Dar na rozchodnou?

Díky nezištným donátorům v minulosti byly postaveny kostely a katedrály. Gratias vobis – Díky vám, vlastně Díky jim. Dary umožnily přežít ve středověku části Angličanů při osmdesáti pěti spočítaných hladomorech, Židům, kteří se museli skrývat před nacistickými hrdlořezy v tajných úkrytech, a přesto jen některým se podařilo přečkat. Jednou z nich byla Anna Franková. Dnes pomáhají přežít také v Gaze sevřené v neprodyšný krunýř izraelské armády. Dárci, říká se jim dnes ovšem i jinak, po sobě nenechávali jen nádherné stavby, kostely a chrámy, ale i naději. Naproti tomu jsou ti, například vojáci s křížem na praporcích či zmínění Izraelci, kteří za sebou nechávají zmar, ničí a rozbíjejí to, co vzniklo třeba zmíněnými dary. Deus cum eis – Bůh s nimi, nebo spíše Deus nobiscum – Bůh s námi, protože i tady jde o nás a dávno předtím o naše husitské předky. Jsou ovšem také dary, které pomáhají rozdmýchávat války, ničivé, kruté, přinášející další nesmiřitelnost a beznaděj.

Ani Česko není bez donátorů a bez těch, kteří přijímají dary. Někteří se dokonce nechali na obrazy starých mistrů vypodobnit. Známe je např. z obrazů Mistra Třeboňského. Jména jiných donátorů čteme na curriculum vitae dávných staveb, jež jsou vyvěšena u vchodu do chrámu. Jsou ovšem i tací mecenáši, kteří zůstávali desetiletí skryti a teprve později se jejich jména objevila na světle věků. Jedním z těchto dárců, dokonce života, byl Sir Nicholas Winton. Jsou zároveň i takoví, kteří by o svých darech raději pomlčeli, zvláště když nejdou z jejich kapes, ale z majetku všech, tedy těch, kteří se o darovacím činu třeba nedozvědí vůbec anebo značně zpožděně a většinou by s ním zřejmě ani nesouhlasili.

A najednou jsme se ocitli u darů poražené, ale stále ještě fungující české vlády.

Podle vystoupení premiéra Fialy v iRozhlasu – září 2025 – Česká republika darovala Ukrajině vojenskou pomoc za 1,3 mld. eur, pro Respekt přibližně ve stejné době předseda vlády uváděl 25 mld. Kč, tedy o nějakých sedm procent méně… Prezident Pavel hovořil však dokonce o čtyřiceti miliardách. Hovořili oba o témže, i když údaje se liší? A byla skutečně bez cenzurního zásahu vyčíslena úplná česká tzv. pomoc Ukrajině?

Dodejme ještě, že se Petr Fiala na setkání s evropskými politiky v pražské Kramářově vile, když vyzdvihoval tzv. českou iniciativu, zmínil o zbraních za 39,8 mld. Byly to prostředky navíc?

Proč však ministerstvo obrany ve své zprávě vyčíslilo cenu vojenského materiálu ze skladů AČR poskytnutého Ukrajině jen na sedm miliard korun, což prý bylo vždy vládou projednáno v utajeném režimu?

Nejde ovšem jen o přímé dodávky zbraní a munice. Jde také o poskytování služeb migrantům, kterých je dnes u nás jen z Ukrajiny téměř šest set tisíc a z nichž údajně pouze 155 tisíc má také u nás práci. Ostatní žijí eufemisticky řečeno na dávkách a příspěvcích, tedy z velkorysého daru České republiky. Zabezpečujeme pro ně léčebnou péči, různé poradenské služby, školní výuku pro děti, ubytování přišedších, ale i výcvik nových vojáků a zdravotní záležitosti části zraněných, atd., atd. Proto mohl ve svém proslovu Petr Pavel před prázdným sálem OSN (proč bylo v lavicích tak prázdno?) prohlásit: »Je mi ctí být prezidentem republiky, která dostojí svým závazkům a bude i třeba do posledního haléře Ukrajinu podporovat.« Co dodat? Jeho se ten poslední haléř netýká.

Šéf současných vítězů voleb reagoval na zařazení pomoci Ukrajině do státního rozpočtu odmítavě. Prý zbrojaři by měli platit, protože na dodávkách vydělávají. Stačí to, co dáváme Bruselu. Čekal jsem na reakci. Napřed přišla z Hradu. Týkala se naší zbrojní iniciativy. Prý bychom v ní měli pokračovat, protože to z nás dělá váženou zemi nejen snad v Evropě. Další došla přímo z generálního štábu zároveň s návrhem pro vládu. Načgenš (náčelník generálního štábu) údajně doporučil, jak se pochlubila, zřejmě oproti dohodě o zachování mlčení, ukrajinská strana, aby vláda, tedy ještě ta Fialova, rozhodla o dalším velkém daru pro Ukrajinu. Má jím být, nikoli třeba znovuvybudování Domu odborů v Oděse či výstavba Muzea Tarase Ševčenka, Nikolaje Gogola či Lesji Ukrajinky, ale třicet u nás zmodernizovaných tanků T-72M4CZ, které svými parametry údajně mohou soupeřit s nejmodernějšími ruskými T-90M. Zadarmo, jak jinak. Ve výzbroji nám je nahradí německé zčásti již předané Leopardy 2A4, další Němcům zaplatíme, aby je po dokončení vývoje nahradily či doplnily Leopardy 2A8.

Tak se zbavíme strojů, které nás stály, tedy jejich modernizace, miliony, a možná, že tím umožníme ukrajinským vojákům poslat víc těch ruských v rakvích domů. »Sláva Ukrajině! Hrdinům Sláva!« »Thank you, Mister Rehka.« Ta téčka jsme sice mohli zpeněžit, když je podle načgenše nepotřebujeme, pro obdržené peníze by se použití jistě našlo (chybí prostředky na dostavbu dálnic, u krku jsou bráni důchodci, stát nemá na platy neučitelského personálu škol, lékařům se neplní platové sliby – jen soudci dostanou své a možná i vojáci a ani uprchlíci z Ukrajiny jistě podle rozhodnutí zatím vládnoucí čtyřkoalice nezůstanou zkrátka).

Jde o podraz na rodící se vládu. Ale bez podrazů si neumím odcházející tým ani představit. Jen nevím, zda čtyřhvězdičková rychlokvaška Karel Řehka odejde také. Prezident se sice pokouší zachovat Fialovy a své lidi podmínkou pro jmenování nové vlády o neodvolatelnosti současných fialovských stoupenců z funkcí, ale Babiš by jistě neměl chuť mít v zádech pátou kolonu. Proto věřím v Řehkův odchod. Nejlépe do Bruselu. Tam má Petr Pavel dost kamarádů, kteří by odcházejícímu načgenšu jistě poklepali na rameno a řekli: »Gratias«, »Thank you, Mister General« a svěřili mu ještě nějaký ten lukrativní post, aby nezemřel hlady.

A ony tanky? Kdo, řekněte, by se nechtěl pochlubit nějakým velkorysým darem? Také Nikita Chruščov to svého času udělal, když Ukrajinské SSR věnoval ruský Krym.

Jaroslav Kojzar