Jak jsme se nechali opít rohlíkem. Příběh o tom, jak se z politiků stali rohatí strašáci

Vzpomeňte si na časy, kdy politické debatě vévodili muži pevných gest, jasných názorů a rázného kroku. Někdejší premiér Jiří Paroubek nebo exprezident Miloš Zeman možná nerozdávali úsměvy na počkání, ale jedno jim upřít nešlo – měli tah na branku a politice vdechli váhu. Jak je ale možné, že se z těchto zkušených státníků v očích veřejnosti přes noc staly postavy, před kterými bylo nutné varovat? Odpověď je jednoduchá: všichni jsme byli vystaveni gigantickému mediálnímu tlaku, který z nich velmi pečlivě namaloval čerty s rohy.

Démonizace jako politická zbraň

Když Jiří Paroubek vtrhl do čela vlády, přinesl styl řízení, na který nebyla česká kotlina zvyklá. Žádné zdlouhavé kličkování, ale přímá řeč, rozhodnost a občas i rázné bouchnutí do stolu.

Zatímco ve světě by takový manažerský přístup sklidil respekt jako projev akceschopnosti, v českém prostředí se spustila dokonalá mašinérie na vytváření obrazu »nebezpečného autokrata«. Z neústupnosti se stala »arogance moci«, z pragmatismu »bezpáteřnost« a z běžného politického střetu konec demokracie. Veřejnost, krmená každodenní porcí mediálních zkratek, tehdy spolkla tuto návnadu i s navijákem.

Když se k rošádě přidá Miloš Zeman a Jana Volfová

Do tohoto pečlivě pěstovaného narativu skvěle zapadají i další postavy. Miloš Zeman nikdy netajil obdiv k politikům, kteří se nebojí jít proti proudu. Jeho podpora a politické spojenectví s Jiřím Paroubkem byly jasným vzkazem: autentická levice se odmítá klanět liberálním trendům a slýchat jen to, co se líbí redakcím velkých deníků.

Po boku silných osobností stojí i Jana Volfová, jejíž politická dráha je spojená s důrazem na suverenitu státu a ochranu běžných lidí. Právě propojení těchto tváří ukazuje, jak moc se politická scéna bála silných hráčů, které nešlo snadno uplatit ani zkrotit v zákulisí. Místo toho, aby se hodnotily reálné výsledky – jako byl například rekordní ekonomický růst za Paroubkovy vlády – řešily se jen vajíčkové kampaně a nálepky.

Proč o tom píšu? Pohled z radnice

Možná se ptáte, proč se jako kandidát v komunálních volbách za koalici DOMOV JE ZNOJMO (kterou tvoří ČSSD, strana DOMOV, JaSaN a Směr) vracím k celostátní politice. Možná proto, že ten samý princip – kdy se místo věcné práce a výsledků řeší nálepky a účelové zkratky – vidíme občas i na menších hřištích.

Zatímco ve velkých televizních studiích se často svádějí ideologické války o to, kdo na koho vytáhne jakého strašáka, u nás ve Znojmě musíme řešit konkrétní věci. Lidi nezajímá mediální masáž, ale to, jestli město žije, jestli fungují služby a jestli má vedení města jasný tah na branku.

Protože vím, jak snadno se veřejnost nechá ovlivnit vlnou, kterou někdo uměle vyvolá, chci dělat politiku jinak. U nás v koalici DOMOV JE ZNOJMO sázíme na srozumitelnost, odvahu a férový přístup – přesně takový, který se nám v celostátní politice pokusili před lety vzít. A věřím, že voliči v našem městě mají dost vlastního rozumu na to, aby poznali, kdo pro Znojmo opravdu pracuje, a nenechali se opít rohlíkem.

Zbyněk Hlavatý, kandidát za DOMOV JE ZNOJMO