Kobyliská střelnice a Evžen Rošický

Když dnes stojím na Kobyliské střelnici, nepůsobí na mě křik ani chaos. Naopak. Je tu ticho. Ticho, které v sobě nese obrovskou sílu.

Právě tady, během heydrichiády, končily životy lidí, kteří se rozhodli neohnout. Ne proto, že byli hluční nebo okázalí. Ale proto, že měli v sobě něco pevného – tichou sílu.

Historie tohoto místa sahá do doby, kdy střelnice sloužila jako vojenský výcvikový prostor. Ale rok 1942 z ní udělal symbol. Symbol toho, kam až může dojít bezpráví. Po atentátu na Reinharda Heydricha se tu popravovalo bez skutečné spravedlnosti. Rychle. Tvrdě. Beze slov.

Mezi těmi, kdo zde stáli tváří v tvář smrti, byl i Evžen Rošický. Člověk, který mohl žít »obyčejný« život sportovce. Místo toho si vybral odpovědnost. Psal, přemýšlel, stál si za pravdou. Zapojil se do odboje.

A právě to ho stálo život. Ne proto, že by byl nebezpečný zbraní. Ale protože byl nebezpečný svou pravdivostí, svým postojem. V době, kdy režim potřeboval poslušnost, byl on klidně pevný. A to bylo víc než dost. Byl zatčen gestapem, bez skutečné možnosti obhajoby odsouzen a popraven právě zde.

Kobyliská střelnice není jen místem smrti. Je místem, kde si můžeme uvědomit, že i v těch nejtemnějších chvílích existuje něco, co nejde zlomit.

Je to lidská důstojnost.

Je to svědomí.

Je to odhodlání neuhnout.

Je to charakter.

Tichá síla.

Lidé jako Evžen Rošický možná neměli moc změnit svět v tu chvíli. Ale měli moc nezradit sami sebe. A právě tím zůstávají silní dodnes.

Dnes jeho jméno připomíná Stadion Evžena Rošického. Ale jeho skutečný odkaz není jen ve sportu. Je v tom, jak žil. A jak dokázal obstát.

Památka Evžena Rošického i všech ostatních obětí nás zavazuje. Ne k velkým slovům. Ale k tiché pevnosti. K odvaze být člověkem.

Čest jejich památce.

Pavel Slouka