Dary ministra Lipavského

Jsme velmi bohatý stát. Nebo jsme byli? Jsme schopni více než jiní organizovat či podporovat zbrojní iniciativy pro Ukrajinu, koupit předražená americká letadla, zavázat se, že budeme pět procent našeho HDP dávat na zbrojení, tedy nakupovat předražené americké zbraně, dotovat veliké množství neziskovek, které umožňují více než slušně žít stovkám a možná tisícům lidí, a ještě přispívat téměř dvěma sty miliony různým zahraničním spolkům a společnostem, které s námi nemají nic společného. Skoro to vypadá, jako bychom každému, kdo nastaví ruku namísto opětovného stisku, hned do ní strčili miliony. Pochopitelně, ten příjemce musel být náš, tedy souznít s názory ministra Lipavského a jeho mentorů, nebo alespoň nějak podkopávat tamní nám (myšleno demokraticky smýšlející Západ) nenakloněnou vládu.

Jsme tedy stát, nebo byli jsme, který si mohl dovolit podporovat mnohé akce ve světě. Někdy jsme ovšem podporovali i naše organizace, tedy přátele někoho z přátel, které tak měly peníze na svoji často také politickou činnost, na platy a na výjezdy svých členů. Proč ne? Jsme přece bohatá země, která má nejen dost prostředků na vojáčky, ale i na širokou pomoc potřebným nebo nepotřebným, tedy těm, kteří nějakou formou nahlodávají nám ne přátelský režim. Sice mnohdy s námi tyto země nemají moc společného, ale s USA a s našimi evropskými přáteli ano. Bylo by od nás velmi nekolegiální, kdybychom nepřispěli svým dílem k velikosti společné myšlenky. Myšleno vážně? Opravdu?

Stojí za pozornost – ne, nehledám v tom souvislost, že Nobelův norský výbor si vybírá své laureáty (Cena míru) ze zemí, kde jsme našli objekt, jemuž nutně musíme, tedy Fialova vláda, pomoci. Inspiruje nás tento výbor, anebo je tomu naopak, že my inspirujeme Nory? Zase přeháním – možná, že řeknete. Jenže, neřekne si o mé uvažování tímto směrem to, že Nobelovu cenu míru dostala venezuelská antimadurovská María Corina Machadová a Lipavského ministerstvo dalo současně na zdejší Budování rovnosti a inkluzivní rozvoj půl milionu? (prostřednictvím Člověka v tísni)

Proč musíme podporovat disidenty a odpůrce nám (minulé vládě a Milionu chvilek) nenakloněných režimů, když zároveň zbavujeme důchodce části penzí a pro mladé lidi jsme neměli prostředky na stavbu malometrážních bytů? Proč dostala organizace Člověk v tísni 3,5 milionu Kč pro Posílení mládeže a nezávislých médií v Gruzii, 1,4 milionu na posílení Mediální gramotnosti a občanské společnosti v Arménii, a 2,5 milionu na podporu obránců práv na Kubě?

Ve stejné době obdržel militantní Post Bellum ministerskou dotaci 1,5 milionu na protirežimní činnost nazvanou Paměť národa (Kuba) a 780 tisíc pro Paměť občanské společnosti (Vietnam). Souhlas tamních vlád vyžádán nebyl.

Ani další příjemci dotací nejsou povětšině apolitičtí a příspěvek, který dostali, má daleko k nějaké vědecké či enviromentální činnosti. Mám na mysli třeba brněnské Nesehnuté, kteří obdrželi 3370 tisíc na akce Participativní cesta ke změně v regionech (Arménie) a tři miliony na Cestu k obnově (Ukrajina). Přitom se zde zatím mohou jakoukoli činností těžko vykazovat.

Další zemí, kterou se Lipavského jednání pokusilo rozvracet, je Srbsko. Sem směřovaly peníze na tzv. ověřování faktů, tedy zpochybňování oficiálních informací (1,4 miliony pro organizaci Transitions) a přesvědčování o výhodnosti jiných zdrojů než ruských v oblasti paliv (1,7 milionu pro AMO).

Na výplatní listině je zapsán také zasahovatel do vnitřních věcí Moldavska – Transparency Int. Tato organizace obdržela na Boj proti střetu zájmů na lokální úrovni 1,3 mil. korun.

Podporovaly se projekty, které nemají nic společného s našimi zájmy. Je sice pravdou, že nám mohou napomoci vytvořit ve zmíněných zemích skupinu přátel, ale vděčnost bývá většinou velmi krátká. Stačí si připomenout některé naše projekty z minulosti, jež nám měly zajistit trvalou přízeň, a dnešní skutečnost. Příkladem je Sýrie. Co zde bylo v rámci pomoci československou stranou postaveno, je zapomenuto (Homs). Změnil se režim, skončilo díkuvzdání. Přes tuto zkušenost, bylo ministerstvo zahraničí vedené Janem Lipavským velkorysé. Před převratem u nás jsme nemálo prostředků a aktivit věnovali Palestincům. Po listopadu jsme obrátili kormidlo. Na Palestince jsme zapomněli. Myslíte, že dál na nás na Západním břehu Jordánu ještě vzpomínají a jsou nám za tehdejší pomoc vděčni?

Ekologické hnutí Arnika obdrželo na projekty Podpora kampaní za životní prostředí pro Gruzii 3,280 milionu, Ekologická transformace těžebních oblastí pro Arménii 1,7 mil., Klenoty přírody a odolnost komunit pro Bosnu a Hercegovinu 600 tisíc. Studentský spolek Agora při katedře občanské výchovy Pedagogické fakulty UK zase na projekty Zážitkové učení k aktivnímu občanství pro Moldavsko 1640 tisíc a na tzv. Angažovanou mládež v Arménii 1529 tisíc.

Atd., atd.

Zmíněné dotace ze značné části byly v rozporu s našimi smlouvami o nezasahování do vnitřních věcí jiných zemí. Princip non-refoulement (nevměšování) je dokonce součástí Charty OSN (čl. 2 odst. 7). S tím si však Jan Lipavský starosti nedělal. Šlo přece o to poškodit režim, který netáhne s tzv. světovým společenstvím. V takovém případě je dovoleno všechno, i použití pěti miliard dolarů od Spojených států na přípravu a uskutečnění kyjevského Majdanu. Co jsou proti tomu milionové dary, které se přelily z Černína do kapes organizací, které je měly posunout dál? Posunuly? Nevím. Část peněz jistě směřovala, kam bylo napsáno. Organizátoři však také musí žít. Proto beze sporu nějaká ta koruna zůstala doma.

Nás ovšem nezajímá, kolik zůstalo za nehty organizacím, které měly peníze distribuovat dál. Některým jistě ano, jiným třeba ne. Nás zajímá porušování mezinárodních zvyklostí. Neměl bych se ovšem divit v době vlády Donalda Trumpa. Jenže v té době, kdy byly naše peníze odesílány pryč, byl prezidentem USA senilní Joe Biden. Nebyl ovšem lepší než stávající šéf Bílého domu. Jen se všechno dělo v rukavičkách. Tady hledejme vzor pro Lipavského. Také on se tvářil jako mírotvorce a podrazy pečlivě schovával. Jiný výraz než podraz na státy, jež s námi jednaly přátelsky, mě nenapadá. Jen bych rád věděl, co by se stalo, kdyby výše zmíněné země postupovaly stejně. Kdyby třeba poskytly některému opozičnímu proudu příspěvek na výuku, co je skutečná demokracie, nebo na boj s režimními médii. Byl by použit zákon o činnosti pro cizí moc? Já myslím, že ano. Dotyčné by čekalo až dvanáctileté vězení.

Jak je zřejmé, ty příspěvky, které byly poskytnuty režimním organizacím, aby se pokoušely rozvracet svět, tedy ten tzv. nedemokratický, asi u nás brzy skončí. Kdyby ministr zahraničí Macinka už nic jiného neudělal, tak myslím, ač mu osobně moc nefandím, udělal dost.

Jaroslav Kojzar