Osobně si nepamatuji… tedy z té předmnichovské republiky vlastně nic. Vše, co o ní vím, znám ze školních lavic a vysokoškolských skript. Vlastně ne, také z filmů, které jsem později viděl. Vím, že existovala umělecká fronta, která kritizovala vládu, že ovšem byli také tací, kdo vlády chránili a táhli s nimi za jeden provaz. Nepamatuji… vlastně nemohu pamatovat, leccos však o té době vím, ale nedoneslo se ke mně, že by se některý z herců postavil do čela kritiků tehdejšího režimu. Jen to, že je najdeme v hnutí proti fašismu a za sociální spravedlnost. V čele průvodů a demonstrací však nikoli.
Dnes je tomu jinak. Jakoby dnešní svět řídili herci. Jsou kastou, které se nesmíš dotknout, a když se některý z herců pokusí vystoupit z řady, může si přičíst k nedobru patřičná napomenutí. Dokonce filmová plátna a televizní tvorba jsou pro něj, tedy jinak smýšlejícího herce, skryta, anebo jsou k dispozici jen podřízenější role. Vystupovat z řady se totiž nesmí. A tak se to, nejen ve filmech a televizních pořadech, hemží na předních místech těmi, co jsou v první řadě, co také mluví za všechny z nás a pro všechny z nás. Není protivládní akce, na níž by nebyl některý z vybraných herců a nesděloval, že právě ti, co nyní vládnou, jsou neschopní, nedemokratičtí, ubírají lidská a zvláště pak profesní práva, jsou snad dokonce proruští a protievropští. Současná vláda si dovolila, podle nich, dokonce nepřidat něco navíc na podporu divadelní kultury, tedy na herecké živobytí. Ó, ta hrůza! Dnes navíc vláda chce kontrolovat veřejnoprávní média, tedy kam míří peníze, které se povinně vybraly od lidí, a zjistit, zda se jimi zbytečně nemrhá. Dosud platilo: Do peněz, kontrolore nám nelez! A skutečně nikdo se neodvážil kontrolovat finanční toky. Věřilo se, nač tedy kontrolovat a vytvářet pocit nedůvěry?
V té souvislosti jsem zaznamenal zájem herce Hynka Čermáka o členství v Radě České televize. Nevím, zda se mu podaří uspět. Kdyby ano, stal by se hlídacím psem za desítky kolegů, kteří jsou z ČT živi. Snad by onu Radu pak také řídil. Snad. Bylo by to demokratické. Herci jsou totiž krví televize a bez krve není nic, ani ten mozek nemůže pracovat.
Ale nejde o Čermáka. Tvář mnohým akcím dělají herci. Ti nejvíce bouří za demokracii a svobodu. Zajímavé je, že ovšem na takových akcích, které jsou namířeny proti této vládě. Stačí, aby upozornili na údajné zamýšlené porušování lidských práv a na údajnou snahu nového kabinetu omezit svobodu slova. Lidé, kterým to s úpěním, s pláčem či s nenávistí v hlase říkají, před nimi jásají, křičí a svolávají blesky na ty, kteří jim zmíněná práva chtějí vzít. Tleskají těm hercům, známým tvářím, kteří to vyslovili, protože oni jsou svědomím a hybnou silou národa. Jestli někdy někteří z nich hráli navíc ještě klaďáka, pak to má dvojí váhu. Např. Zdeněk Svěrák si tak dokonce vysloužil Bílého lva a narozeniny s přítomností prezidenta. Metály dostali také Ivan Trojan a Ondřej Vetchý. Měli za co. První přece s čertem Dvořákem zajeli osobně podpořit Ukrajinu, druhý pak propůjčil svou tvář munici pro Kyjev.
Na staroměstské akci Milionů chvilek se hlavními spektákly a přitahovateli pozornosti stali herci Hynek Čermák, Sarah Haváčová, Jitka Čvančarová a následně je přišli podpořit Jitka Schneiderová, Robert Mikluš ad. Vytmavit to ministrovi nakonec šel jen Aleš Cibulka s manželem. Na Letné se hlavními řečníky zase stali Zdeněk Svěrák a Ivan Trojan, v závěsu za nimi pak Jiří Lábus a také Anetta Langerová.
Jsou ovšem také jiné demonstrace, v nichž se herci mohli prezentovat a dodat shromáždění patřičnou váhu. Dokonce zajet do zahraničí vyzývat proti premiéru Ficovi se vydal Bolek Polívka a Anděl Páně Ivan Trojan. Kdysi, po 17. listopadu 1989, si herci rozebrali kraje a okresy a jeli tam agitovat. Zdálo se dokonce, že právě oni udělali listopadový převrat. Čas ukázal, že tomu bylo jinak, ale proč by si tehdejší roli s novými figurami nemohli zopakovat? Zrodili se totiž noví hrdinové a noví adepti na Bílé lvy či alespoň medaile Za zásluhy o stát. Možná, že některé čekají i velké role anebo další významné funkce. Když se jeden herec mohl stát americkým prezidentem a druhý guvernérem v Kalifornii a Ukrajině vládne dokonce komik, proč ne také oni? No, řekněte, proč ne?.
Nevím, který z těch jmenovaných a dalších, jež jsem nejmenoval, se sápe, kromě Tomáše Töpfera, po nějaké politické funkci. Tomu ovšem nešlo ani o politikum, ale o to vyzískat ze svého četníka co největší ekonomický a společenský profit, a tak už podruhé zamířil do Senátu. Tam prý spíš mlčí, ale hlasuje správně. Co by se za těch pár korun namáhal? Cíle bylo dosaženo a tak ředitel pražských Vinohrad a spolumajitel lukrativní restaurace Na Bojišti zastupuje v horní komoře Brno. Možná, že bude hostem i sjezdu SdL. Proč ne? V tomto režimu je to kladný bod.
Proč ovšem tolik herců (mnou uvedení jsou jen malinkou částí mainstreamových divadelníků) se tak hrne kupředu? Protože potřebují, aby byli vidět, což jim umožní získat další a další role, jež znamenají slávu a peníze. Možná, že některý z nich touží také po politickém křesle. Navíc se prostřednictvím své politické angažovaností dostane i do televize, do pořadů, které jsou velmi sledované. Najednou se o něm ví. No řekněte, znali jste herce Duchoslava před tím, než se pustil v březnové televizní besedě do Babiše? Vidíte. A teď ho znáte.
Ale co ostatní?
Dovolím si odpovědět na takto položenou otázku jedině možným způsobem: I mezi herci začal vládnout strach. Ti angažovaní, a nemyslím tím jen ty, které jsem jmenoval, ale především ty ze zákulisí, kteří mají daleko k toleranci, rozhodují o jejich budoucnosti. Herec chce hrát, velké role, ne štěky, chce se prezentovat, ukázat, co umí. Je to však možné jen tehdy, dostane-li svou příležitost, a tuto příležitost dostane, jestliže půjde s proudem anebo se mu nebude stavět do cesty.
Zatím vyhrávají aktivističtí herci. Pro organizátory různých majdanů jsou potřební. Dodávají lesk akcím organizátorů. Oni sami, tedy ti herci, tím získávají více dobrých rolí, popularitu, více peněz a to přece stojí za to. Kdo by odolal takovéto perspektivě? Jen málokdo tomu, co vykřikuje na náměstích, sice věří, ale když je to dnes módní a vede to k úspěchu? Co myslíte: Je možné odolat?
Jaroslav Kojzar
Bolševický odpad měl viset na kandelábrech.
Nejvíc mě baví, jak mnozí herci nemohli před rokem 1989 hrát, a pak vidíte na csfd dlouhý seznam jejich rolí, a to tam chybí ty divadelní!
Českoslovenští herci a herečky, kteří se měli za socialismu jako prasata v žitě, po listopadovém puči 1989 odhodili svoje tituly národních a zasloužilých umělců a svá socialistická ocenění a tituly a zůstajíce stále prasaty snaží se naskočit do nového žita, tentokrát kapitalistického.
Z českých herců a hereček je už dnes normálnímu člověku jen šoufl. Zvláště když herci dnes veřejně hajlují podporu, poslušnost a oddanost polistopadovému zfašizovanému režimu, mnozí herci svým ne vysokým intelektem.
👉Když o „svobodě“ káže mistr v oboru nesvobody👈
Je skutečně dojemné sledovat, jak se Jaroslav Kojzar – muž, jehož novinářská kariéra rozkvétala v dobách, kdy se o obsazení rolí rozhodovalo na schůzích uličních výborů KSČ – dnes dojímá nad „kádrováním“ herců. Jeho text je fascinující ukázkou selektivní ztráty paměti, zabalenou do hávu nostalgického mudrování o první republice, kterou sice nepamatuje, ale o to raději ji používá jako kyj na dnešní „elity“.
Kojzarův nářek nad tím, že herci dnes „vystupují z řady“, je kouzelně ironický. Jako by nám chtěl autor připomenout ty staré dobré časy, kdy se z řady nevystupovalo, protože za ní stál kriminál nebo v lepším případě doživotní zákaz činnosti. Tehdy se totiž herci v čele demonstrací opravdu neobjevovali – tedy pokud ty demonstrace nebyly povinné a nekonaly se na Prvního máje pod tribunou s Husákem.
Jeho teze o „nedotknutelné kastě“, která nesmí být kritizována, působí v kontextu internetu, kde každý druhý anonym posílá umělce „k lopatě“, jako zpráva z paralelního vesmíru. Kojzarovi však nejde o objektivitu. Jde o klasický recept iPortálu: vezměte špetku třídní nenávisti, přidejte pocit ublíženosti „obyčejného člověka“ a všechno to přelijte omáčkou z dob, kdy byl svět v pořádku, protože v televizi běžel Major Zeman a nikdo si nedovolil mít na vládu jiný názor než ten schválený.
Jaroslav Kojzar nás varuje před diktaturou názoru. A kdo jiný by o ní měl vědět víc než člověk, který jí s takovou vervou léta sloužil?