Radek Scherfer (SOCDEM): Růst cen paliv? To není reakce na válku, to je prasárna

Radek Scherfer, zastupitel Ústeckého kraje, se s koncem minulého roku stal 1. místopředsedou Sociální demokracie (SOCDEM). Co bude se stranou, která se podruhé v řadě nedostala do Poslanecké sněmovny? A s levicí jako takovou? Rozhovor pro iportaL24.cz se ovšem stočil i na negativa Green Dealu pro Ústecký kraj nebo na žhavé téma dnešních dní: růst cen paliv. »Nepřijde mi normální, když ‚pumpařská partička‘ vystřelí ceny během jednoho dne o několik korun – a to u paliva, které bude z dražší ropy reálně dodáno až za několik měsíců. To není reakce na Blízký východ, to je prostě prasárna,« tvrdí Scherfer.

Jaká je pozice strany po volebním neúspěchu? Kde a v čem vidíte šanci na resuscitaci?

Po volebním neúspěchu je atmosféra v SOCDEM přesně taková, jak byste čekal: část členů je frustrovaná, další vyčkávají, co uděláme, někteří nás kritizují z principu a jiní raději předstírají, že se jich to netýká. Zkrátka klasická Sociální demokracie v plné palbě. Nejvíc nás ale ničí ti, kteří mají permanentní potřebu trousit jedovaté poznámky, léčit si vlastní mindráky přes média a tvářit se u toho jako spasitelé strany.

Pokud má přijít nějaká resuscitace, musí začít u ekonomiky. Vypadl nám státní příspěvek, což byla zásadní část příjmů, a naši předchůdci nám nezanechali zrovna excelovou tabulku, na kterou by byl člověk hrdý. Čeká nás hodně práce a bohužel i spousta starostí, které jsme si sami neobjednali.

Když ale stranu finančně stabilizujeme a postavíme ji znovu na vlastní nohy, otevře se prostor i pro politické oživení. Výzev bude víc než dost — ale to je možná to jediné, na co se u sociální demokracie dá spolehnout.

Je opětovnou šancí – i s ohledem na blížící se senátní a komunální volby – spolupráce na půdorysu STAČILO!, s níž vy máte v Ústeckém kraji pozitivní zkušenost, nebo »podruhé do téže řeky nevstoupíš«, jak se říkává?

Senátní a komunální volby jsou opravdu za dveřmi. U senátních voleb si nemusíme nic nalhávat – v posledních letech jsme je jako strana příliš neuměli a i kvůli volebním neúspěchům a atmosféře ve straně nám odešla řada osobností, které jsou pro tento typ voleb prostě nezbytné. Je tedy logické, že se bavíme i s dalšími potenciálními partnery, se kterými najdeme společný programový průsečík. A upřímně – ve vedení strany to řešíme už od prosincového sjezdu.

U komunálních voleb je situace trochu jiná. Tam máme výhodu, že SOCDEM má pořád širokou základnu a jsme de facto v každé vesnici. Proto necháváme rozhodnutí o formě kandidatury na místních organizacích – znají své prostředí nejlépe. Jestli půjdou samostatně, pod značkou strany, v koalici nebo v místních uskupeních, to je jejich věc. My jim můžeme maximálně pomoci metodicky a připravujeme pro ně semináře, kde se naši nejzkušenější podělí o praxi. Duben bude věnovaný právě přípravě na senátní a komunální volby.

A co se týká STAČILO! – za mě ten projekt nepřinesl tolik, kolik se od něj čekalo. Uvidíme, jak se bude vyvíjet dál. My se bavíme s relevantními partnery primárně o tématech a o levicové politice, ne o značkách. Stejně postupujeme i u nás v kraji – máme společnou dlouhou historii a debata běží.

Proč podle vás levice v Česku dopadá tak, jak dopadá? Může za to hnutí ANO Andreje Babiše, které se levicově tváří?

Levice v Česku dopadá tak, jak dopadá, z více důvodů. A ano, jedním z nich je i to, že Andrej Babiš levici jednoduše vyluxoval. Teď bude – předpokládám – luxovat populisty a středové voliče. Je to dravec, a upřímně, úspěšný dravec. Má perfektní PR, umí to prodat a funguje mu to. Tomu se dá jen zatleskat, byť s mírně zaťatými zuby.

Ale svádět všechno jen na ANO by bylo příliš pohodlné. Problémů je víc:

• Společnost se dnes necítí »levicově«, i když žije levicová témata každý den.

• Tradiční levicové strany se rozpadly, často vlastní vinou.

• Levice se nedokáže sjednotit, každý má svou pravdu a svůj malý vesmír.

• Politika se přesunula od ekonomiky ke kulturním válkám, kde levice často jen reaguje místo toho, aby určovala směr.

• Paradoxně levicová témata existují – jen bez levice, která by je dokázala srozumitelně a sebevědomě zastupovat.

Takže ano, Babiš sehrál svou roli, ale velká část příběhu je i o tom, že levice dlouho nedokázala nabídnout jasnou, moderní a srozumitelnou odpověď na problémy dneška. A to je přesně to, co musíme změnit.

Jak hodnotíte snahu politiků kolem Vladimíra Špidly založit výhledově nový politický subjekt? Je to pro vás konkurence?

Sledoval jsem jejich představení v Atlasu jen okrajově a viděl několik mediálních výstupů. Upřímně – zatím na to nemám vyhraněný názor. Jen mi přišlo poněkud zvláštní svolat debatu o tak zásadním kroku a pak se k ní připojit pouze online. Pana Špidly si vážím a respektuji ho, o tom žádná. Ale oznámit vznik nového politického subjektu přes obrazovku lidem, kteří sedí fyzicky v sále, a současně být členem Sociální demokracie… to je přinejmenším nestandardní a trochu podivné.

A abych byl férový – v sociální demokracii je to vlastně skoro tradice. Kdo na sjezdu neprosadí svůj program, ten si často založí vlastní stranu a do té původní si pak s chutí kopne. Takový náš evergreen.

A jestli je to konkurence? To ukáže až čas.

Je podle vás nová vláda ANO, SPD a Motoristů šancí změnit věci k lepšímu po asociální vládě Petra Fialy (ODS)? V čem byste Babišův kabinet pochválil, a kde byste jej naopak zkritizoval?

Po vládě Petra Fialy bude jakákoli další vláda působit jako zlepšení a téměř každý ministr jako šampion. Nechci bývalou vládu dál hodnotit, ale řekněme, že to zkrátka nebyly ty nejostřejší tužky v penále. Každý resort byl prezentován jako výkladní skříň – alespoň takový byl mediální obraz. A výsledek? Z výkladní skříně zbyl jen rozvrzaný kredenc. Omlouvám se, ale je to prostě o tom, jak o nich mluví média a jak je prezentují.

Na seriózní hodnocení vlády Andreje Babiše je zatím brzy. Jak jsem říkal už dřív – Andrej Babiš je zkušený politik, výborný manažer a na rozdíl od předchozí vlády budou jeho kroky pravděpodobně směřovat víc k lidem, k posilování našeho sebevědomí, a ne k politice podlézání a zavděčování se komukoli za cokoli.

Položte mi tuhle otázku za rok a řeknu vám, co si o konkrétních krocích současné vlády myslím. Teď je opravdu příliš brzy na soudy – a já nejsem typ, co hodnotí vládu podle prvních titulků.

»Česko si udržuje pozici výkonné země mírně pod průměrem EU. Co tomu ale neodpovídá, jsou české výplaty,« uvedl v minulém týdnu na sociální síti předseda SOCDEM Jiří Nedvěd. Souhlasíte? A jak z toho ven?

Jirka má pravdu – říká věci tak, jak jsou, bez obalu a bez toho, aby si hrál na to, že realita je růžová. Česká ekonomika jede výkonem mírně pod průměrem EU, ale mzdy máme hluboko pod tím, co by tomu odpovídalo. Evropa je dvourychlostní a my jsme si bohužel zvykli jezdit v tom pomalejším pruhu. A ano, vždy je co zlepšovat.

Mzdy jsou nízké ne proto, že by Češi málo pracovali, ale protože ekonomika je nastavená na »výrobu pro jiné«, ne na vytváření vlastní hodnoty.

Pokud z toho chceme ven, neexistuje jeden zázračný krok. Funguje jen kombinace:

• Posun k inovacím a vlastním firmám — méně montovny, více chytrého průmyslu.

• Férovější rozdělení zisků — když se firmám daří, musí se to projevit i na výplatách.

• Lepší vzdělávání a kvalifikace — bez toho se k vyšší přidané hodnotě nedostaneme.

• Jiná ekonomická strategie státu — ne jen lákat investory na levnou práci, ale na kvalitu a know how.

A pak jsou tu ty »klasické české faktory«, které všichni známe, ale nikdo je nechce říkat nahlas:

• Odliv zisků do zahraničí, který nám dlouhodobě vysává ekonomiku.

• Slabá vyjednávací pozice zaměstnanců, protože odbory jsou často spíš dekorace než síla.

• Struktura ekonomiky — hodně průmyslu, málo služeb s vysokou marží.

• Montovna jako národní identita, kterou si musíme konečně přestat hýčkat.

Upřímně, tohle je téma na samostatnou disertační práci, ne na jeden váš dotaz. Ale základ je jasný: pokud chceme evropské mzdy, musíme mít evropskou ekonomiku – ne levnou pracovní sílu v drahé zemi.

Vy osobně jste na Facebooku zkritizoval růst ceny paliv. Proč? Není to dáno situací na Blízkém východě, která se nedá z našeho pohledu ovlivnit?

Kritizoval jsem růst cen paliv proto, že mi opravdu nepřijde normální, když »pumpařská partička« vystřelí ceny během jednoho dne o několik korun – a to u paliva, které bude z dražší ropy reálně dodáno až za několik měsíců. To není reakce na Blízký východ, to je prostě prasárna, nic víc. Zneužití situace!

A ještě absurdnější je zdražovat HVO100 – obnovitelnou naftu vyráběnou z rostlinných olejů, použitých kuchyňských olejů nebo živočišných tuků. To palivo nemá s geopolitikou Blízkého východu společného vůbec nic. Přesto se veze na stejné vlně zdražování. To už není trh, to je kreativní výklad marže.

A teď si položme kontrolní otázku: Myslíte, že až se situace uklidní, ceny spadnou stejně rychle, jako vyletěly?

Já nejsem naivní. Tankuju každý týden a vidím to na vlastní oči.

A teď to hlavní – vysoké ceny paliv nejsou jen problém našich rozhořčených řidičů.

Mají přímý dopad na všechno – na dopravu, logistiku, výrobu. Když zdraží nafta, zdraží se přeprava. A když zdraží přeprava, zdraží úplně všechno: od rohlíku až po inflaci jako celek. Je to dominový efekt, který platíme všichni, ne jen ti u pumpy.

Stát má přitom nástroje, jak zasáhnout. Zákon č. 526/1990 Sb. o cenách umožňuje řešit nepřiměřený majetkový prospěch a přemrštěné marže. Kdyby stát jednou, dvakrát udělil opravdu poctivý flastr, situace by vypadala úplně jinak. Místo planých řečí by to chtělo kontrolu a odvahu.

Jste z Ústeckého kraje. Jak na něj dopadají opatření Green Dealu? A hlavně útlum těžby uhlí? Není to podle vás škoda?

Zelené šílenství… pardon, Zelená dohoda, je úžasná věc v úžasném světě s úžasnými lidmi. Jenže otázka zní: žijeme opravdu v tom úžasném světě, pro který byla napsaná? Připomíná mi to scénu z filmu Adéla ještě nevečeřela, kdy Nick Carter ochutná olomoucké tvarůžky a pronese: »Evropa je shnilá v základech.« Přesně takhle působí Green Deal, když se aplikuje bez rozumu a bez znalosti regionů, které skutečně vyrábějí energii, teplo a práci.

Ústecký kraj dopadá tvrdě. Útlum uhlí není jen ekologická otázka, ale zásah do celého ekonomického ekosystému. Regulace a byrokracie dusí firmy, dopady jsou nerovnoměrné mezi státy, bydlení i renovace zdražují, průmysl a pracovní místa jsou pod tlakem a náklady rostou domácnostem i podnikům. A hlavně – Evropa ztrácí konkurenceschopnost. To je realita, ne ideologie.

A teď si položme jednoduchou otázku: zavřeme doly na Ostravsku, za pár let u nás v kraji, a elektřinu budeme brát kde? Máme nějaký realistický záložní plán? Kam dáme lidi, kteří přijdou o práci? Brusel rozhoduje za nás a Praha tomu často jen přikyvuje. Jak jsem říkal už dřív – politika podlézání a zavděčování se komukoli za cokoli nás dovedla přesně sem. A pár pánů v tmavých oblecích, kteří region znají jen z mapy, tomu nasadilo korunu.

Řekněme si to na rovinu: Praha nám něco dluží. Dlouhé roky svítí elektřinou vyrobenou u nás, topí teplem z našeho uhlí a tváří se, že transformace je jen otázka dobré vůle. Není. A čísla mluví jasně: Čína má kolem 30 % světových emisí, USA 13–15 %, Indie 7–8 %, Rusko 4–5 %, zatímco celá EU jen 7–8 %. Takže my se budeme regulovat do naprostého zblbnutí, zatímco svět pojede dál. A za jakou cenu? Pro náš kraj obrovskou.

Je to prostě zelené šílenství. A pokud se nezačne používat obyčejný selský rozum, dopadne to přesně tak, jak se obávají lidé v regionech, kteří na rozdíl od Bruselu a Prahy žijí v realitě, ne v powerpointu.

Hodně se věnujete oblasti zdravotnictví. Jak hodnotíte z této pozice programové prohlášení a záměry nové vlády? S čím lze souhlasit a s čím nikoli?

Programové prohlášení nové vlády v oblasti zdravotnictví zní na papíře hezky. Mluví se o zachování veřejného zdravotnictví, zkrácení čekacích lhůt, zajištění dostupnosti léků, důrazu na duševní zdraví, o více penězích do systému, o dostupnosti péče, digitalizaci, regulaci zdravotních pojišťoven, prevenci, screeningu i růstu mezd, nulovou DPH na léky na předpis atd. To všechno jsou správné věci – kdo by s tím nesouhlasil. Jenže za mě tam chybí to nejdůležitější: hlubší reforma, ne jen další »nalévání peněz«. Ten systém je dlouhodobě neudržitelný bez strukturálních změn. Digitalizace se slibuje už roky, ale pořád se realizuje tempem, které by záviděl i šnek. Takže ano, budu držet palce, ale zároveň zůstávám realistou.

Za mě je klíčové začít u DRG. DRG, tedy Diagnosis Related Groups – diagnosticko příbuzné skupiny – je systém, který rozděluje pacienty podle diagnózy a náročnosti léčby a podle toho určuje, kolik peněz nemocnice dostane.

A teď to hlavní: je naprostý nesmysl, aby každá nemocnice za stejný výkon dostávala jiné úhrady jen proto, že si někde vyjednala lepší podmínky. To není systém, to je improvizace. DRG má zajistit, že nemocnice nedostane zaplaceno »za každý úkon«, ale za celý případ – balíček péče. To motivuje k efektivitě, kratším hospitalizacím a méně zbytečným výkonům. A hlavně to dává smysl.

A pak je tu otázka mezd. Pokud chceme, aby zdravotnictví fungovalo, musíme dát víc peněz nelékařskému personálu. Bez sester, sanitářů, laborantů a dalších se zdravotnictví prostě zhroutí. Lékaři jsou důležití, ale systém stojí na těch, kteří drží provoz 24/7.

Upřímně – tohle téma je na samostatnou disertační práci. Ale základ je jasný: bez skutečné reformy, férového DRG a lepšího ohodnocení lidí, kteří ten systém drží, se nikam nepohneme. A můžeme si psát programová prohlášení, jak chceme.

Petr Kojzar