Politika by neměla být o slepé loajalitě, stejně jako by neměla být o nekonečné kritice všeho, co udělá někdo, s kým nesouhlasíme. Měla by být především o schopnosti vnímat realitu, vyhodnocovat situaci a hledat nejlepší možná řešení v podmínkách, které máme. Právě proto se domnívám, že Babišova vláda je lepší než ta Fialova. Přesto mám k jejím krokům řadu výhrad, které považuji za zásadní a které nechci přehlížet ani omlouvat.
Rozdíl mezi oběma vládami vnímám především v přístupu, prioritách a schopnosti reagovat na potřeby občanů. Předchozí vláda ve mně často vyvolávala pocit, že se od lidí vzdaluje, že příliš mnoho rozhodnutí je činěno od stolu bez dostatečného pochopení jejich dopadů na běžný život. Ekonomická situace mnoha domácností, rostoucí náklady, nejistota a pocit, že stát občanům spíše přidává další břemena, než aby jim pomáhal, byly pro mě důležitými signály.
Současnou vládu jsem proto vnímal jako změnu směru a určitou naději. Jenže změna vlády sama o sobě ještě neznamená změnu mentality vládnutí. A právě tady začínají moje výhrady.
Neruší se úřady, neruší se zbytečná byrokracie a regulace, ale stát dál zasahuje do života občanů. Namísto skutečného zjednodušování a osvobozování společnosti od přebujelého státního aparátu vidíme pokračování některých trendů, které bych očekával spíše od předchozí vlády. Stát má být službou občanovi, nikoliv jeho vychovatelem, dozorcem a arbitrem každého jeho rozhodnutí.
Vadí mi pokračující regulace, vadí mi zvyšování spotřebních daní a vadí mi představa, že další omezení a další zdražování jsou automaticky správnou cestou jen proto, že si je někdo na ministerstvu dokáže obhájit tabulkou nebo vznešeně znějícím veřejným zájmem. Veřejný zájem se totiž nesmí stát univerzální záminkou pro omezování svobody.
Za obzvlášť otřesné a nepřijatelné považuji nápady ministra zdravotnictví na další regulaci prodeje alkoholu. Vnímám je jako ostentativní projev ideologického levičáctví, které má potřebu řídit život člověka od rána do večera, určovat mu, co smí, kdy to smí a za jakých podmínek. Jsem přesvědčen, že dospělý člověk má nést odpovědnost za své jednání. Osvěta a prevence mají své místo, ale stát, který začne občany považovat za nesvéprávné objekty vlastní regulace, překračuje hranici, za kterou už se svoboda stává pouhým slovem v politickém programu.
Stejně vážně vnímám deficit státního rozpočtu. Ten je pro mě za hranou možného. Nemůžeme donekonečna hospodařit na dluh, odkládat odpovědnost a tvářit se, že účet někdo zaplatí až někdy v budoucnu. Zaplatí ho naše děti, další generace daňových poplatníků a nakonec celá společnost. Fiskální odpovědnost pro mě není nudná účetní disciplína, ale základní projev odpovědnosti vůči vlastní zemi. Pokud vláda nedokáže držet výdaje pod kontrolou, pak ztrácí důvěryhodnost i v dalších oblastech.
Tohle všechno jsou věci, které mi vadí. A nehodlám je zamlčovat jen proto, že současná vláda je mi politicky bližší než ta předchozí. Podpora neznamená poslušnost. Volič není fanoušek fotbalového klubu, který musí obhajovat každý faul svého týmu. Volič má právo, a dokonce povinnost, přemýšlet, hodnotit a kritizovat.
Přesto si myslím, že je potřeba zachovat racionalitu. Politická realita je tvořena kompromisy, rozpočtovými limity, mezinárodními závazky, tlakem okolností i možnostmi, které jsou často mnohem menší, než bychom si přáli. Někdy jednoduše nemáme v ruce ideální karty. Máme ty, které jsme dostali, a je na nás, jak s nimi zahrajeme.
Já osobně raději podpořím směr, který považuji za lepší, a budu současně upozorňovat na jeho chyby, než abych z principu odmítal vše a přispíval k další politické paralýze. Odpovědnost neznamená bezvýhradný souhlas. Znamená také schopnost rozlišovat, kdy je potřeba kritizovat, kdy tlačit na změnu a kdy dát prostor tomu, aby se výsledky ukázaly.
Nejsem zastáncem politiky postavené na emocích, osobní nenávisti nebo permanentním hledání nepřítele. Věřím, že občan by měl přemýšlet samostatně, hodnotit konkrétní kroky a nenechat se strhnout ani propagandou, ani opozičním křikem. Politická příslušnost by neměla člověku vypnout úsudek.
Babišova vláda je pro mě lepší alternativou než vláda Fialova. Ale lepší neznamená bezchybná. Znamená to, že v současné situaci vidím větší šanci na posun správným směrem, přestože v některých otázkách zatím vidím spíše kontinuitu starých chyb než skutečný obrat.
Racionalita mi říká, že můžeme hrát s kartami, které držíme v ruce. Můžeme se snažit hrát dobře, můžeme přemýšlet o dalších tazích, můžeme upozorňovat na chyby a můžeme chtít víc. Ale nemá smysl zahodit celou hru jen proto, že naše karty nejsou dokonalé. Zároveň však nesmíme předstírat, že špatné karty jsou dobré, ani obhajovat každý tah jen proto, že ho udělal někdo z našeho politického tábora.
Nechci být nekritickým obhájcem vlády. Chci být člověkem, který dokáže rozlišovat mezi horší a lepší možností, mezi ideálem a realitou, mezi kritikou, která pomáhá, a kritikou, která pouze boří.
Podporovat to, co považuji za lepší, neznamená zavírat oči před nedostatky. Znamená to neztrácet racionalitu, vlastní úsudek a odvahu říkat nepříjemnou pravdu ani ve chvílích, kdy ji slyší lidé z vlastních řad.
To považuji za poctivý politický postoj. A přesně takový by podle mě měl být přístup člověka, který chce, aby se Česká republika skutečně posouvala k větší svobodě, odpovědnosti a prosperitě.
Josef Sláma, 1. místopředseda Trikolory Praha

