádný velký vliv na bojeschopnost naší armády neměly. Na Ukrajinu se dodávaly zbraně a další prostředky pro vedení boje, které zbyly po velké redukci ČSLA. V pozdějších letech se Ukrajině poskytovaly převážně finanční prostředky, případně materiál a technika pocházející mimo resort AČR.

Nechci po vás detailní analýzu, ale pokud byste měl srovnat bojeschopný stav naší armády koncem roku 1989 se stavem dnešním, jak by toto srovnání vyznělo?

Především musím konstatovat, že bojeschopnost jakékoliv armády se mimo jiné odvíjí od toho, jaký mají občané vztah ke své zemi. Prosím, nezaměňovat to za vztah k politickému zřízení. To je něco jiného. Ale vztah k historii země, ke kultuře národa, k tomu, co naši předchůdci, ale i my sami jsme vybudovali, co jsme dokázali v minulosti i současnosti, to je základ pro vztah občanské společnosti k obraně suverenity a nezávislosti své vlasti. Mnoho našich občanů si pokládá otázku: »A co bych tady měl bránit? Co nám tady ještě patří? Co pro nás, občany, dělají politici, které si volíme?«

Uvedu jen jednu oblast, která je charakteristická pro vztah občanů k obraně své země, tudíž i pro vztah ke službě v armádě.

Před rokem 1989 stát zabezpečil občany pro případ krizové situace. Ve státních hmotných rezervách byly zásoby materiálu a surovin nezbytných pro výrobu důležitou pro obranu země. Byly tam zásoby potravin a dalších produktů pro základní přežití občanů za krizové situace. Byly vybudovány úkryty pro občany. Úkryty byly vybaveny technologiemi, jako je například filtroventilace, a byly tam nezbytné zásoby potravin a vody. A tak bych mohl ještě dlouho pokračovat. Jak to vypadá dnes? To nechávám na každém, ať si na tuto otázku odpoví sám. O velikosti a možnostech naší současné armády jsem se zmínil v předchozích odpovědích.

Nezřídka ve veřejném prostoru rezonují předražené nákupy zejména vojenské techniky, notabene techniky, která je často už za zenitem, čili zastaralá. Váš názor, prosím?

Bohužel, máte pravdu v tom, že nízký početní stav AČR nejsme schopni ani částečně nahradit moderní efektivní bojovou technikou a moderními zbraňovými systémy. Jako příklad můžeme uvést nefunkční radarové systémy z Izraele, ne-dodávky dělostřeleckých systémů CÉSAR z Francie, nákup letadel F-35 z USA atd. Je nutné položit si otázku, zda se jedná o nekompetentnost příslušných ministerských úředníků, politiků, vojenských odborníků, nebo je to páchání trestné činnosti konkrétních osob? Na to musí odpovědět orgány činné v trestním řízení, ale také občané ve volbách. V každém případě zde vidím absolutní absenci osobní odpovědnosti jak politiků, tak i odborných funkcionářů armády. Opět je to odraz stavu v naší společnosti.

Silně mně to připomíná léta takzvané covidové krize. Toto období jasně ukázalo na to, jaký chaos ve společnosti vznikl za této krizové situace. Ukázalo se, jak jsou někteří politici schopni řídit stát v tak složité situaci. Ukázalo se také, jak mnoho lidí zneužilo této situace k rozkrádání státních prostředků bez ohledu na to, jaký to má dopad na zdraví občanů a fungování státu.

V neposlední řadě se také ukázalo, jak jsou funkční takové organizace, jako je EU a třeba i NATO. V těchto organizacích bylo vidět egoistické chování některých členských států, ale i vedení těchto organizací, které začaly upřednostňovat zájmy individuální nad zájmy organizace.

Ostatně i současný stav v EU i v NATO ukazuje na řadu zásadních problémů, které narušují funkčnost a původní poslání těchto organizací. To jsou však oblasti, na které by měli odpovídat politologové a otevřeně o těchto záležitostech informovat občany.

Jak byste definoval plusy a mínusy členství České republiky v NATO?

Organizaci NATO je nutné vidět v kontextu politického vývoje v posledních desetiletích. Po rozpadu Varšavské smlouvy bylo zřejmé, že ČSR nemůže zůstat izolovaná. Bylo jasné, že žádná z velmocí, ani žádný z našich sousedních států neuzná naši neutralitu. Vzhledem k tomu bylo jednou z možností požádat o vstup do NATO. Po rozpadu ČSR, vývoji mezinárodní bezpečnostní situace a stavu obranyschopnosti ČR, požadavky na vstup do NATO na naší politické scéně ještě zesílily.

Je však nutné vidět, že geopolitické změny v konci minulého století a v prvních desetiletích tohoto století mají významný dopad i na takové organizace, jako je NATO. I když přístupová smlouva k této organizaci zůstává beze změn, v reálu je to již úplně jiná organizace, než bývala do roku 1989. Jedná se totiž o úplně jinou geopolitickou situaci, než byla před tímto rokem. Ale to je problematika spíše pro politologa než pro vojáka.

Zánik Varšavské smlouvy dal Západu do rukou obrovskou zbraň proti Rusku. Notabene když NATO pohltilo i země východní Evropy, které podle Postupimi spadaly do sféry vlivu Sovětského svazu. Souhlasíte s názorem, že SSSR a později Rusko se rázem ocitlo v ohrožení a že oprávněné obavy Ruska nikdo nebral vážně?

Pro odpověď na tuto otázku je řada faktů, které v současné době úmyslně upadají v zapomnění. Bohužel, žijeme v období, kdy současná politická garnitura, a to nemám na mysli jen tu naši, a na ni vázaná masmédia účelově zapomínají na vývoj situace po rozpadu SSSR. Zapomínají na sliby o nerozšiřování NATO, zapomínají na situaci ve spojitosti začleňování samostatné republiky Krym do Ukrajiny, zapomínají na rok 2014 a události v Oděse, Minské dohody atd.

Prostě a jednoduše, bez falzifikace událostí je nutné dávat souvislosti do vztahu: příčina – následek. Poté dostanete reálnou odpověď na to, která země to vše mohla cítit jako ohrožení a které ne.

Svojí roli zde hraje i začínající velká hospodářská krize, ať už energetická, potravinová, měnová atd., atd. Ale to už se zase míchám do oblasti politické. Takže opět vás odkážu na to, aby tyto otázky byly směřovány kompetentnějším osobám, než jsem já. Já osobně si vždy, když se setkávám s takovou situací, pokládám základní otázky: »PROČ?« a »KOMU JE TO KU PROSPĚCHU?« Zkuste si na tyto otázky také odpovědět.

Petr Kojzar

FOTO – archiv Ladislava Petráše