Novotného jsem měl rád. Svoboda byl voják tělem i duší, vzpomíná syn »kancléře tří prezidentů« Jiří Novák

Ve své době se jméno Ladislav Novák objevovalo na předních stránkách novin a časopisů. Dr. Novák vykonával funkci vedoucího Kanceláře prezidenta republiky hned třem hlavám státu – Antonínu Zápotockému, Antonínu Novotnému a Ludvíku Svobodovi. Jeho syn Jiří Novák knižně vydal unikátní vzpomínky své i svého otce – v knize Kancléř tří prezidentů. V rozhovoru pro iportaL24.cz prozrazuje, že pracuje i na pokračování. Zároveň Jiří Novák mluví otevřeně o tom, jak moc měl rád prezidenta Novotného, jakou autoritou byl generál Svoboda i o tom, co vyčítá Gustávu Husákovi.

Co bylo motivací sepsat vzpomínky na vašeho tatínka? A jak se vám tvořilo?

V roce 2018 jsem byl na operaci břicha v motolské nemocnici. Tam jsem byl přijat na normální pokoj, kde byli další dva pacienti. Součástí tohoto pokoje byla také televize, která nám všem pacientům příjemným způsobem krátila čas strávený v nemocnici. Po ranních vizitách vždy přišla sestřička, televizi zapnula a já byl právě na pokoji, když běžel seriál Rudí prezidenti. Zrovna vysílali díl o Gustávu Husákovi a mnou v tom okamžiku projela hluboká myšlenka a taky určitá hrdost, radost a obdiv, co můj tatínek dokázal a že jsem synem takového úžasného člověka. Řekl jsem si – co takhle napsat nějaký dokument či knížku o něm. O člověku, který byl jediný v dějinách Československa kancléřem tří prezidentů. A ani jím už nikdo jiný nebude! Pohyboval se v politice ve stejné časové dekádě a s Husákem se potkával v průběhu celých 15 let, co byl tatínek kancléřem. A nakonec to byl právě Husák, který ho odstrčil, vyhodil a vyhnal z vrcholné politiky. Při svých rehabilitačních procházkách po oddělení (říkali jsme tomu, »jdu se projít na Václavák«) jsem se seznámil s Jirkou Králem, dalším pacientem. Bavili jsme se o všem, i o politice, a já se mu svěřil s úmyslem napsat knihu o svém tatínkovi. A protože on v té době pracoval jako hlavní grafik ministerstva národní obrany, tak mi nabídl pomoc a tím to všechno začalo. Začali jsme spolupracovat a tvořit knihu Kancléř tří prezidentů.

Kde mohou čtenáři tuto knihu sehnat?

Knihu lze objednat na webových stránkách kanclertriprezidentu.cz, kde jsou veškeré potřebné informace včetně fotek a kontaktů.

Neplánujete pokračování?

To jste mi položil velmi dobrou otázku. A ano, plánuji! Mám již rozepsanou druhou knihu, která je svým obsahem trošku jiná. Řekl bych progresivnější a více autentická. Ukazuje nový pohled na události, které ovlivnily životy našich občanů na generace – na desítky let dopředu. Ta kniha je jako přiložení ucha ke strojovně dějin. Nehoní romantiku ani neloví duchy. Je to vyjádření člověka o jeho každodenním boji s byrokracií, egem ideologů a malými neviditelnými rozhodnutími, která si historie jen zřídka uchovává, ale na kterých strašně moc záleží.

Jaké jsou vlastně vaše dětské vzpomínky na prezidenty, jimž dělal váš otec kancléře?

Narodil jsem se v roce 1955, takže prezidenta Zápotockého jsem osobně neznal, jenom z vyprávění svého tatínka, ale velmi dobře si pamatuji na prezidenta Novotného, s nímž mám nezapomenutelné zážitky, které nosím ve své paměti dodnes.

Moji rodiče koupili v 60. letech minulého století chalupu v Desné v Jizerských horách, kde trávili veškeré prázdniny, svátky a víkendy. Jednoho dne, když jsem již spal, mě probudil křik, šramot a rachot. Já se vzbudil a šel se podívat, co se vlastně děje. Otevřel jsem dveře pokojíčku, kde hráli mariáš můj tatínek, prezident Novotný a další lidé. Prezident se zlobil na tátu, že pořád vyhrává, a táta mu odpovídal, že on zase hraje jak ponocný a neumí to. Novotný na něho začal křičet, že on je prezident a proč mu táta tyká. Já jsem se na něho otočil a řekl mu: »Co tady křičíte, pane prezidente, na mého tatínka. To je můj táta!« Novotný se zarazil a omluvil se. Zeptal se mě, jak se jmenuji. Já řekl: »Jirka. Maminka mi říká Jiříček.«

Od té doby platilo, že kamkoli táta jel a mohl mě vzít s sebou, tak se vždy prezident Novotný ptal: »A přijede i Jiříček?«

Vzpomínám si, jak jsme jeli na Slapy či do Lán chytat pstruhy. Nebo jak jsme byli na obědě v Zahradním domku na úžasné svíčkové paní Novotné. A taky za mnou přišel i do Dětského domu kousek od Daliborky, kde jsme si spolu hráli, nebo jsme se spolu šli projít do Jeleního příkopu. Krásné bylo, jak mě vzal do své prezidentské kanceláře, kde jsem usedl za jeho stůl a pár minut mohl rozhodovat jako prezident Československa o bytí a nebytí…

Nebo za mnou chodil do kavárny, která byla na třetím nádvoří Pražského hradu, kde jsme si dávali úžasné jahody se šlehačkou. Nezapomenu ani na to, jak jsme jeli na jeho prezidentskou chalupu kousek od rozhledny Královka u Bedřichovské přehrady, kde jsme sbírali houby, vylezli na Jizerku, a dokonce jsme se spolu váleli v točícím sudu v lázních Libverda.

Novotný byl přirozený, smál se a laškoval a vždy při každé návštěvě mi přinesl nějakou dobrotu, dort, špičku, věneček atd. atd. Dal mi i koloběžku, na které jsem jezdil po Vladislavském sále a jiných prostorách Pražského hradu. Měl jsem ho moc rád!

To prezident a generál Ludvík Svoboda byl jiný kalibr – voják tělem i duší. Naše první setkání bylo v dubnu 1968, kdy mě strejda Hübner, náš šofér, dovezl do Dětského domu na Pražský hrad a prezident Svoboda tam zavítal, aby si prohlédl toto zařízení, které bylo určeno pro děti zaměstnanců Pražského hradu, kde mohly trávit čas a rozvíjet své volnočasové aktivity pod vedením učitelů a učitelek. Tam jsem se s ním seznámil, podal mi ruku a ptal se mě, jestli se mi tam líbí. Odpověděl jsem: »Ano, pane prezidente!« Ale cítil jsem k němu již respekt.

Když mě pozvala paní Svobodová na svíčkovou do zahradního domku, zpočátku jsem nechtěl jít, ale nakonec jsem šel, a bylo do velmi příjemné setkání. A moc dobrá svíčková! Pan prezident Svoboda se pořád usmíval a nandal mi šest knedlíků. Když si táta pro mě přišel, tak mi stiskl ruku a řekl: »Musíme být všichni stateční!«. A pak byla jednání v Čierné nad Tisou. Proto mluvil o statečnosti.

K mému poslednímu setkání s tímto pro mě výjimečným prezidentem došlo v červnu 1968, kdy byla celá naše rodina pozvána na výlet do Tatranských Matliar kousek od Popradu, kde se v té době nacházelo vojenské plicní sanatorium, kde jsme byli ubytováni. Na tomto výletě byla kromě naší rodiny také jeho manželka a také dcera se svým manželem – ministrem kultury Josefem Klusákem – a jejich synem Mirkem, s nímž jsem se hned dal do kupy. Sešli jsme se u Zahradního domku v Praze, ale nejdříve jsme všichni byli na svíčkové u paní Svobodové, kde mi pan prezident Svoboda předal boty do hor – krásné pohorky.

Z těchto lázní mám dvě příhody.

Povídejte…

Při slavnostním obědě na uvítání delegace pana prezidenta Svobody v krásném sále těchto lázní, kde byli všichni slavnostně oblečení, jsem se s Mirkem Klusákem zapovídali s děvčaty, která tam pracovala. Snažili jsme se je okouzlit a sbalit, přičemž jsme na tento oběd zapomněli. Začínal přesně ve 12 hodin, a když jsme si vzpomněli, tak jsme se špinaví, neupravení a rozdovádění rozeběhli do toho sálu, kde jsme ale oba uklouzli a po zádech dojeli mezi obědvající hosty. Neumíte si představit ten trapas! Najednou se ozval mohutný, rozhodný hlas pana prezidenta: »Vy kluci ušatí, nezbední, okamžitě se jděte umýt, převléknout a do 10 minut ať jste tady u svých stolů u rodičů.« Oba dva jsme zkoprněli, okamžitě se otočili a běželi do svých pokojů, abychom to splnili. Když jsme se pak podívali na své rodiče, tak všichni mlčeli a koukali do talířů. Svoboda byl prostě generál, kterého si každý vážil…

A druhý zážitek nastal, když jsme šli na horolezeckou výpravu a lezli po řetízkách na Rysy. Svoboda měl krásnou hůl – sukovici. Naše skupina lidí se dost bavila, nevěnovala pozornost výstupu a Svoboda, který to vedl, najednou zastavil, zvedl tu sukovici nad hlavu a řekl: »Pokud vás ještě uslyším, tak vás přetáhnu po hlavě, vy povalečská bando.« Všichni rázem ztichli a paní Svobodová, aby tu situaci odlehčila, vzala košík plný koláčů a všem nám je rozdávala. A Svoboda se jen potutelně usmíval a čekal, až se posilníme, abychom mohli jít dál.

Při výstupu mi uklouzla noha a nebýt záchranáře, který lezl se mnou, chytil mě za ruku a připnul si mě k sobě, asi bych skončil bůhvíkde.

Takže náš výlet skončil šťastně a byl plný dojmů a zážitků. Dodnes z něj mám fotografii s panem prezidentem Svobodou.

Jak prožil váš otec kritický rok 1968? A bylo tehdy vše tak, jak je nám dnes předkládáno v médiích?

Pro mého tatínka to byl velmi náročný a zlomový rok v jeho politické kariéře. Jako děti jsme ho moc neviděli, a pokud už ano, tak byl unavený a vystresovaný. Bylo vidět, jak si váží své manželky – vlastenky – a své rodiny.

O to zajímavější je vyprávění o tomto roce v knize Kancléř tří prezidentů – včetně vyjádření mého tatínka, co si myslel o vpádu vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa, a jeho analýza politického vývoje v následujících letech.

Můj tatínek nepracoval jen poblíž moci – žil uvnitř ní – a jeho přístup ke třem prezidentům, kdy každý byl svým temperamentem odlišný, vyžadoval obrovskou politickou zkušenost, noblesu i pokoru.

Věřím, že nová kniha, kterou teď připravuji, bude průlomovým objasněním toho, co se dělo v Moskvě v roce 1968, proč přišla invaze spojeneckých vojsk v srpnu 1968 a proč musel být táta po 15 letech vypovězen z politiky a odstraněn z očí veřejnosti.

Jak hodnotíte coby občan čtyři prezidenty České republiky? Který je ve vašich očích nejvýše, a který si naopak stojí či stál nejhůře?

Václav Havel byl pro mě sluníčkový prezident, který ani nevěděl, jak se dostal z temných hlubin na Pražský hrad, Václav Klaus zase vyzrálý ekonom, prognostik se samolibostí sobě vlastní a sběratel výjimečných per.

Miloš Zeman pro mě vždy byl a dosud je politikem s neskutečnou pamětí, vnitřní strategií a uměním naslouchat. Měl vždy tah na branku a za jeho zvolením prezidentem stál jeho dlouholetý přítel Mirek Šlouf.

A Petr Pavel? Ten je pro mě jako občana vnitřním zklamáním.

Neměl jste nikdy chuť se rovněž zapojit do politiky na té nejvyšší úrovni?

Měl a velikou. Poprvé a naposledy jsem se pokusil kandidovat jako nestranický kandidát v roce 2014 do Senátu ČR za Suverenitu v Olomouckém kraji, ale neuspěl jsem.

Vždy jsem si myslel, že na vysokou politiku nemám. Politiky jsem bral jako nejvyšší zrcadlo naší společnosti, ale realita a zkušenost s těmito lidmi mi otevřela naplno oči a mysl, a já nevěřícně zíral, kdo může sedět ve Sněmovně, v Senátu či ve vládě. Proto bych se tento rok ještě naposledy pokusil o svůj návrat, pokud bude zájem. Myslím, že můj politický potenciál dosáhnul vrcholu a mám co nabídnout.

Petr Kojzar