Píše se listopad 1999. Od sametové revoluce uplynulo deset let a do ulic vycházejí desetitisíce lidí. Iniciativa bývalých studentských vůdců »Děkujeme, odejděte!« požaduje konec opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS, demisi vlády Miloše Zemana a předčasné volby.
A kdo tehdy seděl v Zemanově vládě? Pavel Rychetský! Nikoliv jako nějaký bezvýznamný úředník, ale přímo jako místopředseda vlády a předseda Legislativní rady vlády.
A co udělal, když ulice požadovala odchod vlády? Odstoupil? Vyslyšel hlas demonstrantů? Nikoliv! Ve své funkci pohodlně pokračoval až do konce Zemanovy vlády v roce 2002.
Zajímavé, jak se historie opakuje a jak rozdílně lze vykládat význam občanských protestů. Když se v roce 1999 demonstrovalo proti vládě, jejímž byl členem, žádnou osobní odpovědnost v podobě rezignace z toho Rychetský nevyvodil.
Byla snad tehdy vůle ulice méně důležitá než dnes? Nebo snad záleží především na tom, proti komu se právě demonstruje?
Právo demonstrovat je samozřejmou součástí demokracie. Stejně samozřejmé ale musí být připomínat politikům jejich vlastní minulost a požadovat od nich jasné postoje.
Historická paměť totiž nesmí fungovat jako jídelní lístek, ze kterého si každý vybere pouze to, co se mu právě hodí.
A proto si na závěr dovolím připomenout heslo staré sedmadvacet let, tentokrát s drobnou úpravou:
STANdruhu Rychetský, DĚKUJEME, ODEJDĚTE!
Jan Klán

